Článek
Pubertu prožíval ve svobodné zemi. MUDr. Radim Uzel, který se zabýval intimním životem slavných lidí, mi v rozhovoru řekl, že se u něj mohla projevit latentní homosexualita. Tento stav spočívá v tom, že si člověk sice uvědomí erotickou preferenci ke stejnému pohlaví, ale sám v sobě ji zablokuje. Vede pak normální život, jen při pohlavním styku s ženou nezažívá valné vzrušení. Ovládnout milostné pudy je ale neuvěřitelně psychicky náročné a vyžaduje to vůli a vnitřní sílu. Obojího měl vrchovatě. Radim Uzel vycházel ze dvou indicií.
První byl nezájem o dívky v dospívání, kdy je libido na vrcholu. Přitom se jim musel líbit, měl blonďaté kudrnaté vlasy, díky práci v dolech vypracované tělo a hluboké, andělské a trochu smutné oči, které se dívaly na svět s jistou melancholií. Druhou byla pasáž z jeho příběhů cyklistických reprezentantů. V nich zmínil, že mají hezké nohy a zadek. Takový příměr by heterosexuála podle něj nikdy nenapadl. Ať tak či onak, stejně neměl na randění čas.
Otec Oty Pavla s rodinou
Hrál závodně hokej za Spartu, později i trénoval, v létě se věnoval fotbalu, byl sportovně velmi nadaný. Absolvoval dvouletou obchodní školu - souběžně navštěvoval i jazykovou. Maturitu si dodělal dálkově na střední škole pro pracující v roce 1960. Poté narukoval na vojnu. Když skončila, nevěděl, kam se vrtnout. Lákala ho novinářská práce, chtěl se stát sportovním reportérem a šel si za svým snem, přestože neměl potřebné vzdělání. Hodně mu pomohl přítel, spisovatel Arnošt Lustig, který byl v koncentráku s jeho bratry i otcem.
Pracoval tehdy v rozhlase a udělal z něj svého chráněnce. Ota ale jeho podporu brzy přestal potřebovat. Talent a cit pro atmosféru zápasů, které komentoval, byly nepřehlédnutelné, roli hrálo i to, že se jako bývalý hráč dokázal vcítit do mysli sportovců. S mnoha se spřátelil a začal o jejich osudech poutavě psát. Za dvacet let se dostal jako sportovní novinář až na špičku oboru. Přestávalo mu to ale stačit, chtěl se posunout dál. Příležitost se mu naskytla v roce 1962, kdy odjel s fotbalovým oddílem Dukly Praha do New Yorku na Americký pohár.
Díky tomu nakouknul do zákulisí fungování špičkového týmu. Brilantní postřehy společně s osobnostními profily hráčů, trenérů i dalších aktérů, sepsal o dva roky později do své prvotiny Dukla mezi mrakodrapy, šlo o kombinaci beletrie a sportovní reportáže. Okamžitě se vyprodala, z knihkupectví ve Spálené ulici se fronta táhla až na Národní třídu! Jenže ve stejném roce, v němž zažil první spisovatelský úspěch, zasáhl při zimní olympiádě v Innsbrucku nelítostný osud. Tam se poprvé projevila jeho vážná nemoc.
S Arnoštem Lustigem
Jednalo se o bipolární afektivní poruchu se sklony k schizofrenii. Spouštěčem mohla být urážka „Žide, jdi do plynu“ od nejmenovaného hokejisty, když přišel do šatny se zprávou, že mužstvo získalo bronzovou medaili, což hráči, neznalí pravidel turnaje, vůbec nevěděli. Událost popsal takto: „Potkal jsem muže a pro mě to byl čert se vším všudy. Měl kopyta, chlupy, rohy a vykotlané zuby. Šel jsem zapálit do hor selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu vyváděl jsem krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli.
Pak dorazila rakouská policie a já se s nimi pral. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Já jim nadával, strhl si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, když ho vedli na kříž. V prvních dnech mně bylo blaze a vše jsem vykonával vášnivě a z přesvědčení. Dokonce to bylo někdy příjemné. Nejhorší je, když vás pomocí prášků dostanou do stavu, ve kterém si uvědomíte, že jste blázen. Oči se vám potáhnou nepředstavitelným smutkem a víte, že nejste Ježíš, ale ubožák, kterému chybí zdravý mozek.
Kdo neproležel měsíce na psychiatrii v beznadějném zoufalství, v nevíře, slzách, ten si to nemůže ani představit. Je to horší než všechny kriminály světa – to mi řekl psychiatr – i než všechna tělesná pekla. To, že jsem se zbláznil, mi přineslo moře utrpení. Ale také mi to něco málo dalo. Vidím svět docela jinak než dřív. Hlouběji, nějak víc pod povrchem.“ Když byl hospitalizován na rakouské psychiatrické klinice u nás se po něm nikdo usilovně nesháněl, mělo se za to, že emigroval. Ale Arnošt Lustig věděl, že by to nikdy neudělal.
Začal po něm pátrat. Nakonec oslovil vojenskou kontrarozvědku, kde měl známé a ta ho vypátrala. Od té doby se jeho život odehrával mezi pobyty v Bohnické léčebně - byl tam šestnáctkrát - a na „svobodě“. Terapií se pro něj stalo psaní, postupně vydal knihy se sportovní tematikou - Plná bedna šampaňského, Cena vítězství, Pohár od Pánaboha, Syn celerového krále. V nich líčil úspěchy, ale i dramata populárních sportovců a jejich cestu na vrchol. Dostal i nabídku na spolupráci s Československou televizí a přijal ji.
První vlaštovkou byl televizní film Pohár za první poločas, který vypráví příběh špičkového fotbalisty, který si zvykl na obdiv, slávu a peníze. Poté, co je kvůli věku vyřazen z mužstva ocitá v hluboké krizi a začíná hledat nový způsob života. Diváci byli nadšeni, podíl na tom měl i Jan Tříska v hlavní roli. Následoval snímek Čestné kolo, opět s hvězdným obsazením, inspirován osudy československých cyklistů Jana Veselého a Jana Kubra. Vrcholem jeho tvorby na obrazovce bylo poetické drama Zlatí úhoři, kde vzpomínal na dětství.
Televizní film Zlatí úhoři
Hlavní roli, jeho tatínka, nezapomenutelně ztvárnil Vladimír Menšík, v dalších se objevil i Rudolf Hrušínský či Radoslav Brzobohatý, podíl na úspěchu měl režisér Karel Kachyňa. V roce 1971 dokončil další povídkovou knihu o svém životě Smrt krásných srnců, plnou lidskosti, humoru, nostalgie i žalu (i ta se dočkala filmového zpracování.) O dva roky později napsal dvě knihy, Pohádku o Raškovi, věnovanou skokanu na lyžích a našemu prvnímu vítězi zimní olympiády a další své vyznání, Jak jsem potkal ryby.
Ta učarovala i dalšímu vášnivému rybáři Janu Werichovi. Ten řekl, že kdyby žil v Americe, celý svět by mu ležel u nohou. I tak se jeho knih u nás prodaly miliony. Měl sice z úspěchu radost, ale jeho choroba ho ničila. To jak moc, popsal Arnošt Lustig: „Jednou jsem k němu přišel. Zamknul, vytáhl šuple plné velkých rybářských nožů a nařídil mi, ať svléknu košili. Na otázku proč, odpověděl, že je pro mě moc hezká a neví, jestli si ji zasloužím, totéž poté zopakoval s hodinkami. Čekal jsem, kdy mě zapíchne.
Pozoroval mě a zeptal se, jestli mám strach. Měl jsem, ale najednou mě přešel. Cítil jsem jen smutek. Zabije mě nejlepší kamarád? Byla to chvíle, kdy člověka napadá, že život nemá cenu. Díval jsem se na ty velký kudly a na Otu, který byl pořádná vazba, a věděl jsem, že - i když možná jenom na kratičkou chvíli - úplně zešílel. A myslel jsem si, že každý nějak skončíme. Pořád na mě koukal, silně se potil; studoval mě. Najednou zavřel šuple a řekl, že mi košili nevrátí, ale dá mi svoji. Já ji ale nechtěl.
Byl jsem šťastný, že to mám za sebou a odešel jsem. Za dvě hodiny mi košili přinesl domů a všechno bylo jako předtím. Miloval jsem ho, jaký byl. Přepadaly ho jenom chvilkové záchvaty. Prožíval šílenou duševní bolest. Třeba ke mně přišel a řekl - dnes to skončím. Přesvědčoval jsem ho, aby to nedělal; není sám, zůstane po něm manželka, syn. Vždycky si přes noc upletl smyčku a ráno ji rozpletl. Většinu svých nejlepších věcí napsal už nemocný, v mezidobích, kdy neměl záchvaty. Psaní mu pomáhalo. Ale jen duševně. Fyzicky ho ničilo.
Pořád jsme něco oslavovali. Každou povídku, každý článek. To je to nejhezčí v Čechách, že jsme pohani, kteří se nenechají spolknout žádným náboženstvím a všechno slaví. Mají své soukromé svátky, bůžky, dokonce i bůžka literatury. Ota byl dobrý bůh, nikdy nikomu neubližoval. Naopak, chtěl rozmnožit krásu, smysl věcí, měl úctu k člověku, ke každému člověku. A měl zároveň dar, který vyvolával důvěřivost těch druhých. Bližní mu svěřovali věci, které by třeba nikomu nesvěřili…“
Ota Pavel v šestadvaceti letech uzavřel sňatek s o šest let starší redakční sekretářkou Věrou Novákovou. Vyženil dva syny – pětiletého Petra a desetiletého Jana. 16. 8. 1956 se narodil společný syn Jiří. Ten bohužel zdědil po otci jeho nemoc a také zemřel předčasně, i když ne tak brzy jako on. Jeho srdce nevydrželo ten nápor. 31. března to bude 53 let, co navždy odešel. Je pochován na novém židovském hřbitově na Olšanech vedle otce. Po jeho smrti vyšly další knihy. V roce 2002 připravila Slávka Kopecká souborné vydání literárního díla.
Muzeum Oty Pavla
Memoáry napsala i jeho choť - Vzpomínky na Otu Pavla: jsem z Bránova i Buštěhradu – prdelka mi říkají a Arnošt Lustig - Okamžiky s Otou Pavlem. Od února 2000 nese jméno Oty Pavla gymnázium v Praze-Radotíně, o dva roky později bylo v Buštěhradě zřízeno muzeum věnované jeho životu. A dodnes míří spousta vodáků a turistů do okolí Luhu u Branova na Berounce a hostince U rozvědčíka v Nezabudících, kde se odehrává děj jeho knih.
Zdroj:
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/ota-pavel-vyroci-spisovatel-arnost-lustig.A200624_155659_literatura_rik
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/arnost-lustig-muj-kamarad-ota-pavel.A_2000M153v05A
https://slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=834
https://otapavel.cz/2020/02/05/ota-pavel/
