Článek
Panování Friedricha Barbarossy z rodu Štaufů vyplňovalo téměř celou 2. polovinu 12. století a stalo se symbolem moci středověkých římských císařů. Stopa, kterou po sobě zanechal, se nesmazatelně zapsala do dějin především střední a jižní Evropy. Císař s přízviskem Barbarossa - Rudovous se díky svým vlastnostem, povaze i skutkům stal heroickou postavou, k níž vzhlíželi současníci i budoucí generace. Nemalou měrou se o to zasloužila císařova válečná tažení, během nichž nekompromisně prosazoval svou železnou vůli. Proslul zejména jako nesmiřitelný protivník hrdých severoitalských měst, své rytíře však vedl do boje i ve sporech s Poláky a rovněž jeho účast na křížových výpravách ve Svaté zemi stojí za povšimnutí.
Úděl mladého vévody
Friedrichovi bylo pětadvacet let, když se zúčastnil svého prvního velkého tažení. Roku 1147, již jako novopečený švábský vévoda, se připojil ke svému strýci králi Konrádovi III. na 2. křížové výpravě. I když výprava po mnoha bojích skončila pro křesťany fiaskem, sám Friedrich během tažení i na bitevním poli vynikl a získal si důvěru svého královského strýce do té míry, že když roku 1152 umíral, doporučil Friedricha za svého nástupce. Friedrich rozhodně netrpěl přehnanou skromností a svou příležitost plně využil. Neměl v úmyslu nechat se o korunu připravit. Netrvalo dlouho a 4. března 1152 potvrdila říšská knížata Friedrichovi královskou korunu ve Frankfurtu. Králi Friedrichovi I. bylo 30 let, když o pět dní později proběhla slavnostní korunovace v Cáchách. Skvostný začátek velmi rychle vystřídaly úkoly, s nimiž by si méně schopní vládci poradili jen s obtížemi nebo vůbec.
Barbarossa měl pro obnovení královské a brzy i císařské moci dobré předpoklady, nejen osobnostní, ale též rodové, neboť byl po otci Štauf a po matce Welf. Tyto dva mocné rody spolu soupeřily o prvenství v říši, avšak Friedrich se stal svorníkem a v tomto duchu také jednal. Chtěl-li vytáhnout do Itálie, podrobit si bohatá severoitalská města a v Římě získat císařský diadém, musel nejprve uklidnit domácí situaci. Prvním logickým krokem bylo upevnění vztahů s bavorskými Welfy, zejména pak se synovcem Jindřichem Lvem, jemuž za příslib vojenské pomoci v Itálii vrátil dříve odňaté Bavorsko. Roku 1154 se tak mohl Friedrich I. vydat na jih.
První italské dobrodružství
Sotva vkročil Barbarossa na italskou půdu, setkal se s odporem domácích. Původně král zamýšlel táhnout proti sicilským Normanům, avšak reakce severoitalských měst, která se odmítla podřídit jeho autoritě, ho donutila změnit plány. Velmi rychle přiměl Milán, aby se podrobil, dobyl a se zemí srovnal Tortonu a v Pavii získal lombardskou železnou korunu, čímž se stal italským králem. Bez dalšího odporu pak došel až do Říma, kde jej papež Hadrian IV. korunoval 18. června 1155 císařem Svaté říše římské. Poté vytáhl dál na jih, aby změřil síly s Normany, ale v důsledku horkého klimatu a potíží v říši musel obrátit koně zpět na sever. Kromě toho, že dobyl Spoleto a přísahal odplatu vzbouřenému Milánu, setkal se s vyslanci byzantského císaře Manuela I. Komnéna, kteří jej zahrnuli dary. Císař Manuel měl v úmyslu přimět Barbarossu ke spojenectví, to se mu ale nepodařilo. Naopak Friedrich se prohlásil za jediného císaře (augusta) římského světa a přestal byzantského vládce uznávat.
Sotva Barbarossa urovnal poměry doma a upevnil spojenectví s Jindřichem Lvem, vydal se znovu dobývat slávu za hranice. Roku 1157 „císař Friedrich, spojiv se s knížetem Vladislavem … , vtrhl se silným vojskem do Polska, jeho knížata Boleslava a Měška si pod svou moc podrobil, vzal nesmírné množství peněz v zlatě a stříbře, a přijav potom k utvrzení a upevnění míru jejich syny za rukojmí, vrátil se podle svého přání jako vítěz.“ Takto líčí Barbarossovo tažení letopisec Mnich sázavský v souvislosti se skutky druhého českého krále Vladislava. Císařova expedice proti Boleslavovi IV. byla velmi dobře připravena, podpořena silným spojenectvím a měla velmi rychlý spád. Říšské vojsko prošlo Polskem bez většího odporu a brzy stanul Barbarossa před Poznaní. Zde 30. srpna složil polský král císaři lenní přísahu a na kolenou jej prosil o odpuštění. Demonstrace Rudovousovy moci byla dokonalá.
Friedrich I.Barbarossa jako křižák na miniatuře v Historia Hierosolymitana z roku 1188.
Potíže s Milánem
S bezpečným týlem se mohl císař vydat v ústrety závažnějším problémům, které jej čekaly za Alpami. Patrně tehdy netušil, že italské záležitosti ho budou zaměstnávat celých dvacet let. Během druhého italského tažení zamýšlel císař dokončit to, co započal před pár lety, tedy zlomit moc italských Normanů a také si vzít zpět to, co považoval za své. V červnu 1158 vytáhl Barbarossa v čele mocného vojska, čítajícího rovněž kontingent Jindřicha Lva a početné české vojsko Vladislava II., „do Itálie proti Miláňanům, kteří tehdy uvalili na sebe těžký hněv císařův pro nepřátelské chování k měšťanům lodským a nolským. Císař se totiž rozhodl, že neodtáhne dříve s vojskem od města, až se pomstí svým nepřátelům po zásluze ohněm a mečem“.
Město Milán stálo v první linii odporu proti Barbarossovi a jeho spojencům. K prvnímu měření sil došlo na řece Addě, kde čeští rytíři odvážně překonali řeku navzdory stržení mostů milánskými. Následně nařídil císař město obléhat, přičemž rozdělil vojsko na sedm částí, aby mohl střežit každou z milánských bran. Přesto se Italové pokusili o výpad na jeden z oddílů a pouze rychlým zásahem české jízdy neuspěli. Po necelém měsíci obléhání Milán kapituloval. Císař milánským vyměřil tučnou pokutu, odňal jim některé výsady, zatím jim ale ponechal opevnění i možnost volit si konzuly. Odbojnost italských měst však nebyl ani zdaleka jediný problém na italské půdě.
Císař se zlobí
Roku 1159 se papežství znovu ocitlo ve schizofrenní situaci, když byli po smrti Hadriana IV. zvoleni dva náměstci Kristovi, Alexander III. a vzdoropapež Viktor IV. Kdo byl pro Barbarossu přijatelnější? Alexander byl v opozici proti císaři již při císařské korunovaci a také nyní odmítal respektovat císařská nařízení. Barbarossa tak uznal papežem Viktora IV. a Alexander III. uzavřel spojenectví se sicilskými Normany. Navrch dal císaře do klatby a vzdoropapeže exkomunikoval. Zmatečnou situaci ještě okořenila nová revolta v Miláně, kterou císař v březnu 1162 opět zadusil a v odvetu nechal město srovnat se zemí. Po této zkušenosti se před císařem sklonilo několik dalších měst. Tehdy o Barbarossovi italský kronikář Acerbo Morena napsal: „Byl vždy velice bojechtivý, avšak nepodléhal snadno hněvu. K jeho vlastnostem patřila též smělost, neohroženost, bystrost a výmluvnost. … K přátelům a dobrým lidem byl laskavý, vůči zlým však strašný a nesmlouvavý. … Žádný z císařů, co jich jen v dávné minulosti bylo, se s ním nemohl srovnávat.“
Následujícího roku Barbarossa doufal konečně vytáhnout proti sicilským Normanům a tím vyřešit problém s papežem Alexandrem i sjednocením Itálie pod vlastní svrchovanost. Záměr mu opět překazila lombardská města, která po osudu Milána pochopila, že obstát proti železnému císaři lze pouze společně, a tak vytvořila Veronskou ligu v čele s Benátkami. Barbarossovy boje během třetího italského tažení se tak omezily především na sever Itálie, aby se nakonec opět vrátil do říše a urovnal domácí poměry, kde všichni, kromě císaře, snili o decentralizaci vlády. Ačkoliv měl císař železnou vůli, odhodlání a dokázal vládnout mečem stejně dobře jako slovem, stmelit nejednotnou říši Štaufů bylo úkolem hodným mytického Sisyfa.
Další literatura:
Mundy, John H.: Dějiny vrcholného středověku, Praha 2008.
Opll, Ferdinand: Fridrich Barbarossa: císař a rytíř, Praha 2001.
Procacci, Giuliano: Dějiny Itálie, Praha 2007.
