Lenin - masový vrah, syfilitik a bigamista nesnášel Rusy. Ke konci života lezl bezmocně po čtyřech.

I když po říjnové revoluci vládl převážně Rusům, nechoval k nim žádnou úctu, označil je za národ ožralů a vyvrhele neschopné revolučních činů. To byl také jeden z důvodů, proč se později zasadil o změnu názvu státu z Ruska na Svaz sovětských socialistických republik - i když samotné slovo sovět pochází z ruštiny a znamená radit. Jeho život výrazně ovlivnila poprava jeho bratra za pokus o atentát na cara Alexandra II. V té době mu bylo sedmnáct. Je pravděpodobné, že kdyby k tomu nedošlo, revolucionář by se z něj nestal, rodina patřila v jeho rodném městě Simbirsk k elitě, uměl řecky a latinsky, vystudoval právnickou fakultu.

Tím se ale neživil, objevil totiž spisy Karla Marxe - u něj mu semitský úvod nevadil. Ty ho výrazně oslovily, v roce 1895 založil levicovou organizaci, Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Nenávist k carské rodině ho zcela pohltila a vedla k tomu, že byl odsouzen ke třem letům vyhnanství na Sibiři. Šlo ale spíš o fešácký kriminál, mohl korespondovat s jinými revolucionáři, lovit a psát. Ještě před exilem se seznámil s Naděždou Krupskou, dcerou bývalého carského soudce. Ta se do něj tak zamilovala, že se za ním přestěhovala do exilu, žili společně v sibiřské vsi Sušenskoje, kde si pronajali polovinu domu.

Pak zasáhla carská policie. Jako strážce morálky dala milencům ultimátum - pokud vztah nelegalizují sňatkem, bude Naděžda vypovězena. Zvolili první možnost. Svatba se konala 22. července 1898, požehnal jim a pokropil svěcenou vodou pravoslavný pop. Kupodivu jim to, jako horlivým revolucionářům opovrhujícím církví, nikterak nevadilo. Naděžda ho už nikdy neopustila. Jejich vztah nebyl jenom intimní, spojovala je i politika. Pomáhala mu vydávat ilegální noviny Jiskra. Jak známo, kvůli tomu ho kontaktoval Jára Cimrman. Někdy v  té době začal Uljanov používat pseudonym Vladimír Iljič Lenin.

Cílem bylo, aby ho tajná policie tak snadno nedohledala. Co ho inspirovalo, neprozradil, spekulovalo se sice, že si vybral jméno podle řeky Leny, ale jisté to zdaleka není. Po propuštění ze Sibiře se chtěl vyhnout další internaci, žil převážně v zahraničí (Švýcarsko, Francie, Rakousko-Uhersko.) V roce 1900 navštívil Prahu a pochválil české knedlíky. Někdy v tomto období se stal německým špionem a zůstal jím pravděpodobně i poté, co se ujal vlády v čele bolševiků. Lenin nepřitahoval ženy krásou, byl malý (asi jenom 165 cm) plešatý, ale měl sexappeal, charisma, jinak by je tak snadno do postele nedostal.

Už za studií se seznámil s jistou Apollinarija Jakubovou, oslovoval ji mazlivě „Liročka.“ Byla vyhlášenou kráskou, její známí ji popisovali jako mimořádně inteligentní, rozhodnou bytost. I když s ním sdílela některé revoluční ideály, jeho milenkou se nikdy nestala, což mu mělo zlomit srdce. Pak nějaký čas vyhledával náhodné známosti na jednu noc, od jedné z nich se zřejmě nakazil syfilidou. Protože ji neléčil, dostala se postupně až do III. stádia. To se může projevit třeba až po 20 letech, ale následky jsou nevratné. Dochází k závažným poškozením srdce, cév, vnitřních orgánů, centrálního nervového systému.

Největším nebezpečím je však progresivní paralýza, tu provází nespavost, bolesti hlavy, potíže se soustředěním, ale i hypomanie, vyznačující se povznesenou náladou, zvýšenou energií, přehnaným sebevědomím, zvýšené ochotě riskovat, k většímu puzení navazovat kontakty a také překračování nepsaných pravidel. To všechno na Lenina "sedí, “ včetně poslední fáze, kdy dojde k úplnému rozvratu osobnosti. Stalin ho nechal natočit, jak leze po čtyřech, kouše do nohou od židlí a prosí o odpuštění stůl, o němž se domnívá, že je to někdo, komu těžce ublížil. Dalšími symptomy jsou impotence a sterilita.

To odpovídá i faktu, že neměli potomka, přestože ho Naděžda chtěla - i kdyby se jí podařilo otěhotnět, dítě by se pravděpodobně narodilo mrtvé. To ovšem netušila, domnívala se, že chyba je u ní, proto mu také tolerovala jeho nevěry, třeba s francouzskou revolucionářkou Inessou-Elisabeth d´Herbenville Armandovou. Ta měla čtyři děti, tak mohla doufat, že by ji mohl oplodnit a potomka by pak vychovávala se svým chotěm. Žili v Paříži, bigamisticky, ve třech. Po krátkém návratu do Ruska v roce 1905 se chlubil stranickým spolubojovníkům, jak se pomstil bohatému šlechtici tím, že mu svedl ženu, ale jejich jména neprozradil.

Takže se možná jen chlubil. Lenin pil víno, ale kázal vodu. Milostné city, včetně nevinného držení za ruce na ulici považoval za neslušné, doporučoval zachovávat za všech okolností sebekázeň. Sex do jeho představy revoluce nezapadal, byl spojený s buržoazií, zejména byl vysazený na veřejné polibky - kromě těch politických, pro ně se u nás vžilo rčení „dvojitý Brežněv.“ Ještě v roce 1986 v televizní debatě zazněla věta: „My v SSSR sex nemáme,“ ta dokreslovala bolševické puritánství. Na jakékoli náznaky erotických projevů se prostě nahlíželo jako na projev „laxního chování“ nebo dekadentního západního vlivu…

 16. 4. 1917 dorazil Lenin v doprovodu Naděždy a Inessy do Petrohradu. Tam se okamžitě ujal vedení a plánování revoluce, jeho plamenné projevy - byly ovšem důsledkem paralýzy - mobilizovaly a fascinovaly davy. Komunistické ideály přitahovaly a oslovovaly hlavně ty nejchudší - dělníky, rolníky. Výraznou posilou jeho týmu byla revolucionářka, feministka a marxistická teoretička Alexandra Michajlovna Kollontajová. Po převratu řídila lidový komisariát sociálních věcí, stala se tak první členkou vlády ve světových  dějinách. Propagovala volnou lásku, paradoxně ale odmítala nevázaný sex, neboť bral síly revoluci!

Jejich - možná i milostný - vztah se začal hroutit kvůli politice, přidala se k bolševikům, odmítajícím nevýhodný brestlitevský mír, kdy Rusko ztratilo kontrolu nad Ukrajinou, Běloruskem, Polskem, Lotyšskem, Litvou a Estonskem ve prospěch Německa. To ji stálo ministerský post, dál ale patřila do nejužšího kruhu Leninových žen. Byla velmi odvážná. Uprostřed občanské války podnikla výpravu na parníku po Volze, i když akutně hrozilo, že se nakazí tyfem, či padne do rukou bělogvardějců. Po Leninově smrti působila na několika ambasádách jako atašé, opět jako první žena v dějinách moderní diplomacie.

Poslední „Leninovou ženou“ byla Lydie Alexandrovna Fotijeva, jmenoval ji svou osobní sekretářkou. Vztah už byl asi spíš pouze pracovní, i vzhledem k postupu jeho nemoci. Tu ještě výrazně zhoršily následky atentátu, kdy ho poranila esserka Dora Kaplanová - a poté první záchvat mrtvice. Od té doby se na veřejnosti neobjevil. Poslední projev zazněl na plénu Moskevského sovětu 20. 11. 1922.  Krátce poté přišla další cévní mozková příhoda, ta ho už navždy vyřadila z politického života. Dožíval, lépe řečeno živořil na venkovském sídle ve městysu Gorki. Tam také 21. ledna 1924 zemřel. Celý národ se zahalil do smutku.

Stalin, jeho nástupce, rozhodl o mumifikaci jeho těla a uložení v mauzoleu, kde spočívají jeho ostatky dodnes, přitom on sám chtěl být pochován po boku své matky v Petrohradě. Poté, co komunistický režim padnul, navrhoval Boris Jelcin aby byl pochován" lidským způsobem," ale bál se rozštěpení společnosti. Takže mauzoleum s vojenskou stráží před vchodem stále funguje a proudí do něj návštěvníci včetně cizinců. Údržba objektu a těla podle zpráv, které před několika lety zveřejnil jeden z pracovníků, ročně stojí v přepočtu zhruba pět milionů korun.

Smutný osud postihl i Naděždu Krupskou. Jako manželka vůdce idolu revoluce se stala nežádoucí pro nové vedení strany. V polovině třicátých let ji na příkaz šéfa tajné služby Beriji dvakrát zatkli, ale raději zase brzy propustili, přece jen měla ve společnosti silné postavení. Když 26. února 1939 slavila sedmdesáté narozeniny, donesli jí obrovský dort přímo z Kremlu. Za několik hodin umřela na příznaky prudké otravy - v úmrtním listě bylo uvedeno zauzlení střev. Urnu s popelem pak nesl ke kremelské zdi sám její vrah, Josef Visarionovič Stalin osobně…

Zdroj: https://tradistae.wordpress.com/2022/02/19/lenin-tob/

https://www.dotyk.cz/magazin/v-i-lenin-zeny-30000903.html

https://tirchhispelling.wordpress.com/2013/02/14/on-love-sex-and-gender-lenins-own-words/

https://www.stoplusjednicka.cz/alexandra-kollontajova-kdo-byla-leninova-ruda-valkyra