Článek
Pravým důkazem a oporou funkční demokracie je kombinace názorové vyváženosti, působení demokratických protiváh a ochrany práv všech občanů včetně menšin.
Samotná politologie a ústavní teorie ukazují, že demokracie není pouze „vládou většiny“, ale složitým systémem, který musí vyvažovat moc a chránit svobodu jednotlivce.
1. Názorová vyváženost, protiváhy a ochrana menšin (Základ moderní liberální demokracie)
Tento princip je považován za skutečné jádro moderní ústavní demokracie.
Systém brzd a protiváh (Checks and Balances): Žádná složka moci (naráz zvolená většina, vláda, parlament) nesmí mít absolutní kontrolu. Moc je rozdělena mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní moc (např. ústavní soud), které se navzájem kontrolují.
Ochrana menšin: Demokracie brání takzvané „tyranii většiny“. Většina sice vládne, ale její moc je omezena základními lidskými právy, která nemůže většinovým hlasováním odebrat nikomu – ani té nejmenší menšině či jednotlivci.
Hledání konsensu: Skutečná demokratická kultura se snaží o to, aby rozhodnutí většiny zbytečně a nevratně nepoškozovala zájmy ostatních skupin obyvatel.
2. „Mýtické“ lpění na přesném dodržování zákonů, pravidel a ústavy (Právní stát)
Tento princip je nesmírně důležitý, ale sám o sobě jako definice demokracie nestačí.
Vláda práva (Rule of Law): Zajišťuje předvídatelnost, rovnost před zákonem a brání svévoli mocných. Pravidla musí platit pro každého stejně.
Úskalí: Pokud by šlo o čistě mechanické lpění na procedurách bez ohledu na jejich obsah a hodnoty (tzv. právní formalismus), systém se může vyprázdnit. Historie ukazuje, že i autoritářské režimy dokázaly zneužívat přesné znění zákonů k potlačení svobody. Pravidla jsou nástrojem k ochraně hodnot (svobody, spravedlnosti), nikoliv cílem sama o sobě.
3. Naprosté odstraňování jakýchkoliv překážek ve vládnutí (Většinový radikalismus)
Tento přístup je v přímém rozporu s principy liberální demokracie.
Pokud vládne většinová síla, která odstraňuje veškeré „překážky“ (jako jsou nezávislé soudy, svobodná média, opozice nebo ústavní limity), systém se posouvá k tzv. iliberální demokracii nebo k přímé autoritářské vládě.
Efektivita vládnutí je sice důležitá, ale v demokracii jsou „překážky“ (tedy debata, schvalovací procesy a kontroly) záměrnou pojistkou proti zneužití moci a unáhleným rozhodnutím.
Český Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že Česká republika není státem postaveným na formálním právním formalismu, ale je materiálním právním státem. To znamená, že ústava má své hodnotové jádro (ochrana lidské důstojnosti, svobody, spravedlnosti a sociálního smíru), které stojí nad pouhým technickým zněním zákonů. Rozhodnutí, které je formálně v pořádku, ale obsahově devastuje společenskou soudržnost, jde proti duchu ústavy.
V překladu, technokratické lpění na dodržování zákonů, norem a pravidel, bez samotné společenské odpovědnosti je vyloženě protiústavní jednání.
I kdyby byl prezident lídrem opozice, neporušuje tím legitimitu, ani ústavnost, ale jen posiluje samotnou podstatu demokracie.
Mýlím se snad?
