Skotsko deklarovalo nezávislost už před 700 lety. Inspirovaly se i USA

Vítězství v bitvě u Bannockburn roku 1314 zajistilo Robertu Bruceovi nesmrtelnost a Skotům nejskvělejší vítězství. Válka s Anglií sice neskončila, ale Robert Bruce jednoznačně převzal iniciativu a boj přenesl na území nepřítele. Válka trvala dalších čtrnáct let a Bruce porazil Angličany ještě několikrát. Cílem jeho snažení bylo přimět Angličany k uznání nezávislosti Skotska a jeho samého jako plnoprávného skotského krále.

V universu skotských dějin stojí bitva u Bannockburn na zcela opačném pólu než bitva u Cullodenu. Právě zde dosáhli Skotové svého největšího vítězství nad Angličany, zde vybojovali svoji nezávislost a zajistili pokračování vlastní královské dynastie. Byla to jedna z oněch bitev, která radikálně ovlivnila další chod událostí a měla jednoznačně pozitivní dopad na myšlení a morálku Skotů. Bez Bannockburnu by jistě mnohem dřív došlo k unii s Anglií, patrně by nebyli žádní Stuartovci a tedy ani žádná jakobitská povstání a závěrečný Culloden, k němuž vývoj událostí plíživě směřoval.

Král Robert se snažil upevnit postavení své země i na mezinárodním poli diplomatickými prostředky. Tak roku 1320 vznikla slavná Arbroathská deklarace, jež je jasně čitelným prohlášením skotské nezávislosti a práva bránit zemi při napadení nepřítelem, tj. Angličany. Fakticky jde o dopis devětatřiceti skotských šlechticů, osmi hrabat a jednatřicet baronů, adresovaný papeži Janovi XXII. s datem 6. dubna. Dokument připomíná historii Skotska, zdůrazňuje nezávislost země, trvající déle než v případě Anglie, neoprávněné napadení a zločiny spáchané anglickým králem Edwardem I. a také si skotští šlechtici v listu vyhrazují právo vybrat takového krále, který je schopen bránit nezávislost a svobodu země.

„A přece, kdybychom se […] my i naše království měli stát podřízenými krále anglického nebo Angličanů, museli bychom se ještě jednou vynasnažit vyhnat jej [skotského krále] jako našeho nepřítele a rozvratníka práv jeho i našich, a králem učinit muže jiného, schopného nás bránit; neboť dokud zůstane alespoň stovka z nás naživu, nikdy se za jakýchkoliv okolností nepodvolíme nadvládě Angličanů. Není to, po pravdě, pro slávu, ani bohatství či tituly, že bojujeme, ale pouze pro svobodu – té jediné se totiž žádný čestný muž nevzdá, jedině se svým životem.“

Arbroathská deklarace je svého druhu ojedinělou listinou evropského středověku, ba co víc, měla význam i pro utváření naší současnosti. Stala se totiž inspirací při formulování americké Deklarace nezávislosti, podepsané 4. července 1776 ve Philadelphii. Tuto skutečnost ztvrdil americký senát 155. rezolucí roku 1997. Vezmeme-li v úvahu početnou skotskou emigraci do amerických kolonií v období po bitvě u Cullodenu roku 1746, je souvislost zřejmá.

Úsilí krále Roberta I. bylo definitivně završeno 1. března 1328, kdy došlo k podpisu Smlouvy z Edinburghu a Northamptonu. Stvrzením dokumentu skončila první válka o skotskou nezávislost, která začala invazí Edwarda I. roku 1296. Uzavřený mír mezi Skotskem a Anglií zároveň znamenal, že se anglická Koruna vzdávala všech nároků na Skotsko, potvrzovala úplnou nezávislost skotského království a nárok Roberta Bruce a jeho dědiců jako právoplatných králů. O půl roku později odvolal papež Bruceovu exkomunikaci, trvající od roku 1306. Byl to velký triumf Skotů. Bohužel se z něho král Robert dlouho netěšil, neboť již následujícího roku zemřel. Mír vydržel do roku 1333, kdy do Skotska vpadlo vojsko Edwarda III., jenž považoval smlouvu z roku 1328 za potupnou. I když Skotsko napadl hned několikrát, nedokázal vojenská vítězství proměnit v konečný úspěch. Od 40. let 14. století se tak střety Angličanů a Skotů omezily na pohraniční potyčky.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotsko - Země dávných tajemství, Praha 2017.

Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.

Traquair, Peter: Freedom’s Sword: Scotland’s Wars of Independence, Edinburgh 1998.