Podaří se vzkřísit vyhynulého vakovlka? Vědci i lovci na tom pracují

Australský kontinent byl a je domovem mnoha unikátních živočichů, které nenajdeme nikde jinde na planetě. Jde samozřejmě o vačnatce, a to nejen klokany, koaly nebo ptakopysky, ale také tvory již oficiálně vyškrtnuté ze seznamu žijících druhů. Ano, jedná se o legendárního vakovlka, největšího dravého vačnatce, přezdívaného také tasmánský tygr. Očitá svědectví mnoha zkušených bushmanů i značný počet nepřímých důkazů však hovoří o tom, že vakovlk, považovaný za vyhynulého, by stále mohl žít ukryt na některých místech Tasmánie a dokonce i Austrálie.

Když na konci 18. století vypukla vlna přistěhovalectví do Austrálie, nemuseli se noví farmáři příliš obávat neznámého zvířete, které připomínalo vlka či psa, jak je tomu v Tasmánii. Australští vakovlci byli totiž už před třemi tisíci lety vytlačeni malajským psem dingo, který na rozdíl od vačnatých šelem loví ve smečkách a tudíž má daleko větší šanci na přežití. Jiná situace však byla na nedaleké Tasmánii, kde se vakovlkům dařilo poměrně lépe a jejich populace tu byla hojná. Tento stav by mohl vydržet až dodnes, nebýt bílých osadníků, jejichž stáda ovcí se stala snadnou a chutnou kořistí pro tyto originální dravce.

Vakovlk začal být s nemalou podporou úřadů systematicky vybíjen a celá čistka došla tak daleko, že byl roku 1930 farmářem Wolfem Battym zastřelen poslední exemplář žijící ve volné přírodě. Posledním svého druhu pak byl vakovlk ze zoologické zahrady v tasmánském Hobartu, který naposledy vydechl 7. září 1936. Svědectví z poslední doby ovšem naznačují, že vše mohlo být přece jenom trochu jinak.

Největší masožravý vačnatec australského kontinentu v historické době je dle oficiálního stanoviska vědy vyhuben roku 1936, i když se raději uvádí, že vakovlk (lat. Thylacine cynocephalus) prostě vyhynul. Toto tvrzení ale nabourávají očitá svědectví, která mluví o opaku. Podle nich měl být vakovlk spatřen nejen na Tasmánii, ale i v samotné Austrálii, kde platí za dávno vyhynulého. Roku 1966 došlo k senzačnímu objevu dosud jediné, výborně zachovalé mrtvoly vakovlka v Austrálii. Nález učinili pracovníci Západoaustralského muzea, David a Jacob Lowryové, kteří zkoumali jeskyni Mundrabilla Station. Poté, co zdolali 12 m hlubokou šachtu, ocitli se ve zhruba 100 m dlouhé chodbě, na jejímž konci narazili na mumii vakovlka.

Mršina je v téměř neporušeném stavu, pokrytá kožichem s jasně zřetelnými tmavými pruhy a dokonce je v ní zachováno oko a jazyk. Celý případ je pečlivě prošetřen australským zoologem Atholem Douglasem, který se vyslovuje v tom smyslu, že mrtvola je stará nanejvýš několik měsíců a své tvrzení podkládá pádnými důkazy. Nicméně se dosud vedou bouřlivé diskuse o skutečném stáří uhynulého vačnatce.

Mezi jedny z nejdůvěryhodnějších svědectví o pozorování vakovlka patří událost z roku 1982, kdy se tasmánský přírodovědec a bývalý pracovník lesní správy Hans Naarding vydává do odlehlé části severozápadní Tasmánie pozorovat ptactvo. V autě ho však přepadá spánek a z pozorování nic není. Až ve dvě hodiny v noci Naardinga probouzí silný hluk, načež rychle rozsvěcuje reflektor. To, co spatří je ohromující. Kužel světla dopadá do míst, kde bezstarostně postává dospělý jedinec vakovlka. Pozorování trvá celé tři minuty. K podobným pozorováním došlo i na australském kontinentě, konkrétně na poloostrově York, kde v létě roku 2000 operovala i česká expedice vedená Ing. Ivanem Mackerlem. Té chybělo jen o trochu více štěstí k tomu, aby získala odměnu vypsanou za důkaz o vakovlkově existenci.

Četná svědectví přicházejí rovněž z osamělé osady Jowalbina, která leží hluboko v lesích. Její majitel Percy Trezise řadu let v okolí osady pozoroval ne jednoho vakovlka, ale celou rodinu. I když na ně nastražil past, aby je mohl v klidu nafilmovat, vakovlci jsou přece jenom rychlejší, a tak jsou zatím jeho jedinými důkazy odlitky stop a výkaly, což pro odbornou veřejnost neplatí za dostatečně průkazný materiál. Podobnou zkušenost má také rodina Sleeových, která se na své farmě na západním pobřeží nedaleko Perthu již dlouhá léta setkává s vakovlky. Sid Slee, autor knihy „The Haunt of the Marsupial Wolf“, nalezl bezpočet pětiprstých stop, které se jasně lišily od čtyřprstých stop divokých psů, specifickým, pro vakovlka typickým způsobem zabitého klokana a jako jeden z mnoha slyšel podivný, vakovlkovi připisovaný řev. Vakovlk je rovněž pozorován i na opačném konci Austrálie. Je tedy vakovlk opravdu vyhuben?

Ve prospěch přežívajícího vakovlka svědčí i několik zardoušených ovcí, které měli lebku prokousnutou tak neobvyklým způsobem, že jediné možné zvíře v Austrálii, které by to dokázalo je vakovlk. Ten totiž jako jediný dokázal rozevřít tlamu až do úhlu 170° a bez problémů tak zabít býložravce rozdrcením celé lebky. O tom, že vakovlk skutečně existuje, je přesvědčena také řada vědců, ať už je to zmíněný Athol Douglas, nebo Bob Paddle, který považuje čtyři tisíce pozorování za dostatečný důkaz.

Roku 1999 započalo Australské museum v Sydney velkolepý projekt, jehož cílem bylo vzkříšení vakovlka za pomoci DNA získaného z embrya, jež bylo uloženo na počátku 20. století do lihu. Koncem roku 2002 se již vědcům podařilo extrahovat použitelné DNA, avšak v únoru 2005 výzkumný tým oznámil ukončení projektu, neboť bylo zjištěno, že vzorek je díky dlouhému uchovávání v lihu ve špatném stavu. Nicméně už o tři měsíce později byl projekt vzkříšení vakovlka opět obnoven. A jaké jsou současné výsledky výzkumu? Dne 20. května 2008 přinesl časopis Nature senzační zprávu o „vzkříšení“ tasmánského tygra. Vědcům z University of Melbourne, dr. Andrewovi Paskovi a prof. Marilyn Renfreeové, se podařilo extrahovat část vakovlkova DNA a aplikovat ho do myšího embrya. Jeho vývoj tím nebyl narušen a probíhal bez problémů. Nakonec ale projekt neuspěl.

V současnosti se o něco podobného snaží tým Melbournské univerzity pod vedením Andrewa Paska, který chce využít k oživení vakovlka živý genom nejbližšího příbuzného, v tomto případě jde o vakomyš tlustoocasou a ten pak porovnat s genomem vyhynulého vakovlka. Dle slov profesora Paska dojde k úpravě buňky vakomyši tak, aby se stala buňkou vakovlka. De facto tak půjde o křížence, který by se měl objevit do deseti let. Univerzita v Melbourne na tomto výzkumu spolupracuje se společností Colossal Biosciences, která se aktuálně snaží s pomocí stejné metody a využitím upraveného genomu slona indického oživit vyhynulého mamuta.

Kdo tedy přivede vakovlka živého jako první? Lovci, snažící se přízračné zvíře buše chytit nebo alespoň získat přesvědčivý důkaz o jeho existenci, nebo genetičtí inženýři, usilovně pracující na vzkříšení tasmánského tygra po vzoru Jurského parku?