Zeď proti barbarům aneb Jak ochránit civilizovaný svět

Od Británie po Irán byla říše chráněna nejpropracovanějším obranným systémem starověku. Hranice římského impéria nebyly zpočátku pevně stanovené, bránila tomu především expanzivní politika prvních císařů. Pokud hranice existovala, pak v podobě přirozené bariéry, např. pouště, pohoří či řeky. S postupnou stabilizací dobytých území nastala potřeba zabezpečit hranice skutečnou ochranou, tedy soustavou valů, zdí, příkopů a pevností osazených vojáky, kteří se mezi jednotlivými posty přesouvali po souběžné silnici, jež byla strategickou a životně důležitou tepnou limitu. Hraniční linie měla však i jiný efekt. Kromě kontroly pohybu osob přes hranice, napomáhala i šíření romanizace. V její blízkosti vznikaly obchodní stanice a původní vojenské pevnosti se společně s civilními sídlišti rozrůstaly v kolonie s vlastní infrastrukturou, z nichž později vznikla významná města.

Římský limit vznikal postupně, v závislosti na pokračující invazi Římanů do barbarika. Za vlády císaře Augusta na počátku 1. století dosáhla svého maxima římská expanze za Rýnem, hluboko na území Germánů až k Labi, avšak po zničení tří legií v Teutoburském lese se Římané stáhli zpět k Rýnu. Právě v této době se v podobě prvních táborů začala utvářet linie římských hranic na Rýnu a Dunaji, která chránila provincie Germania Superior a Inferior, Raetia a Pannonia. Přibližně z tohoto období také pocházejí velké pevnosti a budoucí města Bonna (Bonn), Mogontiacum (Mohuč) či Vindobona (Vídeň).

Řeky Rýn a Dunaj se staly trvalou oporou zajištění germánského a pannonského limitu, systematicky budovaných zejména za vlády flaviovské dynastie (vládla v letech 69–96) a císařů Traiana, Hadriana a Antonina Pia. Klíčový byl především nechráněný úsek mezi oběma řekami, přibližně mezi dnešní Mohučí a Řeznem. Právě zde vyrostlo nejmohutnější opevnění. Podél pomyslné hraniční čáry, dělící území svobodných germánských kmenů od provincií Říma, vyrostlo v celkové délce 568 km na šedesát pevností, větší zvané castraa menší zvané castellum a devět stovek strážních věží, zvaných burgus. Na tuto hranici pak navazovala další až k Černému moři. Hraniční opevnění bylo poměrně jednoduché, po vzoru římských táborů jej tvořil příkop a val opevněný palisádou. Jen místy byla prostá kamenná zeď. Věže byly rozmístěny na dohled jedna od druhé a zároveň, aby mohly signalizovat nebezpečí do některé z pevností.

Roku 117 se stal císařem Aelius Hadrianus, jenž si uvědomoval nutnost zabezpečit říšské hranice a proto převážnou dobu své vlády strávil na cestách po provinciích a v zájmu impéria inicioval řadu okázalých fortifikačních staveb a projektů, z nichž ten „nej“ vznikl na severu dnešní Anglie - Hadrianův val. Zbudovat ojedinělou a vlastně i experimentální monumentální kamennou zeď, která se táhla od pobřeží k pobřeží v délce 118,6 km, nařídil císař při osobní návštěvě roku 122. Doufal tím v konsolidaci získaného území a hlavně zamezení reálných i potenciálních hrozeb, které s železnou pravidelností přicházely z dnešního Skotska. Fakticky byl Hadrianův val komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a předsunutých pevnůstek. Výsledkem byla monumentální fortifikace o šířce 2,4 m a celkové výšce přesahující 6 m. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8-12 m široký a 3-4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Vojenské posádky na Hadrianově valu tvořily výhradně vojáci pomocných sborů, odhaduje se počet mezi osmi a devíti tisíci.

Když roku 138 zemřel císař Hadrianus, stal se prvním mužem říše Antoninus Pius, jenž „přemohl Britanny (…) a dal navršit z hlíny další val.“ Nová hranice byla budována od zálivu Forth k zálivu Clyde v celkové délce téměř 59 km, nejednalo se však o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Tato hranice se však ukázala za vlády Marca Aurelia neudržitelnou a pevnou hranicí římské Britannie se stal až do přelomu 4. a 5. století jižněji položený Hadrianův val.

Ani východ říše nebyl bezpečný. Zde byla největším soupeřem Říma mocná říše Parthů a poté její nástupnický stát Sasánovců. S Parthy Římané se střídavým úspěchem bojovali od 1. století př. Kr., avšak jejich říši dobyl až císař Traianus roku 116. Tehdy římské impérium dosáhlo své největší rozlohy. Bylo to skvělé vítězství, avšak neudržitelné, a tak nový císař Hadrianus rozhodl o ustavení hranice zpět na řece Eufrat. Za jeho vlády byla rovněž dokončena silnice Via Nova Traiana, která zajišťovala snadný přesun zboží i vojáků podél pouštní hranice Arabie, dlouhé až 1 500 km. Arabský limit se táhl od severní Sýrie až do severní Arábie k Rudému moři, nešlo však o souvislou hranici, pevnosti a strážní věže byly v nevelkém počtu rozmístěny jen na strategických místech, kde chránily říši před arabskými pouštními kmeny. Římští vojáci Limes Arabicus opustili až v polovině 6. století, kdy je nahradili arabští foederáti.

Významnou částí říše byla i severní Afrika a jako takovou ji samozřejmě bylo zapotřebí chránit. Značná část římských držav byla chráněna Saharou, avšak tam, kde hrozilo nebezpečí od pouštních nomádských kmenů byly vybudovány římské pevnosti. Fakticky šlo o obranu významných měst Leptis Magna, Oea a Sabratha na území dnešní Libye a Tuniska, proto se též mluví o tripolitánském limitu. Jeho vznik se datuje do poloviny 1. století, významného zesílení se dočkal za císařů Hadriana a Septimia Severa a přečkal až do časů Byzantské říše, kdy byl v 6. století přebudován. Specifickým prvkem limitu byla tzv. centenaria, což byly opevněné farmy, vybudované a spravované vysloužilými vojáky.

Situace na římských hranicích se od 3. století stávala obtížnější. Velkému tlaku byl římský limit vystaven zejména mezi Rýnem a Dunajem, obě řeky nevyjímaje a také v Británii. Kořistnické nájezdy některých germánských kmenů byly jen předehrou, přesto Římany přiměly k tomu, aby se stáhli z tzv. hornoraetského limitu a posílili hraniční linii řek Rýn, Iller a Dunaj. Barbarské výpady za hranici však neustávaly, a tak bylo některým barbarským kmenům umožněno usadit se na římském území. To byl případ Franků, Gótů i Vandalů. Hranice však fungovala dál a usazené barbarské kmeny se mnohdy podílely na její obraně.

Jestliže dříve byly v příhraničních pevnostech usazeny prakticky všechny legie, ve 4. století bylo nezbytností vybudovat i obranu vnitrozemí. Zavedený systém již selhával. Hranice nyní střežily jednotky zvané limitanei, zatímco větší střety a průlomy hranic řešily oddíly zvané comitatenses a palatini. S příchodem Hunů a jimi tlačených kmenů v 5. století však hranice postupně přestávaly existovat. S pádem Západořímské říše pak vznikly hranice nové, opisující poměr sil v raně středověké Evropě.

Jistě není bez zajímavosti, že se události na římském limitu vzájemně ovlivňovaly. Typickým příkladem je Hadrianův val a germánská hranice. Ve chvíli, kdy barbaři udeřili na Rýnu či Dunaji, bylo zapotřebí posílit obranu, ovšem za cenu oslabení někde jinde, obvykle právě v Británii. Útoky barbarů z dnešního Skotska na sebe nedaly dlouho čekat. Tato situace nastala i za vlády Marca Aurelia a to hned dvakrát. Poprvé v 60. letech 2. století, kdy do Horní Germanie a Raetie vpadli Chattové, zatímco na východě povstali Parthové a později Sarmatové. Podruhé pak v souvislosti s Markomanskými válkami, kdy kmeny Markomanů a Kvádů ohrožovaly samotné srdce říše.

Další literatura:

Breeze, D. J.: The Northern Frontiers of Roman Britain, London 1993.

Elton, Hugh: Frontiers of the Roman Empire, London 1996.

Goldsworthy, Adrian: Ve jménu Říma, Praha 2009.

Webster, Graham: The Roman Imperial Army of the First and Second Centuries A.D., London 1998.