Článek
Podle Wikipedie jste bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, politik, scénárista, dramatik, naivní malíř a spisovatel. Čím z toho se cítíte být nejvíc?
Ježišmarjá, to nemůžu takhle říct! To je jako kdyby si se mě zeptal, který ze svejch dětí mám nejradši, mám rád všechny stejně. Největší úspěchy u diváků jsem měl na pódiu svého Prozatímního divadla, i když herec vlastně vůbec nejsem. Tím bych se totiž ocitnul ve společnosti gigantů, kam rozhodně nepatřím, jako byl Rudolf Hrušínský nebo třeba Jiří Kodet, s tím se mi podařilo být ve stejném filmu, Jak svět přichází o básníky, což si považuju.
Těší mě taky, když z rádia slyším mý starý hity i to, že některý jako Pražákům těm je tu hej, Já už jdu, nebo Jsem prý blázen jen zlidověly a hrajou se v hospodě a u táboráků. Jednou mi někdo říkal, že jsem musel mít pominutí smyslů, když mě napadlo dát se na politiku. Mám ale mesiášský komplex a naivně jsem si myslel, že můžu něco změnit. Byla to pochopitelně to byla kravina, jedinec v tomhle soukolí nezmůže vůbec nic. Lidi si jdou do politiky hlavně nahrabat, já byl jedinej, kterej nejen, že si nic nenakradl, ale naopak si v ní ještě finančně pohoršil! A ne málo!
A taky jsem kvůli tomu přišel o některé kamarády, kteří to nemohli vydejchat, což jsem ale začal později brát pozitivně, alespoň se kolem mě pročistil vzduch. Opravdový kamarád se na tebe kvůli tomu, že se občas zachováš jako hovado, nevykašle. Občas mi jen vadilo, že mě lidi považovali za ksindl a já neměl sílu jim to vymlouvat. Přišel jsem i o spoustu kšeftů, které bych býval mohl dělat.Ty vyžrali jiní, což není výčitka, je to logický, v týhle branži víc než kde jinde platí Nerudovo „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“
Jinak se stejně jako za herce nepovažuju ani za spisovatele. Mé knihy nemají souvislý děj, jediný co z nic vyčnívá je, slušně řečeno, sex. A já taky o ničem jiným psát neumím! Je to jen doplněné o zážitky, vyprávění nebo historky o kamarádech a známých. Stává se, že to lidi nepochopí a spílají mi, že jsem urazil nějakou známou osobnost tím, že jsem si z ní dělal srandu. To mi ale zase nevadí díky Miroslavu Horníčkovi, který řešil stejnej problém a řekl, že si utahuje jen z těch lidí či umělců, které má rád. A když to někdo nepochopí, nemá cenu se s ním zabývat.
Jinak slovo umělec je od umět. Dneska už je hrozně provařený, je za něj považován každý nýmand, co se objeví na internetu a jediný, co umí, je lézt lidem na nervy. Asi budu vypadat skromně, což ke mně nepatří, ale já nejsem ani klasický malíř, už jen proto, že trpím barvoslepostí! Musím si tak zapamatovat jakou barvu jsem na co použil, ale jako naivní malíř mám jisté úspěchy. Tím jsem poctěn, nacházím se v dobrý společnosti, třeba Henri Rousseaua nebo Josefa Hlinomaze, který talentem strčil do kapsy nejednoho študovanýho absolventa malířský akademie. Tak tím bychom zhruba měli odbyté to, co o mě píše tetička Wiki. Další otázka?" Když si tak povídáme, nějak mě napadá citát Marka Twaina: „Buď nejlepší - a budeš sám.“ Myslíte, že je pravdivý? "Do jistý míry ano, obklopuje tě závist, nepřejícnost, pomluvy od těch, co na rozdíl od tebe nic nedokázali. To se ukázalo když jsem dostal na hradě metál, mraky lidí se z toho mohli pominout, že jsem ho dostal za nic. Já přitom jen v Českém rozhlase natočil tisíc dvě stě vlastních skladeb! Ano, moje texty mají občas jednoduchou stavbu i slovní zásobu, ale já se nikdy netajil s tím, že jsou pro lidi, kteří mě poslouchají, přitahuje je, že jsem v podstatě stejný blbec. Proto si tak rozumíme. Jinak samota je občas fajn, ale rodinu a děti, v mým případě i vnuky potřebuješ.
Obdivuji vaši vitalitu, i v 81 letech jste workoholik, co vás inspiruje k tomu, že jste, jak se teď často píše, tak plodný?
Máš pravdu, je to blbý přirovnání. Plodná je žena, která čeká dítě, to se mě, jako muže netýká, i když dnes člověk neví. Sice stáří nevítám s jásotem, ale netrénuju skoky do rakve, až zubatá přijde, tak tu bude. Jsem rád, že můj život byl takový, jaký byl. Ten dnešní mi moc nesedí, počítač pro mě byl nepřítelem číslo jedna a stále na něm ovládám jen to, co musím. Hrozně závidím mladý generaci svobodu, to, že se nemusí přetvařovat a říkat něco jiného doma a ve škole, mohou cestovat bez obav, že by se potom nemohli vrátit, i když k nim mám výhrady, žijí na můj vkus až příliš rychle. Jsem totiž v jádru konzervativní a ctím hodnoty předků. To se ale také dneska už nenosí. Kdyby to šlo, byl bych pro obnovení monarchie.
Král v čele státu má přirozenou autoritu, danou už jeho původem, nemusí se pracně učit jak vládnout, je k tomu veden odmalička. Díky tomu má i úroveň, vybrané chování, není křupan, umí zacházet s mocí, ovládnout obrovský pokušení, který v sobě má. Další věc je, že by se posílila národní hrdost, což je vlastnost, kterou zrovna neoplýváme, předvádíme ji jen když fotbalisti nebo hokejisti něco vyhrajou. To nadšeně vyrazíme do ulic, máváme vlajkama, řveme a nakonec se sežereme v hospodě. Podívejte se na Angličany, to je hrdej, sebevědomej národ, kterej svoji královnu vyloženě zbožňoval. A další státy jsou na tom podobně, Švédsko, Holandsko, a tak dále.
Uvažuji, jak rozhovor ukončit a napadlo mě zeptat se tě na takové klišé, jako je celoživotní přání.
Já mám už hodně dlouho tři, ale ty se mi už asi nesplní: Dát Angličanům ve Wembley gól hlavou, strávit měsíc na pustém ostrově s Claudií Schiffer a to třetí jsem zapomněl.
Zdroj: Autorský rozhovor Jana Januly
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Ringo_%C4%8Cech
https://hlidacipes.org/glosa-a-proc-ne-ringo-cech-osobni-pohled-nevzdelanyho-idiota/
