Článek
Byl odmalička živel a bavič třídy, což učitelé „oceňovali“ dvojkami z chování. Chtěl na sebe upozornit hlavně dívky a protože věděl, že je nemůže nalákat na svůj vzhled - připadal si ošklivý a trápil se kvůli tomu - dělal komické grimasy, aby je rozveselil, což se mu obvykle také povedlo. V pubertě, kdy se u nich začaly projevovaly specifické znaky růstu prsou, jeho zájem o něžné pohlaví gradoval. Z dětství se pochlubil poznámkou: „Váš syn svou nepříčetnou veselostí připravil ostatní děti o požitek z cvičení v tělocviku.“
Jako malý se sestrou
Stejného předmětu se týkal i zápis učitele, ke kterému se nějak dostal a později jím bavil okolí: „Žákyně Přesličková v mé hodině visela tak podivně z kolovadel, že více vyvinutí chlapci přestávali úplně cvičit a ti méně vyvinutí je nechápavě pozorovali.“ Na dětství pak vzpomínal takto: "Bylo krásné v tom, že každý den byl napínavým dobrodružstvím. Neměli jsme moc hraček, ani nejezdili na výlety, ale nevadilo nám to. V létě jsme denně chodili plavat, na houby, sousedům na ovoce. Museli jsme mít rychlé nohy. Zdrhat, to mi šlo.
Třeba před porybným. Ale pak si nás přestal všímat, když zjistil, že sice pytlačíme s kusem klacku se zahnutým špendlíkem, ale úlovky, pokud vůbec byly, házíme zpátky. Mě bavilo i parodovat dospělý, mohl bych se živit jako imitátor. Jednou mě za to hokynář zavřel do komory, ale naštěstí to kamarádi řekli strýci, ten mu pár vrazil a dostal mě ven. Jo a já taky hrál házenou a fotbal. Jenže v šestnácti jsem zkolaboval a prožil první astmatický záchvat. Na něm se podílelo i to, že jsem od sedmi let kouřil a nechtěl toho nechat.
Mladý Vladimír s rodiči
Na Moravě se vždycky hodně zpívalo, tancovalo, vyprávěly se historky. Já vyrůstal s kupou bratranců a sestřenic. Tenkrát bylo na venkově docela běžné, že tak osm, deset dětí, měla každá chudší rodina. Tím samozřejmě nemyslím, že by si manželé řekli jsme chudí, tak abychom aspoň něco měli, přičiňme se a budeme mít hodně dětí. To spíš ve své pokoře dávali přírodě, co její jest a jedné ze svých mála radostí nechávali volný průběh. A tak se z chudých manželů stávali ještě chudší rodiče.
Na střední škole byl jeho největším kamarádem Lubomír Kostelka a zůstal jím až do konce jeho dnů. Společně nastoupili i do dramatického oddělení brněnské konzervatoře, která se počátkem padesátých let transformovala na JAMU. Patřili mezi první absolventy. Života si užívali plnými doušky, byl pro ně v podstatě jeden velký flám. Zaujali okolí i rozdílnými postavami, Menšík byl podsaditý, Kostelka hubený a brzy se stali známou dvojicí ve všech brněnských hospodách. Jeden bez druhého nedal ani ránu. Lubomír zavzpomínal.
„Při nočních návratech z mejdanů jsme se s gustem zapojovali do rvaček. Viděli jsme, jak se dva mydlí, tak jsme to chtěli urovnat, ale nakonec se obvykle ti dva spojili proti nám. Jenže na nás neměli. Jednomu jsme podrazili nohu, druhému dali přes držku. Ale poprali jsme se jako koně i párkrát i mezi sebou. Jednou se do mě pustil kvůli tomu, že jsem bez placení utekl z vinárny, prý znal číšníka, kterého to poškodilo, ale to kecal. Krev z nás jen stříkala. Ale druhý den jsme o ničem nevěděli. Trápil nás jediný problém, peníze na flámy.
S Lubomírem Kostelkou
Abychom je získali, dělal všechno možný. Běžně se v hospodách sázel, že sežere žárovku. Odstranil plechovou část, zbytek položil na stůl, přikryl ubrouskem a dnem půllitru rozbil na miniaturní kousíčky. Ty spolknul a štědře zapil. Jenže, jak to bývá, někdo ho nabonzoval a vedení fakulty si ho pozvalo ho na kobereček. On z toho udělal takovou grotesku, že ho ani nepotrestali. Nejdřív jim se smutně hranou tváří slíbil, že toho úplně nechá, ale pak dodal, že už určitě nebude jíst stovky, protože ho dusí, ale jenom čtyřicítky!
Měl také další taktiku, jak se zadarmo napít. V pátek a sobotu, kdy se koná většina svateb postával poblíž, vybíral si ty, kde bylo mnoho příbuzných. Pak z přihlížejících vytáhl info o rodinách svatebčanů. Vydával se za vzdáleného příbuzného a vnutil se na oslavu. Začal kaskádou vtipů, celá společnost se královsky bavila a jeho původ nikoho nezajímal. Zdržel se tak dvě hodiny, najedl se, popil a pak se omluvil. Cestou se ale tajně zastavil u číšníka a nechal připsat na účet novomanželů flašku chlastu. O ni se s námi potom rozdělil."
V sedmnácti letech
Jednou z nesčetných historek se mi pochlubil sám Vladimír: "Na prvomájovém průvodu jsme jako studenti JAMU jeli na alegorickém voze. Někoho napadlo, abych představoval černocha, což nebyla novinka, už v dětství mi říkali negr. Dostal jsem kvůli kontrastu bílé oblečení, ruce a obličej mi pomazali nějakou černou emulzí, která ale nechtěla uschnout. Problém nastal, když se mi chtělo jít na WC. Nemohl jsem si totiž rozepnout poklopec, protože bych umazal kalhoty na kritickém místě, což mohlo být bráno jako provokace.
Já nevěděl co a nakonec jsem poprosil jednoho solidního pána o pomoc. Díval se na mě jako na úchyla. Naštěstí umím být nejen výřečný, ale i přesvědčivý, popsal jsem mu svou situaci a on mi opravdu pomohl vykonat potřebu. Ale hned potom utekl, nedivil jsem se. Já pak nastoupil na další alegorický vůz, ten náš byl bůhví kde. Lidi z pohledu na mě řvali smíchy a já nevěděl proč. Pak jsem zjistil, že se držím prostěradla s nápisem: „Mýdlo Helada bělí samo“ a ze mě na něj stále stékala ta nemožná břečka."
Vladimír byl známý ostentativním nezájmem o politiku. Ve společnosti ani při natáčení o ní nechtěl slyšet a okamžitě odváděl řeč. Za celý život nedal k dobru ani jeden politický vtip. Přesto se dostal do konfliktu s ředitelem Československé televize Zelenkou. Odmítl, aby mu do pořadu Křeslo pro hosta zvali komunistické funkcionáře místo umělců. Když nepomohly argumenty, přišel na natáčení opilý a vystoupení se muselo zrušit. Byl vyhozen a snesla se na něj taková vlna soudružské nenávisti, že zanevřel na Prahu a točil jen v Brně.
Nebyl to ovšem jediný jeho politický průšvih, ten první se odehrál v mládí, když mu bylo 22 a byl předním členem Vesnického divadla. Známý režisér E.F. Burian ho obsadil hlavní role ve hře Hledač světla. Pak jednou přišel na představení prezident Antonín Zápotocký. Vladimír z trémy zapomněl text předem pečlivě secvičené budovatelské písně.„Půlka kolegů strachy utekla, druhá hrůzou omdlela a já tam zůstal sám a zpíval to, co mě právě napadlo. Nic na oslavu režimu to pochopitelně nebylo.“ Líčil později.
Byl i hudebně nadaný, hrál na piano, saxofon a mandolínu, zpíval i v několika televizních estrádách. V životě si nikdy nic neodříkal. Když mu jeho známý lékař poradil, aby si dal na problémy se žaludkem Becherovku, nechal si ji nalít do půllitru! Nebo dostal chuť na zmrzlinu a objednal si ji tolik, že prodavač musel stánek zavřít.„Zanechal nám po sobě úsměv. Stačí říct Menšík a lidé se usmějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic,“ vysekl mu poklonu kamarád z „mokré čtvrti“ Jiří Sovák.
Zdroj: Autorský příspěvek
https://www.csfd.cz/tvurce/1548-vladimir-mensik/biografie/
http://vladimir-mensik.cz/default.aspx?kind=vyzkum
https://www.dotyk.cz/magazin/vladimir-mensik-alkohol/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/lubomir-kostelka-zivot-herectvi-vladimir-mensik-manzelstvi.A231128_211006_lidicky_lisv
