Hlavní obsah
Věda

Temné století papežů. Soud s papežovou mrtvolou byl jen začátek

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Autor: Jean-Paul Laurense – Musée des Beaux-Arts, Nantes, Wikipedia, volné dílo

Soud s mrtvým papežem Formosem na obrazu J.-P. Laurense.

1. 1. 17:09

Instituce papežství v rozkladu, papežové neschopní či všehoschopní, vraždy, intriky a krvesmilstvo. To vše odstartoval soudní proces s rozkládající se mrtvolou papeže Formosa. Na přelomu 9. a 10. století si papežství sáhlo na samé dno své existence.

Článek

Papežství, stejně jako katolická církev, má na svém kontě mnoho temných skutků. A nejde ani zdaleka jen o známou éru, kdy Řím ovládali Borgiové, jejichž chování nijak nevybočovalo z běžné mocenské a politické praxe římských rodin i vládnoucích dynastií. Avšak veřejný soudní proces s devět měsíců mrtvým papežem, jenž se odehrál roku 897 v Římě, nemá zřejmě v západních dějinách obdoby a předznamenal dobu, kdy si papežství sáhlo na samé morální dno. Jistěže soudit tlející ostatky papeže Formosa bylo nechutné a nevídané, ovšem v mocenském boji o nadvládu nad Římem šla etika stranou. Události následujících desetiletí pak ztvrdily mravní bídu, jež neprodyšně obklopila papežský stolec.

Začalo to Formosem

V říjnu roku 891 získal pontifikát stařičký biskup Formosus, který byl v Římě velmi známou figurou. Původně zastával vysoký úřad kardinála-biskupa z Porta a jako diplomat podnikl misi do Bulharska a Francie, kde přesvědčil Karla II. Holého k císařské korunovaci. Již jednou padlo Formosovo jméno při volbě nového papeže a to už roku 872. Politická situace však nebyla Formosovi nakloněna a volbou prošel Jan VIII. Nato Formosus opustil Řím. Z rozkazu Jana VIII. se však měl neprodleně vrátit, pod hrozbou exkomunikace. Výčet Formosových údajných prohřešků nebyl zrovna malý; vinen byl tím, že usiloval o bulharské arcibiskupství i Svatý stolec, že se protivil císaři, že opustil svou diecézi bez papežova svolení, že prý dokonce vyloupil římské kláštery, navíc sloužil bohoslužby navzdory klatbě a pletichařil proti papeži. Na svolané synodě jej papež exkomunikoval, avšak o šest let později, roku 878, rozsudek odvolal. Za to musel Formosus slíbit, že navždy odejde z Říma a nebude vykonávat své kněžské povinnosti.

Úděl Formosův nebyl jednoduchý ani poté, co se stal náměstkem Kristovým. Kurie se v posledních letech dostala do vleku spoletských vévodů a jejich přívrženců, kteří přinutili papeže Formosa, aby v dubnu 892 zopakoval císařskou korunovaci a vsadil císařský diadém na hlavu spoletského vévody Guida III.. Společně s ním byl korunován i syn Lambert. V nitru byl však Formosus věrným přívržencem Karlovců, a tak zároveň vyzval východofranského krále Arnulfa, aby přijel do Říma, získal císařskou korunu zpět pro Karlovskou dynastii a své moci podřídil i Itálii. Za to byl Lambertem uvězněn. Avšak Arnulf využil svou příležitost, roku 894 vpadl do Itálie a následujícího roku stanul před branami Říma. Ty však zůstaly zavřené. V únoru 896 se tedy Arnulf zmocnil Věčného města silou. Papež Formosus byl osvobozen, Arnulf korunován císařem a jako takový přijal hold Římanů. Zbývalo vyřešit problém s Lambertem, skrytým za zdmi Spoleta. Arnulf neotálel a proti Spoletu vytáhl v plné zbroji. Naneštěstí ho dostihla kletba karlovského rodu. Při tažení jej ranila mrtvice a novopečený císař již nebyl schopen dokončit, co započal. Arnulf byl přepraven do Bavorska, kde roku 899 zemřel.

Soud s tlející mrtvolou

V dubnu 896, tedy přibližně ve stejnou dobu jako Arnulf, byl ze hry vyřazen i papež Formosus, který zemřel ve svých 80 letech. Uvážíme-li, co následovalo po jeho smrti, byl jeho skon vysvobozením. Spoletská klika získala svůj ztracený vliv a právě jejím přičiněním byl novým papežem zvolen Štěpán VI. (VII.), fanatický podporovatel Lamberta II. Pyšný Lambert, povzbuzen pro něj příznivým vývojem událostí, zaútočil na Řím a získal jej zpět. Tím byly postaveny kulisy pro nejbizarnější divadlo jaké Řím zažil od antických dob.

Lambert, v odplatu za Formosovu věrolomnost i jako akt silně symbolického významu, přiměl papeže Štěpána VI., aby zinscenoval soudní proces s již devět měsíců mrtvým papežem Formosem, který vešel do dějin jako synoda mrtvých. Na počátku roku 897, koncem ledna či začátkem února, bylo Formosovo tlející a hnilobou páchnoucí tělo vytaženo z hrobu a oblečeno do papežského roucha se vším, co k němu patří. Takto vyšňořená mrtvola pak byla posazena na trůn v Lateránském paláci. Soud mohl začít. Mnohým přítomným jistě muselo být při takovém představení nevolno, nejhůř na tom musel být mladý diákon, který se schoval za trůn s Formosovou mrtvolou a odpovídal za něj na otázky obžaloby. Tazatelem byl sám papež Štěpán VI., který oprášil všechna obvinění, která proti Formosovi vznesl již Jan VIII. a přidal k nim obvinění ze zrady a porušení kanonického práva. Formosovo papežské vysvěcení bylo prohlášeno za neplatné, neboť byl prý v době volby biskupem na jiném místě než v Římě a tím byly anulovány i všechny Formosovy činy jako papeže - včetně císařské korunovace krále Arnulfa.

Mrtvý Formosus byl pochopitelně shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Byl vysvlečen z papežského roucha, údajně prý samotným Štěpánem VI. a ponechán jen v žíněné košili, díky níž vůbec Formosovo tělo drželo pohromadě. Na pravé ruce mu byly useknuty tři prsty, kterými měl falešně žehnat, poté bylo tělo ulicemi dovlečeno na hřbitov pro cizince, kde bylo symbolicky pohřbeno a hned zase vykopáno. Mrtvola byla nakonec vhozena do Tibery. To bylo vskutku příliš i na drsné poměry, které tehdy panovaly.

Uškrcený papež

Tím, že Štěpán VI. přistoupil na posmrtný soud s Formosem, ba že se sám aktivně zapojil, si podepsal vlastní ortel smrti. Římský lid byl takovou ohavností pobouřen, zejména poté, co bylo Formosovo tělo vyvrženo na břeh řeky a údajně způsobilo několik zázraků. Svatokrádežný čin vyvolal v Římě nepokoje. Lidé brali do rukou zbraně a ve stovkách a tisících se hrnuli k papežské rezidenci. Přidali se i političtí oponenti a povstání vyvrcholilo sesazením a uvězněním papeže Štěpána. Jeho krátký pontifikát skončil rukou neznámého vraha, který jej v srpnu 897 uškrtil.

Formosův nástupce, jistý Theodor II., stihl během svého jednadvacetidenního pontifikátu svolat synodu, kde byl Formosus rehabilitován, na základě toho exhumován a důstojně uložen v hrobce basiliky sv. Petra. Šťastným koncem zlého snu mohla být nařízení papežů Jana IX. a Benedikta IV., kteří podporovaly Formosovy správní kroky a prvně jmenovaný dokonce nařídil spálit všechny záznamy o synodě mrtvých a do budoucna zakázal jakkýkoliv soud s mrtvými. Bohužel, nebyl to konec, ale jen krátké intermezzo.

Vláda prostitutek

Roku 904 usedl na papežský stolec Sergius III., muž, jenž nekompromisně odstartoval svůj pontifikát dvojnásobnou vraždou svých papežských rivalů. Začalo tzv. saeculum obscurum, temný věk, kdy se stali papežové jen loutkami v rukou mocných. Byl to právě Sergius, jenž dal vzniknout něčemu, co historikové později nazvali jako pornokracie, tedy vláda prostitutek. Ač papež, měl totiž Sergius mladičkou milenku Marozii, která mu dala nemanželského syna, jenž se nakonec stal otcovým nástupcem.

Po sedmi letech v úřadu Sergius zemřel, avšak z Marozie se stala schopná a vlivná žena, jež dokázala tahat za nitky vysoké politiky. Stejné umění ostatně ovládala i její matka a sestra. Tyto členky římského rodu Theofylaktů dokázaly tvořit i ničit papeže jak se jim to zrovna hodilo. Když chtěla mít Theodora svého milence v Římě, prosadila jej jako papeže Jana X. A její dcera Marozia ho naopak ze msty nechala odstranit, aby se nakonec stal dalším papežem syn, kterého měla se Sergiem III. Levoboček usedl na papežský stolec jako Jan XI. ve svých dvaceti letech, ale o čtyři roky později zemřel v žaláři, vězněn nevlastním bratrem.

Papež hříchem páchnoucí

Psal se prosinec 955, Marozia dlela již třiadvacet let ve vězení na Andělském hradě, kam ji nechal zavřít její druhý syn Alberich a novým papežem Janem XII. se právě stal její vnuk a Alberichův syn. Novopečenému papeži bylo celých šestnáct let a papežství se propadlo na samé dno. Peníze vybrané od poutníků utápěl papež v hazardu, v Lateránském paláci nechal zřídit harém, své milenky obdarovával zlatými kalichy z basiliky sv. Petra. Bezostyšně znásilňoval ženy v kostelích, jeho choutkám neunikla ani jeho neteř a sestra. U hlavního oltáře ve Svatopetrské basilice připíjel na zdraví satanovi, své odpůrce bez milosti vraždil a mrzačil. Římané měli povedeného papeže dost a tak Jan XII. uprchl z Říma do Tivoli, pro jistotu se ale nejprve zabezpečil vydrancováním basiliky sv. Petra. Jak referuje kronikář Liutprand, na svolaném sněmu byl papež uznán vinným z nejrůznějších zločinů, mezi nimiž nechybělo krvesmilstvo, úplatkářství či mrzačení poddaných, kdy měl oslepit svého rádce a vykastrovat kardinála s následkem smrti.

Do celé záležitosti se vložil i císař Ota I., v jehož zájmu bylo mít papeže v Římě. Jan XII. se do Říma po čase skutečně vrátil, ovšem v doprovodu soukromé armády. Všechny své odpůrce nechal popravit a znovu se ujal svého pontifikátu. Vaz mu srazilo, a to doslova, až jeho nezřízené sexuální počínání, když byl přistižen žárlivým manželem v posteli s jeho ženou. Papežův život ukončila rána kladivem do vazu. Trvalo však ještě hodně dlouho, než se na papežském stolci objevil schopný nástupce sv. Petra, který dokázal vrátit papežství autoritu.

Další literatura:

Collins, Roger: Evropa raného středověku 300 – 1000, Praha 2005.

De Rosa, Peter: Temné papežství, Praha 1996.

Chamberlin, E.R.: The Bad Popes, London 1986.

Llewellyn, Peter: Rome in the Dark Ages, London 1970.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz