Fr. Filipovský zvládl rodit děti, svatební oblek nosil ještě v šedesáti, s Funèsem se nikdy nesetkal

K divadlu se dostal velkou oklikou. Nejprve studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku. Během studií se amatérsky věnoval i herectví. Brzy ale zjistil, že obojí nestíhá. Musel si vybrat a vyhrálo divadlo. Jenže i v té době byly divadelní gáže stejně směšné jako dnes a tak si musel přivydělávat. Pracoval jako průvodce zvláštních vlaků, které byly vysílány do Francie, aby do ní přivezly občany z Polska jako levnou pracovní sílu.

Tam totiž probíhala závažná hospodářská krize, která neměla daleko k hladomoru. Vagóny byly nacpané k prasknutí. Lidé se prali o místo, docházelo k násilí, padali ze schůdků pod vlak, umírali na udušení. Byla to hodně tvrdá škola života. Pomáhal při neočekávaných porodech a po čase byl natolik zkušený, že několikrát zvládl porodit dítě úplně sám! O této jeho činnosti se nevědělo.

Jeho špatná finanční situace se změnila, když přišla nabídka z Osvobozeného divadla, které své herce vždy dost dobře platilo. Tam získal celoživotní přezdívku „Kapesník“ kterou si vzal za svou a často se tak představoval svým známým či kolegům v telefonu. Hrál tam do doby než divadlo zavřeli a Werich s Voskovcem odešli do exilu. To už si ho ale všimli filmoví režiséři a nabídky se jen hrnuly.

Proslavily ho nejprve role třídních šplhounů, Mazánka v komedii Cesta do hlubin študákovy duše a Krhounka ve Škole, základ života, i když mu tehdy bylo už přes třicet. Vypadal mladší, i díky menší rtuťovité postavě. Měl nepředstavitelný elán, který přenášel do každé filmové role. Těch bylo za jeho život víc než 300, celkem se - i se seriály a dalším aktivitami - podílel na neuvěřitelných 544 projektech!

Účinkoval i v rozhlase, legendární se stalo jeho pojetí románu Karla Poláčka Bylo nás pět. Výrazně vynikal v dabingu, i proto je po něm pojmenována cena, která se každý rok uděluje nejlepším dabérům v jeho rodné Přelouči. Jeho majstrštyk bylo geniální napodobení hlasu francouzského komika Luis de Funèse https://www.youtube.com/watch?v=TADgzKztUrY. Objevovaly se zprávy, že se setkali - nebo měli setkat, ale komunisté to překazili, což se ovšem nestalo.

Také od něj nedostal žádnou pochvalnou či pozdravnou pohlednici, šlo o žert kolegů. Ale Funès o něm věděl. Když onemocněl s hlasem, zajímal se, jestli umí francouzsky, že by ho nedaboval, ale rovnou namluvil, ale neuměl, tak to skončilo. Za zmínku stojí hlas Baby Jagy v Mrazíkovi https://www.youtube.com/watch?v=8fASAbvg9U8 či medvídků ve večerníčkovém seriálu Pojďte pane, budeme si hrát. Tu roli převzal po smrti Rudolfa Deyla mladšího. Hrál často - a rád - v pohádkách, třeba v Hrátkách s čertem.

Od roku 1945, až do odchodu do důchodu v roce 1992, byl členem souboru Národního divadla, kde měl řadu nezapomenutelných rolí. Jeho Harpagon v Moliérově komedii Lakomec se stal událostí divadelní sezóny. Hra byla na repertoáru 6 let, měla 171 repríz a nikdo z režisérů si dlouho netroufnul nastudovat nové pojetí, aby se vyhnul srovnání. I když dostal titul Zasloužilého i Národního umělce, úspěšně se vyhýbal angažovaným rolím, i v krizových sedmdesátých letech. Jeho herecký styl se navíc do socialistické reality moc nehodil.

Krátce se mihnul v jedné epizodě majora Zemana či jako mariášník v Plechové kavalerii. Byl ale rád za postavu inspektora Mrázka v seriálu Hříšní lidé města pražského a volném pokračování Panoptikum Města pražského. Pochvaloval si spolupráci s uhlazeným Jiřím Adamírou, lidsky mu sednul víc, než morous Marvan. Dcera Pavlína vzpomíná, že mu ale jen máloco opravdu vadilo, hlavně si nepouštěl do hlavy negativní emoce, byl skromný a pokorný.

„Dnes by se o něm řeklo, že byl hyperaktivní, neviděla jsem ho nikdy chodit pomalu, spíš v poklusu, všechno dělal strašně rychle. On byl prostě někde jinde, ne že by to doma byla vždycky samá sranda, to ani nejde, ale zásluhou jeho, i maminky Hildy, kterou si vzal už v roce 1937, kdy mu bylo třicet, jsem prožila nádherné dětství.

Také díky jeho genům nemusím řešit váhu a postavu a mohu se bez obav cpát českými nezdravými specialitami, on se totiž bez problémů vešel do svatebního obleku ještě v šedesáti, hrál v něm dokonce na jevišti. Jsem mu i vzhledově podobná, v mládí jsem chtěla být krásná jako máma, ale zvykla jsem si. Když se učil texty, sedl do milovaného křesla a ona mu „házela“ narážky. Dokázal ovšem i skvěle improvizovat.

To pak rozhodlo o tom, že se 1. 5 1953 objevil jako vůbec první herec v živém vysílání Československé televize, což si považoval. Přitom ale došlo ke kouzlu nechtěného, vyslovil totiž repliku, ve které Harpagon naříká: „Kde jsou mé peníze, ukradli jste mi mé peníze.“" Za měsíc byla vyhlášena měnová reforma, která občany o peníze skutečně okradla. Jinak si nepřipouštěl věk, vnučka mu nesměla říkat dědo, ale Filínku jako každý.“

Objevoval se často v různých televizních i divadelních estrádách, kde i zpíval, hrál také na několik nástrojů, nepovažoval to za pokleslou zábavu. Režisér Dušan Klein, který ho obsadil do „Básníků“, říkal, že z jeho očí vždy čišela radost, neviděl ho nikdy vzteklého, bez nálady. Původně se měl třetí díl jmenovat Jak básníkům voní život, ale díky němu ho přejmenoval chutná, zdálo se mu to příhodnější.

V třiaosmdesáti onemocněl mozkovou mrtvicí, po které ztratil to herecky nejcennější - hlas. Zvlášť pro něj, proslulého rychlomluvou, to byl trest. Od té doby to už nebyl on, tři roky čekal na smrt. Těsně před ní se objevil jako Blekota v druhé řadě seriálu Arabela, šlo o labutí píseň. Přesto se snažil ze všech sil natočit všechny své scény. Zemřel 26. října roku 1993, své alter ego Louise de Funèse přežil o deset let. Pohřben je na Olšanských hřbitovech, na přání rodiny není hrob označen.

Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/932-frantisek-filipovsky/prehled/

https://dvojka.rozhlas.cz/byli-jako-dvojcata-i-kdyz-se-nikdy-nesetkali-pribehy-slavnych-frantisek-74744985

https://zeny.iprima.cz/celebrity/frantisek-filipovsky-po-mrtvici-prestal-mluvit-sedel-v-kresle-a-cekal-na-smrt-415677