Článek
Měl přezdívku „král cizinec“, většinu života totiž prožil na francouzském dvoře a na cestách, ale vládl pevnou rukou, propojoval Čechy s lucemburskými državami, budoval aliance napříč celou Evropou. Byl to šlechetný rytíř s obrovským dosahem k ostatním vládcům, diplomat i velice schopný válečník, hlavně po taktické stránce, ale vynikal i nevídanou osobní odvahou, podstoupil mnoho vítězných rytířských soubojů.
Český králem se stal už ve čtrnácti, sňatkem s Eliškou Přemyslovnou. Měla s ním sedm dětí, včetně budoucího otce vlasti, Karla IV. V 38 letech ale zemřela na tuberkulózu. S ní po přeslici vymřel rod Přemyslovců. Jako vdovec se Jan oženil podruhé, s o polovinu mladší, šestnáctiletou Beatrix Bourbonskou. Ta porodila roku 1337 syna Václava císařským řezem. Byla to nevídaná rarita – stalo se poprvé v historii, že tento porod přežila matka i dítě.
Eliška seznámila Jana s českými dějinami, ale v jejich manželství často převládly odlišné mocenské zájmy, přesto se respektovali. Jeho handicapem byl už od dětství slabý zrak, zřejmě důsledek dědičné choroby, ta později eskalovala v zelený zákal. Od doby, co ho tak pojmenoval slavný řecký lékař Hippokrates, byl považován za neléčitelný a důsledkem byla vždy naprostá slepota. Jediná „výhoda“ spočívala v tom, že zrak slábl postupně.
Jan si svou chorobu dobře uvědomoval. Navštívil slavného léčitele ve Vratislavi, ale ten použil rtuť a následkem toho král oslepl na pravé oko (byl zašit do pytle a utopen v řece,-ne král pochopitelně.) Kolem roku 1339 odcestoval se synem Karlem do Montpellier, kde se jej pokoušel (marně) léčit proslulý lékař Guy de Chauliac. Ten z toho vyvázl živý, měl totiž mocné přímluvce, kromě jiných i budoucího papeže Klementa VI.
Během dvou let Jan oslepl docela. Nebyl ovšem z těch lidí, co se snadno vzdávají. Navštívil otologa, který ho naučil techniky, které maximálně zvyšovaly jeho schopnosti sluchu. Na něj a na hmat, který denně trénoval, musel spoléhat nejvíc. Svůj nejbližší doprovod naučil přijímat signály, které znamenaly určité rozkazy. Slepota pro něj ani zdaleka neznamenala konec vládnutí, jen další zkoušku jeho nezlomné vůle.
Dál cestoval, vyjednával. Musel ale změnit sebeprezentaci, která stála na rytířském ideálu, přítomnosti v sedle, vojenské zdatnosti. Janova slepota představovala závažné omezení právě v oblasti, na níž dlouhodobě stavěl svou pověst. Co mu zůstalo, byla až frenetická odvaha, která neznala hranic, což se naplno ukázalo v jeho poslední bitvě u Kresčaku. Tvrdě odmítl radu, aby z bitvy odešel, kdy bylo jasné, že je prohraná.
Známý kronikář Beneš Krabice z Weitmile mu připisuje latinská slova Absit, ut rex Boemie fugeret – česky přibližně „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Jde o jednu z nejcitovanějších vět české středověké historiografie, byť byla napsaná až se značným odstupem a s vlastním záměrem, kdy chtěl zdůraznit jeho Češství. Kromě toho byl totiž také titulární polský král a lucemburský hrabě.
Jan přikázal, aby jej navedli tam, kde zuří největší boj a požádal druhy jen o to, aby chránili jeho syna Karla. Podle dalších kronikářských podání byly otěže jeho koně spojeny s koňmi jeho průvodců. Všichni dobře věděli, že v boji zahynou, ale bylo to pro ně splnění rytířské povinnosti. Podle legendy po bitvě vyhledal jeho tělo vítěz, Černý princ, syn anglického krále Eduarda III. a vydal se k němu osobně, přes celé bojiště.
Na důkaz obrovské úcty k padlému hrdinovi převzal jeho chochol ze tří bílých pštrosích per, společně s jeho osobním heslem - „Ich dien“ (Sloužím.) Pak ho navždy umístil do znaku anglického následníka trůnu. Tento erb tak užíval i Charles, než se stal britským králem Karlem III a nyní ho užívá princ z Walesu William a po něm bude i princ George. Nestává se často, aby hrdi Britové takto vyznamenali cizince, měli bychom si toho vážit.
Zdroj: https://www.stoplusjednicka.cz/slepota-jana-lucemburskeho-neuspesny-mastickar-skoncil-v-pytli-v-rece
https://www.nationalgeographic.cz/historie/jan-lucembursky-krescak-slepy-smrt-rytire/
