Článek
„Měla jsem idylické dětství. Otec bral často mě a moji starší sestru na výlety do hor. Nocovali jsme pod širákem a před usnutím pozorovali hvězdy. Spát s měsícem na dosah ruky je nepopsatelně krásný zážitek. Naučilo nás to pokoře, člověk si uvědomí, jak je proti přírodě malý. Když odešel, maminka s námi zůstala sama. On ale ještě předtím, začátkem roku 1933, přijal za svou rodnou řeč český jazyk, do té doby měl - kdo ví proč - německý. Díky jeho jasnozřivému rozhodnutí jsme za druhé světové války byla česká rodina,“ prozradila herečka ve svém životopisu.
Rodina se do Čech také odstěhovala, obě děvčata se chtěla věnovat studiu. Starší Anna zvolila dráhu lékařky, ale šestnáctiletá Antonie nejdřív nevěděla, co si počít.„Praha byla plná utečenců, školy dost obsazené. Pomohla mi paní, která mě k sobě vzala na studium výrazového tance. Za to jsem jí myla nádobí. Pak mě právě ona nasměrovala na hereckou konzervatoř. Já na zkoušku přišla zcela nepřipravená, ani jsem nevěděla, co je monolog! Tak mi dali přečíst úryvek z Babičky a nakonec mě přijali na zkušební dobu půl roku.“ Vzpomínala herečka s úsměvem na své začátky.
Objevila v sobě pěvecký talent, už za studií hostovala v Divadle Vlasty Buriana, ale i na prknech „zlaté kapličky.“ Díky tomu neputovala po absolutoriu na oblastní scény, jak bylo u začínajících herců zvykem, ale zůstala v Praze. V roce 1946 zakotvila v Divadle na Vinohradech, kde hrála až neuvěřitelných 58 let, až do odchodu do penze (2004) a ztvárnila tam 207 postav. V padesátých letech podlehla komunistické propagandě a stala se jednou z iniciátorek petice za trest smrti pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, které se nezdařil pokus o emigraci (nakonec dostala 15 let.)
Ve dvaceti letech
Za svůj postoj se později styděla a když byla po deseti letech propuštěna z vězení, šla za ní, omluvila se a nabídla pomoc. Od té doby se už nikdy politicky neangažovala. Neoslňovala krásou tváře, ale oduševnělým výrazem. Díky němu hrála často královny, vévodkyně, intelektuálky. Dokázala ovšem přesvědčivě ztvárnit i služky, venkovské dívky, poběhlice, hlupačky, nevěrnice, bordelmamá, později i hloupoučké báby. Jen komediální role se jí vyhýbaly, nebyla na ně ten správný typ. Měla charakteristický alt, díky němuž byla snadno identifikovatelná.
Celý život se ohrazovala proti velice častému komolení jejího jména novináři, když v něm psali í místo krátkého i. Uplatnila se nejen v divadle, ale i ve filmu, rozhlase a dabingu, stala se držitelkou Ceny Františka Filipovského, získala cenu Thálie (2004) za celoživotní mistrovství a titul Zasloužilého umělce. Televizní diváky si podmanila v seriálu F.L. Věk, hrála maminku hlavního hrdiny Radoslava Brzobohatého, přestože věkový rozdíl mezi nimi byl pouhých devět let. Naopak mezi herecké dno se řadí normalizační seriál Matka, zaměřený na úspěchy pracujícího lidu, ke kterému se, bohužel, nechala přemluvit.
V seriálu F.L. Věk
Celkově hrála ve 27 filmech a ve tří stovkách televizních inscenací. Zmínku zaslouží její role v dramatu Fany, pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci či seriálu Četnické humoresky. Její soukromý život byl docela pestrý. V 23 letech se provdala za režiséra Antonína Dvořáka s nímž otěhotněla a porodila dceru Toničku. On ovšem děti nechtěl, plačícího kojence měl plné zuby a dal jí ultimátum. Buď dá dítě na vychování k babičce, nebo konec. Odmítla ho a odešla i s miminkem. Manželství se tak rozpadlo po pouhých osmnácti měsících. Zajímavé je, že když dcera vyrostla, otec si k ní cestu našel a dobře s ní vycházel.
Jednou z jejich dalších lásek byl režisér Otomar Krejča. Ten byl ovšem ženatý za Marii Tomášovou a nehodlal se s ní rozejít. Požadoval milenecký vztah, a to ještě jenom ve dnech, kdy měl zrovna chuť a náladu. Není divu, že ho brzy pustila k vodě. Na osudový vztah si tak musela počkat až do svých sedmdesáti let, kdy ji vyhledal ovdovělý herec Karel Fridrich, poté co zemřela jeho manželka Marie Motlová. S ní byla Antonie velká kamarádka už od konzervatoře a svědčila jim i na svatbě.
Ve stáří
Netrvalo dlouho a nabídl jí manželství. Ona pak po jeho boku prožila nádherných osm let. Bohužel v roce 2001 zemřel, ale s láskou na něj vzpomínala až do konce svých dnů. „Je důležité, aby se člověk po smrti někoho blízkého neuzavřel do sebe, nepřestal se zajímat o lidi kolem sebe. Jsem vděčná za každou minutu života, vždycky jsem ho žila a žiju se vším všudy, naplno s radostmi i strastmi. Moc mi ale pomohlo, když se mě „ujala“ dcera s manželem.
Poté, co se jim narodil syn, můj pocit byl, že nejkrásnější období v životě je právě to babičkovské, protože na rozdíl od rodičů máte mnohem víc času, takže můžete dítě víc pozorovat a vnímat. Pak se ale stal „zázrak“ a stala se ze mě prababička. Dívám se na svou pravnučku, Aničku a vidím, jak ze mě něco pokračuje dál. To je nepopsatelné, vrchol štěstí, který nic nepřekoná.“ Bilancovala Antonie Hegerliková. Zemřela 11. prosince 2012, krátce po devětaosmdesátých narozeninách na celkové vyčerpání organismu.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/1180-antonie-hegerlikova/prehled/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-v-prazskych-strasnicich-se-konal-pohreb-antonie-hegerlikove-176147
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-herecka-antonie-hegerlikova.A231201_135059_pred-100-lety_vov
