Článek
Matka se velmi angažovala při první dělnické spartakiádě v Praze. „Po Vítězném únoru ji soudruzi poslali rozkládat Sokol, měla jeho členy převychovat v novém duchu. Došlo to tak daleko, že se stala náčelnicí dalších spartakiád, kdy jsem já a další viděli na vlastní oči, jak ten socialismus u nás slavně zvítězil,“ říkal sarkaticky.
Zatímco k matce se staví poněkud s odstupem a ironií, člověkem, kterého obdivoval, byl jeho dědeček Adolf. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ shrnuje Ilja Racek.
Jeho dětství v Karlíně bylo plné klukovských her a dobrodružství, které nezhatila ani kolem zuřící válka. Dobrodružství prožíval i v posledních válečných dnech. Viděl, jak školu, do které chodil, obsadili Němci a stříleli z její věžičky. Byl přitom zabit otec jeho kamaráda. Bylo to poprvé, kdy viděl mrtvého člověka.
Ilja po válce - i přes odpor rodičů - udělal zkoušky na Státní konzervatoř v Praze. Po skončení studia v roce 1950 nastoupil do angažmá Moravského divadla v Olomouci. Kvůli banalitě se dostal do centra zájmu STB. Nenahlásil návštěvu spolužáka, který emigroval a vrátil se kvůli dívce, a někdo ho udal.
Vyšetřovatelé vyhrožovali, že už si nikdy nezahraje divadlo. Což pro něj bylo ve dvaceti letech smrtící. Přesto odmítl donášet na kolegy, ale párkrát se s estébáky sešel. „Měl jsem z toho nervy. Táhlo se to týdny. Pak jsem simuloval v kavárně hysterický záchvat, převrhl tam kafe, a to mě už nechali na pokoji,“ říká. Ale nezapomněli.
Když přišel povolávací rozkaz na vojnu, nedostal se - jak bylo u herců obvyklé - do Armádního uměleckému souboru, ale k „pétépákům.“ Vzpomíná, jak se večer před nástupem opíjel ve vinárně s kolegy herci Eduardem Cupákem a Stellou Zázvorkovou. Ti ho pak vyprovázeli v noci na vlak mířící na Slovensko.
Stella pronikla do místnosti, odkud vysílal nádražní rozhlas a do mikrofonu vykřikla: „Rackové se na jaře vracejí.“ Hned ji sebrali a měla malér. Ocitnul se u jednotky, která pracovala v Banské Bystrici, kde míchal beton. Nakonec matka intervenovala na patřičných místech, aby byl přeložen jinam.
Podařilo se a byl převelen k jinému vojenskému útvaru, ovšem takovému, kde vojáci nesměli nosit zbraně. Ještě v dalším směru měl štěstí. Před nástupem na vojnu podepsal smlouvu na roli ve filmu Stříbrný vítr.
Když se začalo natáčet, režisér Václav Krška si ho vyžádal a z vojny byl na dva týdny uvolněn. V civilu se pak vrátil do Olomouce, ale pak dostal nabídku na angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze. Tam zůstal do roku 1965, kdy přešel do Divadla na Vinohradech. Sám to označil jako přesun mezi hereckou elitu.
Všechno se ale zkomplikovalo poté, co jako jediný člen souboru nepodepsal v roce 1977 tzv. Antichartu. Na důvod odpověděl prostě: „A proč bych to dělal?“ Následovaly výslechy, výhrůžky, že nebude dostávat role. „Já už to stejně měl polepené předtím. Ve vzájemné neoblibě s bolševikem jsem žil léta. Já neustoupil, oni taky ne,“ shrnuje Ilja Racek.
Naštěstí nepřišel o angažmá ve Vinohradském divadle, kde měl ale věčné konflikty s Jiřinou Švorcovou."Ona byla komunistka, ale ne zlá ženská. Když jsem se do ní, teda spíš do její milované strany jednou pustil hodně vulgárně, neudala mě, ale dělala, že nic neslyší." Ve filmu a televizi měl ale problém. Navzdory charismatickému zjevu - vousatá tvář s uhrančivýma očima - ho režiséři obsazovali spíš do vedlejších rolí. Byl i skvělý dabér, hlas propůjčil Marlonu Brandovi či Gene Hackmanovi.
Měl tři děti, nejstarší Ilja dlouhé roky působil jako ředitel divadla, vnuk Filip je režisér. Pravnučka Johana se už od svých dvanácti let objevila v několika filmech a seriálech a pravnuk Kryštof je také hercem, dokonce se objevil i v pražském Národním divadle. Byl hrdý na to, že pokračují v jeho stopách a jsou úspěšní.
Potěšila ho sice listopadová revoluce, kdy se soudruzi odebrali na smetiště dějin, ale následné roky už tak optimisticky neviděl. „Politika mi byla vždycky protivná. Což se nezměnilo. Nelíbí se mi spousta věcí. Třeba jsem byl naivní idealista. Asi ano. Beru to tak, že vstali noví papaláši.“ Komentoval situaci.
Na otázku, zda nemá nějaký vzkaz pro další generace, odpovídal: „Nechtějte, abych si vymýšlel moudra. Život musíme žít takový, jaký nám byl dán. Na nás je jen, jak se v něm dokážeme orientovat a rozhodnout. To je jediná možnost.“
Posledních devět let bojoval s rakovinou prostaty. Ačkoli měl velké bolesti, prostě ji ignoroval, dělal jako kdyby žádnou neměl. Nechodil ani na chemoterapie, ačkoli mu je lékaři doporučovali. Nakonec odešel na věčný odpočinek 2. srpna roku 2018 ve věku osmaosmdesáti let.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21343-ilja-racek.html
https://www.pametnaroda.cz/cs/racek-ilja-20170329-0
