Hemingwaye převlékali za holčičku. Byl válečný hrdina, ale ničil ho alkohol a komplex z minipenisu.

Hemingway pocházel ze středostavovské rodiny. Po otci, lékaři, zdědil sportovní talent, už na střední škole vybojoval pár boxerských zápasů, mužné disciplíny ho přitahovaly. Oblíbil si i plavání a horolezectví. Jenže jeho otec byl i podpantoflák, domácí otěže třímala pevně v rukou jeho manželka, navíc v rodině žily - až na nejmladšího bratra Leicestra - samé ženy - čtyři sestry, vychovatelky, kuchařky.

Tento vládnoucí prvek dokonce způsobil, že ho matka v předškolním věku oblékala jen do dívčích šatů. Také dala jeho o rok starší sestru Marcellinu později do školy, aby je pak do ní přihlásila jako dvojčata! Je vysoce pravděpodobné, že tato pochybná sexuální identifikace a výchova ovlivnila jeho psychiku a pozdější vztah k ženám, který byl rozhodně netradiční a rozporuplný. Choval se jako džentlmen, ale vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost.

Podle amerického psychologa a sexuologa Richarda Bella mohla mít tato událost i na vývoj a malou velikost jeho penisu. Ernestův přítel, matador Sidney Franklin, který ho viděl, ho na dotaz přirovnal k malíčku ruky a pak rozměr ještě upřesnil tím, že si malíček uchopil palcem a ukazováčkem pravé ruky a nechal volné jenom dva poslední články. Hemingway o sobě naopak celý život šířil pověst velikého milovníka, až „nadsamce.“

Je zajímavé, že žádná z milenek jeho hendikep „nepropálila“ i díky tomu, že se choval jako slušně vychovaný muž. Jeho otec nakonec ukončil život vlastní rukou, což předznamenalo tragickou linii rodinných sebevražd. Následoval ho sám Ernest, ale i  další jeho sourozenci, Ursula a Leicester. Také vnučka Margaux, modelka a herečka, se úmyslně - mnohem později - úmyslně předávkovala léky.

Ernest byl i přes své chlapáctví, záliby v drsných zážitcích a nesmírnou odvahu v jádru velmi citový člověk. Za první světové války ho v bitvě u řeky Piavy (jako vůbec prvního Američana) těžce zranil výbuch minometu. Přesto dokázal na zádech odnést do bezpečí kamaráda. To mu - nejen za oceánem - vyneslo obrovskou vlnu popularity, kterou náležitě využil a začal se věnovat novinářské činnosti.

Brzy se u něj projevil výrazný literární talent, byl vyslán jako zpravodaj vyslán do Paříže. Jeho zprávy a komentáře byly poutavé, čtivé. Jednalo se zároveň o člověka plného rozporů, což se týkalo zejména intimního a sexuálního života. Tam byl velmi zranitelný, navíc, jak už bylo napsáno, přírodou nepříliš dobře vybavený. Ještě k tomu měl problémy s erekcí a poruchy potence. To mu však nezabránilo nasadit si masku velkého světáka a svůdce.

Často se, zejména v opilství, holedbal hrdinskými milostnými úspěchy, mezi „trofeje“ měla patřit Mata Hari, italská hraběnka, či neznámá řecká princezna. Blízcí přátelé ho ale líčili spíš jako puritána než donchuána. Jeho dobrá známá a mecenáška Gertruda Steinová se navíc vyjádřila, že na něm zpozorovala homosexuální sklony. To tak trochu potvrzuje následující historka.

Když spatřil na chodníku dva gaye v objetí, bez důvodu a varování je okamžitě napadl pěstmi. Podle odborníků to je neobvyklé. Mužům jsou homosexuálové obvykle lhostejní, nebo se jim vysmívají, když už na ně útočí, tak slovně, urážkami. Nejvíc nenávidí stejné pohlaví právě ti, které naopak tajně a v duši přitahuje a sami v sobě city k němu zablokují, což je u něj vzhledem k dobrodružnému životu pravděpodobné.

Hemingway se nevyhýbal stykům z prostitutkami, dával jim různá jména, jako Xenofobia, nebo Mezinárodní kur…Podle intimních přátel ale potřeboval ke styku cítit opravdovou lásku, nebo alespoň její iluzi. Dokonce se červenal, když ho neznámá žena na ulici oslovila s žádostí o autogram. Většinu erotických historek si vymýšlel. Co si rozhodně nevymýšlel, byly jeho lovecké úspěchy. Ale rozhodně nebyl takový, jako většina dnešních lovců.

To jsou v podstatě vrazi, odstřelit zvíře na velkou vzdálenost s puškou, která má optický zaměřovač, zvládne i dítě. On se postavil nebezpečným šelmám tváří v tvář a riskoval krk, miloval na tom právě to dobrodružství, souboj kdo z koho. Protipólem jeho odvahy byly pochyby o sobě samém, svém díle a komplexy méněcennosti, které ještě násobily zmíněné poruchy potence. Ženatý byl celkem čtyřikrát a zplodil tři syny.

Jako mnohý syn otce - bačkory dával paradoxně přednost takovým vztahům, kde mohl nad ženami uplatňovat převahu a nadřazenost. První manželka, Hadley Richardsonová, byla ale zapuzena, když se Ernest bláznivě zamiloval do Pauline Pfeifferové, blonďaté krasavice, která mu dokázala znamenitě pochlebovat a podkuřovat. Hadley souhlasila s rozvodem, ale jen pokud spolu milenci vydrží sto dní.

Stalo se, manželství trvalo dvanáct let. Ovšem bez sexu. Pauline za sebou totiž měla dva porody císařským řezem, další dítě nechtěla a jako hluboce věřící katolička tvrdě odmítala všechny formy antikoncepce včetně kondomu. Se třetí ženou, Marthou Gellhornovou, se seznámil ve španělské občanské válce, kde se v boji vyznamenal. Ta mu ale nevyjadřovala dostatečnou poslušnost, měla vlastní názory, nezávislost a ostrý jazyk.

Hemingway naopak vyžadoval obdiv a podřízenost. Toto nejkratší manželství skončilo v roce 1945. Čtvrtá a poslední manželka, Mary Welshová, byla už zcela podle Ernestova gusta. Tichá, poslušná, o devět roků mladší, trpělivě snášející rozmary zvolna stárnoucího a častými depresemi trpícího spisovatele. Setrvala s ním do posledních dnů, kdy ukončil svůj pestrý a dobrodružný život.

Ernest se - i přes vyšší věk, bylo mu už přes čtyřicet - aktivně zapojil i do II. světové války, přidělili ho k 22. pluku pěchotní divize generála Bartona. Dostal se až do Paříže, kterou pomáhal osvobodit. Získal si respekt odvahou, zkušenostmi, předvídavostí. Zúčastnil se i těžkých bojů na Siegfriedově linii v Německu. V roce 1947 byl za statečnost oceněn Bronzovou hvězdou, významným a prestižním americkým vojenským vyznamenáním.

Po válce se natrvalo usadil na Kubě. V roce 1948 podnikl s manželkou cestu do Itálie, kde se v Benátkách zamiloval do devatenáctileté Adriany Ivančičové. Ta za ním pak i přijela, ale nakonec se z toho asi milostný románek nestal, šlo spíš o platonický cit stárnoucího muže a mladé dívky. Inspiroval ho ale k napsaní románu Přes řeku do stínu stromů. Za její přítomnosti začal také psát své stěžejní dílo, novelu Stařec a moře.

Příběh o starém rybáři Santiagovi, jak statečně, na pokraji vyčerpání, zápasí s obrovskou rybou, je označován za mistrovské dílo. Z prostinkého děje vytvořil existenciální drama o základních ctnostech - hrdinství, odvaze, důstojnosti. V roce 1954 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Medaili věnoval kubánské národní světici Měděné Madoně a nechal ji uložit do relikviáře chrámu Naší Paní v Santiagu do Cuba.

Z Kuby se po komunistickém převratu rychle odstěhoval a usídlil se v městečku Ketehum poblíž Idaha, kam jezdil už před válkou. Moře, které mu nedělalo zdravotně úplně dobře, vyměnil za hory. V následujících letech se potýkal s různými zdravotními problémy, ať už to byl následek jeho dřívějších úrazů a zranění nebo nestřídmého pití. Jeho osobní elán a tvůrčí spisovatelská síla stagnovaly, i když se snažil co nejvíc psát.

Zkoušel opět cestovat, sliboval si, že nové zážitky mu dodají potřebnou inspiraci, tak se vydal na cestu do Afriky. Nedopadla pro něj vůbec dobře, málem tam zemřel, při dvou leteckých nehodách utrpěl frakturu lebky, natržená játra a slezinu, dvě prasklé ploténky a další zranění. Nehody vedly k prudkému zhoršení jeho fyzického i duševního zdraví. I když byl upoutaný na lůžko, nedbal příkazů tamních lékařů, aby omezil pití alkoholu.

V listopadu 1960 odcestoval kvůli špatnému psychickému stavu na proslulou kliniku Mayo v Minnesotě a začal pracovat na knize A Moveable Feast (Pohyblivý svátek) vzpomínkách na svá první léta v Paříži. Na rozdíl od všech předchozích děl měl problém knihu dokončit (vyšla až posmrtně). Během následujících měsíců se Hemingway stále více izoloval a stal se místy paranoidní, byl přesvědčen, že je sledován FBI (měla na něj ale opravdu složku.)

Lékaři mu předepsali (tehdy nový) lék Librium a také zkusili elektroléčbu. Nepomohlo to. Po návratu domů zjistil, že není schopen psát. V dubnu byl hospitalizován znovu. Koncem června ho lékaři propustili. Dva dny po příjezdu, 2. července 1961, necelé tři týdny před dvaašedesátými narozeninami se ráno v předsíni střelil do hlavy brokovnicí. Ta na tak krátkou vzdálenost člověku prakticky ustřelí hlavu, bylo to symbolické gesto zmaru.

V roce 2006 publikoval Dr. Christopher D. Martin, psychiatr a Hemingwayův fanoušek, průlomovou studii založenou na lékařských záznamech, korespondenci, životopisech a rozhovorech, jejímž cílem bylo objasnit Hemingwayovu duševní historii. Nalezl podle něj významné důkazy o tom, že vykazoval příznaky bipolární poruchy a také možné hraniční a narcistické rysy osobnosti, které byly ještě umocněny celoživotním pitím.

Hemingway v sobě nesl genetickou predispozici k duševním chorobám a hluboký hněv na rodiče za svou výchovu. Nejmladší syn Gregory byl transsexuál (známý jako Gloria) i jemu byla diagnostikována maniodeprese. Ernest nebyl schopen přijmout jeho transgenderovou identitu (i on zemřel neobvykle, na infarkt ve vězení. Dostal se tam pro veřejné pohoršení, když chodil po ulici nahý, až na boty s podpatky, šperky a nemocniční oděv okolo ramen.

Ernest Hemingway je pochován na hřbitově Ketchum Cemetery, jednoduchá obdélníková žulová deska zasazená v trávě s jeho jménem a daty narození i úmrtí (21. července 1899 – 2. července 1961) nemá žádný epitaf, i když by se jeden hodil. Jednou totiž prohlásil -„Trávím zatraceně hodně času zabíjením zvířat a ryb, abych nezabil sám sebe.“ Fanoušci na jeho hrob často nosí lahve s alkoholem, hlavně kubánským rumem a absintem…

Zdroj: https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/osudy/hemingwayovo-prokleti-jak-dusevni-suzovala-spisovatele-a-jeho-rodinu/

https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/ernest-hemingway-prezil-tri-valecne-konflikty-ve-stari-ho-vsak-srazily-na-kolena-tezke-deprese_149462.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/hemingwayuv-syn-zemrel-v-zenske-veznici.A011005_144610_lidicky_jup