Vraždění v Glencoe. Proč vláda nařídila krvavý masakr?

Krvavá událost v Glencoe byla do jisté míry věcí osobního vyřizování účtů, zároveň však měla hluboké kořeny v turbulentním politickém dění, které provázelo soumrak 18. století na Britských ostrovech. Na konci června 1688 pozvala skupina anglických šlechticů, nespokojených s vládou Jakuba II. (VII.) Stuarta, Viléma III. Oranžského, aby připlul do Anglie bránit „svatou pravdu“ a ujal se svého „skutečného dědictví“. Vévoda Vilém byl manželem Jakubovy starší dcery Marie a rovněž vnukem Karla I., popraveného za Cromwellova řádění roku 1649. Pozvání do Anglie se v žádném případě nebránil, mohl jedině získat. Tak začala Slavná revoluce, která měla skotské Stuartovce jednou pro vždy zbavit trůnu.

V dubnu 1689 se novou hlavou Anglie stala Marie II. Stuartovna jako královna a spolu s ní byl spoluvládcem prohlášen její manžel Vilém III. Oranžský. Nastolení nového panovnického páru provázelo vydání Listiny práv (Bill of Rights), která jednoznačně vypočítávala body zneužití královské moci Jakubem II. a kodifikovala stará i nová práva a svobody, zejména pak upevňovala postavení anglického parlamentu a výrazně omezovala moc Koruny. Na věčné časy pak bylo zapovězeno, aby na anglický trůn usedl katolík a podobně ani žádný z budoucích panovníků nesměl uzavřít sňatek s osobou katolického vyznání.

Obdobným způsobem se k nastalé situaci postavili ve Skotsku. Skotský parlament se usnesl, že král Jakub pozbyl všech práv na skotský trůn a zákonem Claim of Right z dubna 1689 určil sebe sama za hlavní zákonodárnou sílu. Následně byla skotská koruna nabídnuta Vilémovi a Marii, kteří ji v květnu téhož roku přijali. Jestliže Marie přijala své dědictví s pokorou a výčitkami svědomí, Vilémovi Oranžskému bylo Skotsko ukradené.

Postavení Viléma III. bylo po porážce krále Jakuba neotřesitelné, přesto se Londýn i Edinburgh obávaly skotských klanů ze západu Vysočiny, jejichž oddanost vůči novému vládci byla považována za nespolehlivou. Jedinou výjimkou byl klan Campbellů, který již dříve svázal svůj prospěch s korunou bez ohledu na to, čí zdobila hlavu. Udržení Skotska v klidu bylo pro Viléma důležité, nemohl riskovat, že by se zdejší nepokoje přelily prostřednictvím rozhojněného klanu MacDonaldů do Irska, což platilo i opačně. Proto se skotská vláda snažila situaci v zem uklidnit a jakobitským vůdcům po řadě jednání nabídla za slib věrnosti králi Vilémovi tučné odškodné. Většina na dohodu přistoupila, stále tu však byla řada odbojných náčelníků se svými klany. Král tedy nechal vyhlásit, že každý, kdo do 1. ledna 1692 složí přísahu věrnosti, bude pardonován, avšak ti, kteří tak neučiní, budou přísně ztrestáni.

Většina náčelníků se složením přísahy otálela a nejprve si vyžádala svolení vyhnaného krále Jakuba. Odpověď nakonec dostali a na samém sklonku roku 1691 přísahu složili. Podvolit se chtěl také MacIan, náčelník MacDonaldů z Glencoe, a tak se 30. prosince dostavil na hrad Inverlochy, aby složil přísahu do rukou velitele zdejší posádky Johna Hilla. Bohužel, horalům nakloněný Hill neměl oprávnění přísahu přijmout a poslal starého MacIana za oblastním soudcem Colinem Campbellem na hrad Inveraray, ležícím vzdušnou čarou sedmdesát kilometrů jižně. Na cestu ho vybavil dopisem, kde potvrzoval, že se náčelník MacDonaldů z Glencoe dostavil složit přísahu v termínu, což o několik dnů později potvrdil i Campbell. Jenomže to nestačilo. MacIanův podpis měl datum 6. ledna 1692. Náčelník MacIan se vrátil domů uklidněn, že povinnost splnil a klanu zajistil další existenci. Jiní si to ale nemysleli.

MacIan z Glencoe nebyl jediný, kdo složil přísahu po termínu, např. Ranald MacDonell, hlava MacDonellů z Glengarry, přísahal až začátkem února, přesto Glengarry získal prominutí a vráceny mu byly i dříve zabavené pozemky. Ne tak ale MacDonaldům z Glencoe, kteří se měli stát exemplárním příkladem pro ostatní klany. V zimě na přelomu let 1691/2 se zbytky jakobitské armády uchýlily za pevné zdi Invergarry Castle, který byl hlavním sídlem MacDonellů z Glengarry, jedné z větví klanu MacDonaldů. To byl také důvod, proč hrad toho času obléhalo vojsko Archibalda Campbella, 10. hraběte z Argyllu, jenž byl královým hlavním poradcem pro Skotsko a členem jeho tajné rady. Glengarry nakonec přistoupil na podmínky kapitulace a byl tak posledním, kdo složil slib poslušnosti králi Vilémovi. Státní sekretář John Dalrymple, 1. hrabě Stair však potřeboval výsledky, z dochovaných dopisů jasně vyplývá, že hodlal tvrdě potřít odbojné klany v celé oblasti. Nastalá situace, kdy se Glengarry ukázal jako příliš tvrdý oříšek, se patrně hodila hraběti z Argyllu, jenž byl ve sporu z MacIanem z Glencoe o pozemky. MacDonaldové z Glencoe představovali mnohem méně obtížný cíl a tak byl osud malého klanu zpečetěn.

Z hlavního vojska, donedávna zaměstnaného obléháním Invergarry, bylo vyčleněno zhruba sto dvacet mužů Argyllova pěšího pluku, kteří měli pod vedením Roberta Campbella z Glenlyonu za úkol vybrat od horalů z Glencoe daně. O jejich druhém, hlavním úkolu, který posvětil sám král, neměl až do brzkého rána 13. února 1692 nikdo z MacDonaldů ani tušení.

V souladu s tradičními zákony pohostinnosti byli Argyllovi muži vřele přijati, ubytováni a po dobu, než se podařilo od všech shromáždit plnění, užívali přátelské atmosféry. Mezitím čtyři stovky vojáků zablokovaly na severu u Kinlochlevenu únikové cesty z údolí a další čtyři stovky Argyllových mužů dostalo rozkaz připojit se ke Glenlyonovu oddílu z jihu, údolím postupovat dál k severu a zlikvidovat každého, koho potkají, majetek zabavit a domy spálit.

Z údolí nebylo úniku. Podle rozkazu, který znal pouze velitel Glenlyon a vojáci se jej dozvěděli až ono osudné ráno, začalo vraždění 13. února v 5 hodin. Mezi prvními byl zabit náčelník klanu MacIan, jeho žena, které vládní vojáci z prstů uřezali prsteny a jejich dva mladší synové. Dalších devět mužů útočníci svázali a poté zastřelili. Mnozí byli na útěku střeleni do zad. Celkový počet zmasakrovaných bylo 38 neozbrojených mužů. Mnoha členům klanu se podařilo uniknout, jak se později ukázalo, také díky nasazeným vojákům z klanu Campbellů, kteří byli nečekaným úkolem znechuceni a dali napadeným prostor k úniku. Svou měrou přispěla rovněž sněhová bouře, jež zpomalila příchod posil. Pokud by dorazily včas, pobitých horalů by bylo nepochybně mnohem víc. Nebyl to však konec. Vládní vojsko uprostřed zimy zabavilo dobytek a spálilo všechny domy, takže se uprchlíci neměli kde skrýt. Následně tak v ledovém sevření bez šance na přístřeší či jídlo zemřelo vyčerpáním 40 až 100 žen a dětí, odhady se různí.

Osud se ukázal být pozoruhodně vynalézavým, když zpráva o masakru pronikla na veřejnost velmi originálním způsobem. Stalo se tak v Edinburghu, kde krátce po akci pobýval velitel útoku Robert Campbell z Glenlyonu, který se v místní putyce zpíjel ze žalu nad tím, jak odpornou věc provedl a přitom vytrousil psaný rozkaz k útoku na obyvatele Glencoe. Rozkaz byl spěšně opsán a propašován do Francie, kde 12. dubna vyšel v Paris Gazette. Když se o celé záležitosti dozvěděl Charles Leslie, soudní obhájce, pamfletista a jakobitský propagandista, začal shromažďovat veškeré dostupné informace, zapisoval výpovědi a sbíral očitá svědectví. Nikoliv překvapivě byl za publikování svých zjištění parlamentem nařčen z jakobitského spiknutí. Jenomže to už se začala ptát i královna Marie a král byl nucen nařídit oficiální vyšetřování. Jeho výsledky nebyly uspokojivé, ve vzduchu viselo stále mnoho nezodpovězených otázek, a tak byla roku 1695 ustavena druhá vyšetřovací parlamentní komise, jejímž úkolem bylo událost řádně prověřit. Mezitím se z trestné výpravy, jejíž okolnosti měly zůstat tajemstvím, stala mezinárodní aféra, která šokovala Evropu.

Do hledáčku vyšetřovací komise se dostal především hrabě Stair, který likvidaci MacDonaldů z Glencoe nařídil a netajil se svým zklamáním z toho, že nebyl vyhlazen celý klan. Hrabě Stair musel vysvětlovat, a i když s ním žádný proces veden nebyl, musel na svůj post sekretáře Skotska rezignovat. Do politiky se však brzy vrátil a roku 1707 se stal jedním z hlavních strůjců vytvoření parlamentní unie Skotska a Anglie. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že vláda se na MacDonaldech z Glencoe dopustila zrady. Jejich opožděný slib věrnosti došel uznání, žádné náhrady se ale nedočkali. Vrátili se zpět do údolí, obnovili své domovy a věrni svým zásadám se zúčastnili povstání jakobitů v letech 1715 i 1745. Jejich příběh pak posloužil během posledního povstání prince Karla jako příklad zvůle britské vlády. Král Vilém, s jehož vědomím a podpisem masakr proběhl, byl z obliga.

Další literatura:

Hrdina, Jan: Skotskem po stopách seriálu Cizinka, Praha 2020.

Moffat, Alistair: The Highland Clans, London 2017.

Niemojowska, Maria: Poslední Stuartovci, Praha 2002.