30 let od smrti M. Kopeckého, hereckého génia, odvážného zbabělce, svůdníka, nevěrného manžela

To ho celoživotně poznamenalo, otci tuto zradu nedokázal odpustit. Nakrátko se ocitl v nacistickém pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku. Po válce ho zaujalo herectví, ale necítil se být tak dobrý, aby se zkusil přihlásit na konzervatoř. Místo toho nastoupil do divadla Větrník jako obsluha gramofonu a opony. Ale postupně se na jeviště dostal. Byl geniální naturščik, ale jeho umění se dlouho podceňovalo, kvůli vzhledu ho obsazovali hlavně do rolí padouchů. Dokázal se s nimi sžít a ukázat podstatu jejich jednání.

Pokud to šlo, přidával jim navíc inteligentní komiku s prvky skepticismu, ironie a humoru. Jeho projev byl záměrně klidný, střídmý, vždy se skvěle načasovanou pointou. Vrcholem byl v tomto směru Horác, alias Hogo Fogo, v nesmrtelné westernové parodii Limonádový Joe, baron Rupert von Kratzmar z „Adély“ či záludný baron Gorc z Gorceny z Tajemství hradu v Karpatech. Miloš Kopecký měl vyvinuté sociální cítění, to ho po válce přivedlo k rozhodnutí vstoupit do KSČ.

Velmi brzy ale odhadl prázdnotu komunistických ideálů a nechal se vyloučit pro neplnění stranických povinností. Lakonicky říkal, že na to, aby uvěřil jejich heslům, je moc životem protřelý a není ani taková prodejná děva, aby členství využíval ke svému prospěchu. Ztráta matky a neodůvodněný pocit viny z toho, že ji nedokázal zachránit, se zřejmě podílela na vzniku bipolární afektivní poruchy, kterou celý život trpěl. Záchvat ho úplně ochromoval, nebyl někdy schopný ani vstát z postele. Zkusil deprese zapíjet alkoholem.

Nepomáhalo to. Navíc jednou přišel do Národního divadla tak opilý, že nebyl schopen vyjít na jeviště, představení se muselo zrušit a dostal padáka. Zakotvil na čas v Realistickém divadle, pak dostal vysněné angažmá v divadle ABC, kde mu šéfoval Jan Werich, jehož vždy obdivoval a byli přátelé. Poté, co chtěl odvolat podpis pod Antichartou, vypravil se za ním, přesvědčil ho, aby to nedělal, protože StB by ho mohlo chtít vystěhovat z domu na Kampě na sídliště. A stejně byl v televizních záběrech vidět, takže by se to těžko vysvětlovalo.

Velice si rozuměl s Miroslavem Horníčkem, s kterým předtím alternoval role v divadle ABC. Ten pro ně napsal politicky satirickou hru Tvrďák. Tu se kvůli kontroverzi pořadatelé v Praze báli uvést. Miloš naštěstí dostal spásný nápad, uspořádat premiéru v Ostravě, baště komunistů. Poté, co se hned vyprodala, přidala se další představení, celkem jich bylo osm. Ty zhlédlo přes čtyři tisíce diváků, což byl obrovský úspěch, celkově dosáhla počtu dvě stě padesáti repríz. Nakonec zakotvil v Divadle Na Vinohradech.

Jeho životní rolí se stala postava doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, v níž ho miloval celý národ. Jaroslav Dietl mu ji napsal přímo na tělo. Řekl o ní: „Šlo o člověka, který selhal jako otec, jeho osobní život zkrachoval, prožíval samotu, prázdnotu, smutek, které zaháněl prací. A aby to zakryl před okolím, žertoval i hartusil, nebýt lékař, který musel dbát o čistotu, by k němu typově patřilo, že by se ne vždy myl a česal. Nešel také daleko pro ostré slovo, když se mu něco nelíbilo. Občas jsem trochu improvizoval.“

Improvizací byla i jedna z nejvyhlášenějších scén, kdy řekne Stelle Zázvorkové: „Vy krávo nebeská.“ Ta byla také první z jeho čtyř manželek. Brali se v roce 1946, on ji k oltáři přivezl na invalidním vozíku! Šlo o reklamu na představení, kde spolu hráli, inspirované osudy dobrého vojáka Švejka. Za svědka jim šel kamarád Vlastimil Brodský. Brzy po svatbě se narodila dcera Jana Kateřina.Ta po něm zřejmě zdědila psychické problémy, navíc neustála popularitu rodičů. Několikrát se pokusila zabít, ale vždy šlo o demonstrativní sebevraždu.

To se ji ale bohužel stalo osudné. Jelikož věděla, kdy matka chodí z představení pustila si plyn tak, aby ji včas stačila zachránit. Ta se ale bohužel zapovídala na chodbě se sousedkou Natašou Gollovou. Ztráta dcery oba rodiče zasáhla a byla i jedním z důvodů rozvodu. Přesto Stella tento vztah považovala za osudový, říkala, že ji navždy poznamenal. Miloš byl známý slabostí pro něžné pohlaví, manželská věrnost mu nic neříkala, používal bonmot: „Spát s vlastní ženou je incest – vždyť je to příbuzná!“

Synovec Stelly, Jan Zázvorka ml., vyprávěl následující příhodu: „Teta mi s gustem líčila, jak ji na nějakém zájezdu prohrál v šachách! Vítěz si ji pak odvedl na pokoj. Řekla mu, že když byl tak blbej a vsadil ji, tak ať si parohy užije! On běhal po hotelu a bušil hlavou do zdi.“ Jinak se ve vztahu choval neobvykle, zálety nejen že nezastíral, naopak o nich partnerkám referoval. Ty měly na výběr, buď odejít, nebo mu to tolerovat. Jeho druhou ženou se stala krásná Kateřina Soukupová. Ta bohužel pro ni pocházela z bohaté rodiny.

Byla označena jako osoba práce se štítící a aby poznala tvrdou pěst dělnické třídy, musela na čas dělat řidičku tramvaje. Rozešli se a už ji nikdy neviděl. Při natáčení Limonádového Joa se seznámil s tanečnicí Janou Lichtenbergovou, stala se jeho třetí ženou. O tom, jak vážně to myslel, svědčí nejlépe svatební oznámení, kde oznamuje, že zůstává svobodný, přestože se 25. 5. 1963  žení. Přesto, že Janu díky jejímu vzhledu přirovnávali k legendární sexbombě Brigitte Bardot, ani jí nebyl schopen zachovat věrnost déle než několik měsíců.

Otázka je, čím ženy okouzloval, že mu skákaly do postele jak skokanky do vody. Určitě to nebyl přitažlivý vzhled. Mohl zapůsobit sečtělostí, inteligencí, graciézním chováním, měl také obrovské charisma. Randil i s režisérkou Věrou Chytilovou, ale ta toužila po dítěti a naštěstí pro oba si včas uvědomila, že není spolehnutí nejen na jeho věrnost, ale ani na otcovský cit. Hledala muže do nepohody, kterým nebyl, a proto se s ním rozešla. Jinak se říká, že i ten největší proutník se usadí, když potká svou femme fatale. U něj to platilo.

S poslední manželkou, opět tanečnicí Janou Křečkovou, žil třicet let až do smrti. Svatbu tajil, nevěděli o ní ani jeho přátelé či herečtí kolegové, stejně jako rodiče nevěsty. Těm poslal telegram tohoto znění: „Tak právě před chvíli, v 10.00, bylo dílo dokončeno. Děkuji za dceru, zdá se být dobrá. Miloš Kopecký.“ Brzy se jim narodila dcera Barunka, a protože se rodina rozrůstala, koupil Červený mlýn v jižních Čechách, v Kremži. V době normalizace se do ničeho nezapletl, takže dál dostával divadelní i filmové role.

I když měl averzi vůči všem vyznamenáním a titulům, byl jmenován zasloužilým a poté i národním umělcem. Komunisté ho zneužili k moderování televizního pořadu Krok do neznáma, tendenčně zaměřeného na smutný (?!) osud emigrantů.„Řekli mi, že když to nevezmu, tak si jako herec už ani neškrtnu. Zachoval jsem se bohužel jako zbabělec, bylo to mé největší životní selhání, ale já prostě nedokázal skončit v šedesáti letech na mizině a nedělat to jediné, co jsem uměl a bavilo mě to,“ komentoval to později.

Kvůli tomu někteří kolegové přecházeli na druhý chodník. Dokonale se ale rehabilitoval v roce 1987, na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců. Vystoupil s velice odvážným a výrazně kritickým příspěvkem, kdy dal opravdu všanc svoji kariéru. Ten hned přejala Svobodná Evropa, kopie kolovaly po celé republice. Kromě jiného řekl: „Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždy důstojně.

Vy, kulturní protagonisté včerejška, hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny.Odejděte včas, to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, ze své vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Na stranickém grémiu se poté dlouho řešilo, jak vzpurného herce potrestat.

Vzhledem k tomu, že text projevu byl tak masivně rozšířen, vypadal by zákaz činnosti jako přiznání, že měl pravdu. Takže se kupodivu nestalo nic. Po listopadu se Miloši Kopeckému bohužel začal zhoršovat zdravotní stav, opustil milované Vinohradské divadlo.Nakonec musel být převezen do psychiatrické léčebny, kde skonal 16.února 1996 ve věku 74 let. Jeden z přátel mu věnoval tento epitaf: „Byl kanec, potentní i ve starším věku, s holkama řádil a mohl by uspokojit klidně i dvě najednou. Ale jinak fajn chlap.“

Zdroj: Jiří Janoušek kniha Hvězdy z masa a kostí

https://www.csfd.cz/tvurce/979-milos-kopecky/biografie/https://radiozurnal.rozhlas.cz/neprehlednutelny-v-rolich-i-cinech-pred-100-lety-se-narodil-milos-kopecky-8811322

https://www.ceskatelevize.cz/lide/milos-kopecky/