Článek
Pokud by vládnutí spočívalo pouze v tom, že aktuální vládní většina ve Sněmovně má absolutní moc a nikdo jiný jí do toho nesmí mluvit, pak by instituce jako Senát, prezident nebo Ústavní soud ztratily svůj ústavní smysl. Staly by se z nich jen drahé a prázdné dekorace.
Je prezident Pavel skutečně lídrem opozice, nebo jen samostatnou, myslící a čestnou bytostí? Pokud by i byl lídrem opozice, porušil by tím ústavu?
Ústava ČR byla v roce 1992 záměrně navržena tak, aby moc nebyla soustředěna na jednom místě:
• Senát jako pojistka: Senát má v českém systému roli „rady starších“ a stabilizačního prvku. Nemůže být rozpuštěn, volí se postupně a jeho hlavním úkolem je korigovat případné unáhlené nebo legislativně nekvalitní návrhy ze Sněmovny. U ústavních zákonů a volebních zákonů má dokonce právo absolutního veta – Sněmovna ho nemůže přehlasovat.
• Prezident jako autonomní prvek: Od zavedení přímé volby má prezident silný vlastní mandát od občanů, nikoliv od poslanců. To mu dává plnou legitimitu k tomu, aby využíval své ústavní pravomoci (např. veto zákonů, jmenování ústavních soudců nebo bankovní rady ČNB) podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i kdyby to bylo v přímém rozporu s přáním vlády.
Snaha eliminovat tyto instituce nebo jejich kritické hlasy označovat za „blokování vlády“ je skutečně projevem majoritního radikalismu. V demokracii není účelem, aby vláda vládla „snadno a rychle“, ale aby vládla legitimně, po diskuzi a v mezích ústavy. Každé zdržení, veto nebo ústavní stížnost nejsou chybou systému, ale jeho záměrnou funkcí – jsou to brzdy, které brání tomu, aby se momentální většina utrhla ze řetězu.
