Článek
Udělal bez problémů přijímačky na DAMU. Tu absolvoval v roce 1969, už za studií se stal členem Národního divadla. S otcem si bohužel nezahrál, ten zemřel 21.6 1968. Na první scéně působil až do roku 1973, kdy ho za normalizace vyhodili. „Byla ve mně obrovská lítost, brečel jsem, vztekal se, snažil jsem se to zvrátit, ale nic nepomohlo,“ vzpomínal později na tuto potupu.
Útočiště naštěstí brzy našel v Činoherním klubu, ale po necelých třech letech režim rozprášil i tamější soubor. „Považoval ho za protistátní hadí hnízdo. Se mnou tam totiž hrál i Pavel Landovský,“ pokračoval Martin Štěpánek. Znovu tak zůstal bez angažmá. Zachraňovaly ho koníčky v podobě malování, fotografování. Po deseti měsících bez stálé práce dostal nabídku do Divadla na Vinohradech a bral to jako dar z nebes.
V seriálu Hříšní lidé města pražského
A to až do doby, než se odehrála scéna, kdy ho ředitel divadelní komunistické buňky, na první pohled dobromyslný kolega Jaroslav Moučka, přemlouval ke vstupu do partaje a vyhrožoval mu, že ho vyhodí, pokud tak neučiní. To pro něj byla poslední kapka. „Bylo mi teprve 34 let, ale za tak krátkou kariéru jsem toho měl za sebou už dost. To si najednou řeknete – prokrista, vždyť já už na nemám sílu a oni mi nikdy nedají pokoj,“ popsal chvíli, kdy se rozhodl k emigraci.
Pardon, k exilu. Vždy jasně rozlišoval významy obou zdánlivých synonym. Emigrace může být i dobrovolná a může mít i jiné než čistě politické důvody. Třeba ekonomické. Naopak do exilu se odchází nedobrovolně, kvůli silnému politickému tlaku. Navíc byl člen mýty opředené mezinárodní organizace svobodných zednářů, existující od roku 1717, do které ho přivedl otec.
Po něm zdědil nejen herecký talent, ale i bouřlivou povahu a velkou odvahu - bojoval v československých legií v Rusku - i zálibu ve zbraních, honitbě. Martin jinak patřil odmalička mezi hloubavé a tvrdohlavé děti s umanutým smyslem pro čest a dělání správných, i když nepohodlných skutků, za což nebyl ve škole chválen. Poznámky ale jeho otec omlouval, věděl, že má svoji hlavu.
Přitahoval nemoci či zvláštní nehody, jednou ho třeba prasklá struna na houslích trefila do oka. Jako velkou zálibu měl četbu, četl všechno, co vyšlo, včetně náročných filozofických děl, byl mimořádně sečtělý, s encyklopedickými znalostmi. V Národním divadle se zakoukal do kolegyně Jaroslavy Tvrzníkové. Sice byla zadaná, to ho ale od námluv neodradilo.
Pozval ji - lépe řečeno přemluvil - aby s ním šla na ples, přesto, že tančil vůbec poprvé v životě! Udělal na ni dojem a od té doby se nerozloučili, měli spolu dvě děti, syna Jana, z kterého se stal vynikající scénograf a pedagog a dceru Josefinu. Ta vystudovala Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a pracovala také na tiskovém oddělení německého velvyslanectví v Praze.
Martin naplánoval přísně tajnou akci, o které nevěděl ani jejich jedenáctiletý syn Jan a čtyřletá dcera Josefina. Manželé využili jejich astmatu a získali výjezdní doložku na ozdravný pobyt u moře. Když se přiblížilo datum odjezdu, byli natolik nervózní, že omylem vyjeli o den dřív a na hranicích kvůli tomu měli velké oplétačky. Nakonec je celníci do Rakouska přece jen pustili…
Začátky v nové zemi byly dost kruté. Jaroslava pracovala jako uklízečka, Martin na smetišti třídil kovy. Pokoušel se hrát divadlo, jenže neuměl pořádně německy a první představení ze sebe vydával pouze naučené zvuky. V roce 1983 se rodina přesunula do Mnichova, kde Martin začal pracovat jako moderátor v rádiu Svobodná Evropa. Z toho nejhoršího byli venku, ale stále zažívali hořký úděl vyděděnců.
Martinovi o rok později zemřela matka a nikdy se nedozvěděl, zda k rozvoji zhoubné nemoci nepřispěly starosti, které jí útěkem za hranice přivodil. Těžko chápal bratra Petra, který ve stejné době vykonával funkci předsedy KSČ v Národním divadle. Byl to právě on, kdo Martinovi o matčině smrti řekl. „Věděl jsem, že na jejím pohřbu budu chybět a v ten moment vám to všechno dojde,“ sklopil hlavu herec.
I v Německu ho špehovali agenti StB. Čas od času dostal anonymní výhrůžky, takže musel mít i policejní ochranu, jindy mu u auta nařízli brzdové hadičky. Do vlasti se s rodinou natrvalo vrátil v roce 1994 a hned se zapojil do veřejného i politického života. Nadále pracoval jako komentátor české verze Svobodné Evropy, věnoval se ale i herectví, zahrál si například v seriálu Pojišťovna štěstí.
V roce 2002 však vysílání stanice skončilo a Martin se opět ocitl v roli nechtěného a přebytečného. Prošel jako politický komentátor několika deníky a čekal na další práci. A ta opravdu přišla. Mirek Topolánek mu ve své vládě v roce 2006 nabídl post ministra kultury. Funkci vzal, i když věděl, že jeho zdraví už není zdaleka tak pevné. „V pondělí mě jmenovali, v úterý jsem šel na plánovanou operaci krku,“ řekl.
Nic si nedělal z toho, když mu vyčítali, že démony zaháněl alkoholem a skončil na léčení. Svému zdraví ale poručit nedokázal. Možná pro něj bylo dobře, když vláda nezískala důvěru a jako ministr skončil už po čtyřech měsících. Zhoubná nemoc na něj dotírala stále silněji. Postupně ho doháněla i ne zrovna příkladná životospráva. O nadměrném pití už byla řeč, nezříkal se ani dobrého jídla a nikotinu.
V roce 2006 poprvé udeřila rakovina. Lékaři mu diagnostikovali nádor v oblasti krku a chirurgicky ho odstranili. Následné chemoterapie ale těžce snášel, začal je odmítat. Před nejbližšími se dlouho tvářil, že bude v pořádku. Později šel znovu „pod kudlu,“ odebrali mu ledvinu, což sekundárně znamenalo ztrátu hybnosti, zejména šlo o kyčle, měl poškozená nervová zakončení, pohyboval se jen o berlích.
I když jeho nejbližší o zdravotních problémech věděli, netušili, jak moc jsou vážné. Nestál o lítost, se zákeřnou nemocí bojoval potichu dlouhé čtyři roky. Musel se vzdát mnoha koníčků, to mu sice vadilo, ale nejhorší byly extrémně silné bolesti, které překročily všechny snesitelné meze. Zastřelil se 16. září 2010 v třiašedesáti letech svou vlastní pistolí. Pro všechny to byl naprostý šok, jeho sourozenci Jana a Petr to nedokázali pochopit, dopis na rozloučenou nezanechal.
Zdroj: https://www.vlasta.cz/celebrity/martin-stepanek-proc-se-zastrelil-smrt-filmy-emigrace/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/herec-stepanek-divadlo-film-komunismus.A220126_122014_lidicky_vapo
