Článek
Vyučil se typografem a pracoval v grafických závodech. V roce 1914 musel narukovat do rakousko-uherské armády, ale v zákopech I. světové války dlouho nepobyl. Podařilo se mu dokonale nasimulovat nervovou poruchu, po dvou letech byl superarbitrován a vrátil se domů. Krátce poté mu zemřela matka, a tak, aby rodině finančně přilepšil, humorným programem v žižkovských hospodách bavil štamgasty.
Povzbuzen úspěchem začal veřejně vystupovat, v Divadle Varieté v Karlíně a kabaretu U Labutě (stál na místě dnešního obchodního domu.) Tam se pak potkal s Oldřichem Novým, s ním se velmi spřátelil. Byl vlastně jeden z prvních - ne-li úplně první - stand-up komik u nás. Různá angažmá střídal zhruba šest let. Pak si ho všiml slavný režisér Karel Hugo Hilar a nabídl mu účinkování v Národním divadle, a to i přesto, že neměl herecké zkušenosti.
Tam zůstal až do své smrti v roce 1955, o jeho rolích se vyprávěly legendy, publikum ho zbožňovalo, kolegové trpělivě snášeli jeho dobromyslné žertíky, vždy je odzbrojil svým širokým úsměvem. Chrlil o sobě tolik informací, že nikdo nevěděl, které jsou pravdivé. Přišel třeba s tím, že bydlí na hausbótu, který kotvil u Žofína. Tomu sice moc lidí nevěřilo, ale byla to skutečnost.
Mohl za to prohraný soudní spor o byt. Na své náklady ho zrekonstruoval a podle původní dohody s majitelem díky neměl platit zvýšený nájem. Jenomže nakonec musel, a tak se raději odstěhoval na hausbót, kde žil i s manželkou. Později zakotvil na Zbraslavi, kde poté bydlel ve vile. Byl vášnivým sběratelem starožitností, především starých, sloupkových hodin, měl jich stovky, uměl také renovovat starý nábytek a o svém koníčku vyprávěl s velkým zaujetím.
I když ho robustní figura a dobrácký obličej předurčovaly do rolí bodrých strýců, díky svému talentu dovedl skvěle zahrát i ty nejtragičtější postavy, především na divadle. Pochopitelně si ho všimli i filmoví režiséři. I když na stříbrném plátně vynikal, film moc rád neměl, před kamerou mu scházelo publikum, to ho nabíjelo energií, uměl ale skvěle improvizovat, čímž kolegy přiváděl do rozpaků.
Nezapomenutelný se stal v komedii Dobrý voják Švejk Martina Friče - zahrál si ale také samotného Jaroslava Haška v životopisném snímku Poslední bohém. Exceloval zejména ve filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky. Za ten obdržel Národní cenu a byl také jmenován zasloužilým umělcem. Pro legraci byl ale schopen udělat téměř cokoli. Jan Werich vyprávěl historku, jak byli spolu v hospodě a on kritizoval Národní divadlo, že hercům neumožňuje improvizaci.
„Chceš vidět improvizaci? Tak přijď večer na Jana Husa,“ opáčil mu Rašilov. V této hře měl roli arcibiskupa Wallenroda, který měl nad ním vyřknout rozsudek smrti. Místo toho přišla dramatická pauza ukončená zvoláním: „Jane Husi, jsi volný!“ Opona šla okamžitě dolů a vyfasoval obří pokutu. Přijal to s humorem, stejně jako publikum, nejhlasitěji se smál pochopitelně Jan Werich.
Saša Rašilov rovněž inspiroval scénáristu Františka Vlčka k napsání nesmrtelné televizní komedie Bohouš. Jeden čas měl totiž žravého bernardýna a když mu jednou hodil k vylízání plechovku od olejovek, spolkl ji. Za pár dnů z něj pak vyšla vyleštěná a placatá…
Protože si celý život dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe, nikdo mu nevěřil, když opravdu onemocněl. Už předtím totiž velmi často simuloval nejrůznější choroby, dokonce infarkt - jen aby nemusel hrát roli, kterou nechtěl. Jenže tentokrát si nevymýšlel. Zemřel 3. května 1955 ve věku pouhých třiašedesáti let. Je pochován na Olšanských hřbitovech.
Zdroje:
https://www.zizkovskelisty.cz/kultura-1/sasa-rasilov-herec-ktery-zacinal-v-zizkovskych
https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/sasa-rasilov-starsi-jeho-zaliba-v-cernem-humoru-se-mu-vymstila_235492.html
https://www.ceskatelevize.cz/lide/sasa-rasilov-1/
