Článek
Dnes můžeme ženy nalézt ve všech vysokých funkcích, ať už je to v armádě, politice či vědě. Je to však teprve zhruba 100 let, co se ženy západního světa začaly emancipovat. Dlouhá staletí před tím, ať už ve středověku nebo za časů Franze Josefa, byla žena degradována do podřadného postavení. Za historický mezník v postavení ženy ve společnosti bývá označován příchod Indoevropanů s jejich válečnickými mužskými božstvy, ovšem poněkud se v této souvislosti zanedbává fakt, že nemalou úlohu v degradaci ženy sehrála také křesťanská církev.
Keltský svět, kde byla úloha ženy téměř stejně významná jako úloha muže, se jeví velmi pozoruhodným nejen ve srovnání se středomořskými civilizacemi či se středověkem, ale i v kontextu 19. století. Keltská žena, ať už to bylo v Irsku, Skotsku nebo Galii (Francii), mohla být zvolena do čela kmene či klanu, mohla být druidkou, básnířkou, soudkyní i válečnicí. Významné postavení ženy v keltské společnosti dokládají písemné prameny, archeologické nálezy i mytologie.
Pradávný kult ženy
V keltském světě bylo uctíváno bezpočet ženských božstev, která měla zřejmý původ v jedné Velké mateřské bohyni. Tyto velké bohyně byly zčásti předkeltského původu, později včleněné do keltských náboženských představ o uspořádání světa, zčásti však byly i původu keltského a můžeme je rozpoznat v mnoha dochovaných jménech keltských ženských božstev jako byla Brigantia u Brittonů, Danu u Irů či Epona u Galů. Později dala jedna univerzální bohyně, zastávající mnoho funkcí, vzniknout řadě dalších ženských božstev, která její jednotlivé funkce převzala. Tyto nové bohyně byly často uspořádány do triád, někdy i několikanásobných.
Triádové uspořádání se týkalo i božstev mužských, což je kromě jiného také jeden z důvodů, proč se v keltských zemích, zejména v Irsku, mohlo tak rychle uchytit původní Kristovo učení. S postupným posilováním patriarchální společnosti se z bohyň stávaly např. manželky nových, mužských božstev a úloha některých z nich byla oslabena. Nezanikla však a v některých případech, zejména v Irsku a snad i ve Skotsku, si ženská božstva podržela svou původní důležitost a sílu. Bohyně byla často ztotožňována se zemí, tedy i s plodností, na které bylo zemědělské obyvatelstvo závislé.
Svědectví archeologie
Doklady význačného postavení žen u Keltů však nalézáme i mimo náboženskou sféru. Za reprezentativního zástupce mezi archeologickými nálezy, dokládajícími tuto skutečnost, můžeme označit nález ženského hrobu z Vix ze 6. století př. Kr., ležícího nedaleko Châtillon Sur Seine. Objevená hrobka ukrývala tělo mladé, přibližně třicetileté ženy, uložené na čtyřkolovém voze a obklopené bohatou pohřební výbavou. Ženu zdobilo mnoho precizně zhotovených zlatých šperků, mezi nimi samozřejmě i nákrčník a k výbavě jejího hrobu náležely i drahé předměty středomořského původu, např. velký bronzový kratér či attické malované poháry.
Okázalost pohřbu jasně vypovídá o významném postavení ženy, odborníci se však přou, šlo-li o pohřeb keltské princezny, nebo druidky. Nutno ještě podotknout, že tento pohřeb není výjimkou, neboť v kraji, kde Vix leží, bylo odhaleno takových hrobů více.
Postavení zaručené zákonem
Vedle archeologických dokladů přinášejí i písemné prameny mnohá svědectví o výjimečném postavení keltských žen. Neocenitelným pramenem nám jsou v této souvislosti tzv. Brehonské zákoníky,kodifikace keltských irských zákonů, které však byly shodné i se zákony v Británii a do určité doby zřejmě také se zákony v Galii, kde začal relativně brzy působit vliv středomořských států. Brehonské právní traktáty mimo jiné dokládají, že ve srovnání s ostatními civilizacemi ženy zastávaly důležité postavení. Měly stejné dědičné právo jako muži, žena zůstávala vlastníkem všeho, co si přinesla do manželství, a to ne pouze stran osobního majetku, ale i co se týkalo jejího věna. Žena byla svému muži rovnocenná, byla jeho partnerkou a ne majetkem. Za své zásluhy mohla být také zvolena vůdkyní klanu a stejně jako muž mohla zastávat úřad. Tyto skutečnosti potvrzuje i Tacitus, když píše o Keltech, že “ … ve velení vojska totiž nečiní rozdíl mezi pohlavími“.
Volebně-dědičný systém náčelnictví často pokračoval po ženské linii jak je tomu např. ve starých ságách Ulsterského cyklu irské mytologie. Podobně tomu bylo i u polokeltských Piktů, původních obyvatel Skotska, u nichž fungoval matrilineární systém, kdy dědic trůnu odvozoval svůj původ od matky a ne od otce. Až do 9. století neexistuje jasný důkaz o nástupnictví po otcovské linii.
Ženy byly dobře chráněny i podle zákona. Značná pozornost jejich postavení je věnována v kodifikaci Cáin Admomnáin ze 7. století, která vypočítává různé pokuty pro ty, kteří poškodí čest ženy. Cáin Admomnáin výslovně zakazuje popravu ženy, je-li shledána vinnou z promyšlené vraždy. Podle zákona bylo nejkrutějším trestem vyobcování. Je ironií osudu, že Brehonské zákony byly oficiálně zrušeny za vlády anglické královny Alžběty I. …
Legendární vůdkyně
Důležitou úlohu žen v keltské společnosti dokládají i mýty, především irské. Legendární irský hrdina Cú Chulainn, vystupující v sáze Táin Bó Cualnge, měl být vychován ženou jménem Ailbe ve Skotsku, zatímco proti další ženě, královně Medb (Maeve) z Connachtu, bojoval ve svých největších bitvách. Tento irský cyklus nepochybně odráží skutečné události, neboť prameny dokládají existenci obdobných žen - královen a válečnic.
V Irsku to byla královna Macha Mong Ruadh, jež měla vládnout od roku 377 př. Kr., a údajně dala zbudovat pevnost Emain Macha (dnešní Navan Fort), v budoucnosti sídlo ulsterských králů. Rovněž prý dala postavit sídliště Ard Macha (dnešní Armagh) a založila první irskou nemocnici, fungující až do roku 22 po Kr. Péče o nemocné měla v keltské společnosti rovněž své místo, jak opět dokládají Brehonské zákony. Ty předepisovaly jakousi „zdravotnickou službu“, která poskytovala péči, včetně ošetření, hospitalizace a vydatné stravy všem, kdo ji potřeboval, a to bez ohledu na majetek či postavení.
Bojovné královny
Jinými význačnými a vlivnými vládkyněmi byly Cartimandua a Boudicca. Cartimandua byla v 50. letech 1. století po Kr. královnou mocného severobritského kmene Brigantů, u kterého hledal útočiště král Caratacos, jenž se odmítl podrobit římským legiím a mnoho let kladl houževnatý odpor. Doufal, že Cartimandua mu pomůže v odboji, ta ho však zajala a vydala Římanům. Královna Boudicca byla vdovou po klientském králi kmene Icenů Prasutagovi, který odkázal polovinu svého majetku římskému císaři a očekával, že tak svou rodinu i království ochrání. Avšak zástupci Říma králův majetek zabavili a s kmenem jednali jako s poraženým. Když královna Boudicca vznesla proti takovému jednání protest, byla zmrskána a její dcery znásilněny. V odvetu Boudicca vyvolala povstání mnoha kmenů a zničila téměř celou římskou provincii. Vzbouřenci se zemí srovnaliřímské Camulodunum, Londinium i Verulamium. Jen s vypětím všech sil Římané povstání nakonec porazili.
Příběhy dvou významných keltských vůdkyň dokládají, jaký vliv měly ženy v keltské společnosti ještě v dobách mocného Říma. Avšak v oblastech, kam římská moc nezasáhla, si ženy udržely srovnatelné postavení až do středověku. Za všechny můžeme jmenovat skotskou královnu Gruach, ženu slavného velekrále MacBetha, která jako potomek zavražděného velekrále, svého děda, byla trnem v oku vládnoucí frakci, neboť nemálo posilovala šance opozice.
S postupným šířením katolické víry se však úloha ženy proměnila i v tradičně keltských zemích, tedy Irsku a Skotsku a trvalo dalšího půl tisíciletí, než ženy nabyly to, co kdysi proti své vůli ztratily. Nakonec, bylo to právě Irsko, které mělo jako jedna z prvních zemí na světě ve svém čele ženu - prezidentku.
Další literatura:
Bouzek, J.: Keltové našich zemí v evropském kontextu, Praha 2007
Berresford Ellis, Peter: Keltové, Praha 1996.
Berresford Ellis, Peter: Celtic Women: Women in Celtic Society & Literature, London 1995.
