Článek
Už jako jedenáctiletý si ušetřil z kapesného na psací stroj a napsal fejeton, který otiskli v Píseckých listech, v Mladém hlasateli mu pak vyšla povídka Lovci orchidejí. Po maturitě chtěl být překvapivě malířem. Jenže matka si přála, aby měl akademický titul, a tak vyhrál kompromis - bude z něj profesor kreslení. Studium ho ale vůbec nebavilo, tak přešel v roce 1946 na nově založenou fakultu žurnalistiky.
Ve stejném roce skončil třetí v soutěži o rozhlasovou hru a hned poté napsal pro rádio pohádku. I ta se líbila a on v ní dokonce dostal roli (o níž si řekl.) V poválečné době byla obrovská poptávka po zábavných pořadech, nejlépe kabaretního typu a on toho dokázal bezezbytku využít. Už jako jedenadvacetiletý napsal s kamarádem Petrem Poustkou scénář pořadu Nuda útočí a prosadil si do něj své známé, přestože se jednalo o amatéry. Díky tomu mu Československý rozhlas nabídl stále místo.
Psal scénáře, konferoval, účinkoval v humorných scénkách, i přes svůj nízký věk se pustil i do režie. A to tak dobře, že mu byl svěřen rozhlasový přenos hry Voskovce a Wericha Pěst na oko z Divadla u Nováků. Tím udělal na V+W velký dojem, ti netušili, že je tak mladý. Vrcholem tohoto období byl kabaret Zdálo se mně, má panenko, kde účinkovaly tehdejší největší hvězdy - Sestry Allanovy, Standa Procházka, Settleři. Protože nestíhal studium, přešel nejprve na filozofii, ale nakonec ho vzdal.
Ještě před únorem začala Komunistická strana posilovat vliv v rozhlase. Jeho ředitel, Mirko Očadlík, mu řekl, že jestli si chce udržet místo, tak do ní musí vstoupit, navíc měl pádný argument, straníkem byl i jeho otec. Jenže Vladimír měl rád anglosaskou literaturu, americký jazz, naopak nesnášel dobové častušky či agitky. Nechodil také na schůze a odmítal zdravit Čest práci! Takže dostal výpověď a na protest vystoupil ze strany. Půl roku pracoval v kanceláři Gramofonových závodů, místo mu sehnal bývalý profesor na gymnáziu, hudební skladatel Jan Seidel.
I tam zavítala reorganizace. Tisíce úředníků musely putovat do výroby, ale tomu se vyhnul, po přímluvě Jana Wericha dostal místo v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. V cirkusu Praga uváděl vystoupení artistů. Nebyla to ale jeho „parketa,“ s úlevou proto přijal uvádění estrád umělců po českém a moravském venkově. V silné zájezdové sestavě byla herečka Hana Vítová, Vlasta Burian (již dost nemocný), tanečník Joe Jarský, harmonikářka Jarka Čadková, žonglér Béda Lak.
Takto absolvoval další školu života, „obohacenou“ téměř dennodenním cestováním v poruchových a netopících autobusech. Pak ho oslovil slavný dirigent Karel Vlach s prosbou, zda by pro jeho orchestr nenapsal několik textů. Časem jich byly desítky, namátkou ty nejznámější - O nás dvou, Dobrou noc, Váš dům šel spát, Je po dešti, Buď pořád se mnou (melodie z filmu V pravé poledne) Marína, Rolničky, Chviličku spát, Nelly Gray.
Pak ho oslovila parta ochotníků z dejvické Hanspaulky s nápadem, aby napsal první český muzikál. Vzal to jako výzvu. Jako základ pro něj použil motivy z dramatických prací Miguela Cervantese a tak vznikla hudební komedie Sto dukátů za Juana. Mezi tím se sice ochotníci rozpadli, ale to nevadilo. Po premiéře 10. května 1953 popularita brzy překročila rámec rozhlasového vysílání a hra se přestěhovala na scény mnoha divadel (inscenaci ve Valdštejnské zahradě např. režíroval Ján Roháč), později vznikla i její televizní podoba.
Písničky byly přeloženy do několika jazyků a dočkaly se řady coververzí. Nejvíc zaujal šlágr Kristýnka, původně v podání herce Vladimíra Salače, později Richarda Adama i Waldemara Matušky. https://www.youtube.com/watch?v=Hdc4XlLvB9U&t=6s V roce 1987 natočil režisér Jiří Roll novodobou verzi, ve které účinkovali Soběslav Sejk, Ilja Prachař, Jan Faltýnek, Ladislav Županič, Hana Talpová, Pavla Břínková, Lubomír Lipský, Luba Skořepová, Josef Bek, Ladislav Trojan, Eva Klepáčová, Nelly Gaierová, Eduard Cupák a další.
Vladimír se také náhodně, v lázních, seznámil s Vlastimilem Brodským a díky němu se stal hercem Divadla ABC. Hrál s Werichem, Horníčkem, Kopeckým, Zázvorkovou. Jenomže Werich rozšiřoval soubor, herců bylo plno, tak moc práce neměl. Pak odmítl ve hře Androkles a lev němou roli v kašírované lví hlavě, a tím byly jeho herecké dny sečteny. Jeho odchod možná urychlilo i napětí mezi principálem Werichem a vtipným glosátorem, leč stále ještě kandrdasem Dvořákem.
Když se v roce 1953 rozběhlo vysílání Československé televize, ihned ho oslovil režisér Jiří Jungwirt a nabídl mu, aby se podílel na programu jako scénárista a konferenciér. Tomu druhému se ale bránil, považoval se za nefotogenického, nicméně se nechal přemluvit. Premiérově vystoupil počátkem roku 1954 v estrádě Než přijde jaro. O dva roky později už napsal scénář kabaretu Černá hodinka a k němu si do televize přivedl mladou herečku Jiřinu Bohdalovou, s níž ho uváděl.
To už byl ženatý, narodila se mu dcera Hana a syn Vladimír. A právě jeho manželce vděčila Jiřina za nabídku, byla totiž její kamarádkou z dětství. Po odvysílání prvního dílu se ve vrátnici Měšťanské besedy netrhl telefon, diváci volali, chválili je.Tím začala spolupráce, která trvala čtyřicet let, až do roku 1998! Kromě toho uváděl pro televizi i rozhlas řadu vlastních pořadů, např. Hledáme písničku pro všední den, Písničky na zítra, nezapomínal ani na písňové texty. Komentoval rovněž přenosy ze zahraničních písničkových festivalů - ze Sopot či San Rema.
V roce 1962 šel podruhé k oltáři, vyženil dceru Janu Krausovou, herečku a exmanželku herce Jana Krause, kterou bral jako svoji vlastní. Krásně se o ni staral a ona mu říkala tati. V televizi měl dlouho neotřesitelnou pozici, navíc se dokázal obklopit kvalitními lidmi. Jeho nejslavnějším pořadem se stalo Televarieté. To se objevilo na obrazovce v roce 1970. https://www.youtube.com/watch?v=EHHF20e4L6Q&list=PLgFiJq2-Dz-m1RwfMAgJ2GHYQUvgqnNr4
Zpočátku ale nebylo tak úspěšné, uvažovalo se o jeho zrušení, vše se změnilo když opět oslovil Jiřinu Bohdalovou, aby pořad spolu s ním uváděla. Za normalizace zažíval boje s cenzory. „Vedení televize dobře vědělo, že ho potřebuje, a on věděl, že ono to ví. Režimu se však nikdy nezaprodal,“ vzpomínají dodnes jeho kolegové. Nakonec byl stejně v roce 1976 z funkce šéfredaktora zábavných pořadů odvolán.
Tomu předcházela příhoda, kdy mu náměstkyně Balašová, obávaná bolševická sekýrnice, radostně oznámila, že zařídí jeho přijetí do KSČ, byť strana podle stanov už padesátileté členy nepřijímá. On ji sice zdvořile poděkoval, ale dodal, že nesouhlasí s kádrovou politikou rozlišující lidi podle toho, zda mají, či nemají legitimaci. Stal se z něj tak pouhý dramaturg.
Nicméně podstatné pro něj bylo, že v televizi zůstal a víceméně dělal to, co předtím, a co ho bavilo. Vladimír připravoval Televarieté i po odchodu do penze v roce 1991. Na dotočných sice říkával, že to byl poslední díl, že příště už ho nic vtipného nenapadne, ale vždycky přinesl perfektní scénář pro sebe a Jiřinu. Byla tu však ještě jiná věc, trpěl tím, kam se ubírá humor, jak hrubne a přibývá v něm vulgarit, ke kterým se on nikdy nesnížil. Nerozuměl době a trápilo ho to.
V té době se objevily i zdravotní problémy, byl náruživý kuřák, navíc utrpěl v roce 1994 těžký úraz nohy. Mával na taxi, vkročil do vozovky a přehlédl jiné auto. Přesto se po několika operacích vrátil, byť o hůlce, a natáčel další Televarieté. Pak ho ale začalo zlobit srdce. Na Vánoce 1999 ho odvezla sanitka do nemocnice na Karlově náměstí, ovšem už v ní mu začaly selhávat orgány. Zemřel takřka symbolicky 28. 12 1999, tedy jen 3 dny před Silvestrem, kterých v televizi tolik připravil.
Zdroj: https://www.reflex.cz/clanek/causy/73601/vladimir-dvorak-guru-televizni-i-rozhlasove-zabavy-na-ktereho-se-stale-vzpomina.html
https://www.csfd.cz/tvurce/29110-vladimir-dvorak/prehled/Písničky byly přeloženy do několika jazyků a dočkaly se řady coververzí.
https://cnn.iprima.cz/show-time/vladimir-dvorak-z-televariete-byl-otcim-herecky-jany-krausove-a-tchan-michaely-jilkove-474374
