Článek
Eman se ale herectví dlouho nevěnoval, studoval dirigování a kompozici na konzervatoři a v roce 1918 nastoupil do Rokoka jako kapelník. Odtud přešel do kabaretu Červená sedma, kde hrál na klavír. V roce 1925 pak zakotvil v Divadle Vlasty Buriana, jako šéf divadelního orchestru, kde byl až do roku 1945. Také se jako figurkář objevoval ve filmech. Jeho největší rolí se stal fotbalový fanoušek Eman Habásko v komedii Muži v offsidu, k níž složil také dvě ústřední melodie.
V roce 1923 se oženil s Marií Richterovou, sestrou herce Jana Richtera. Jako svědek jim šel na svatbu sám Král komiků. První dcerka, Marcela, zemřela na zápal mozkových blan, o to víc pak lpěli na druhorozené Mileně. Usadili se na pražském Vyšehradě. „To byla taková vesnička sama pro sebe. Bydleli tu prostí lidé, řemeslníci, ulice byly plné malých obchůdků a hlavně hospůdek. Tam si tatínek rád chodil pro inspiraci. Všichni mu říkali Náš Emánek. Byl i v obci baráčníků, když měli u nás v sokolovně bál, chodil jim tam za úsměv dirigovat.
Byl komik duší i tělem, takže u nás bylo stále veselo. Vždycky jsme se těšili, až se vrátí domů - ať už z představení nebo později ze zájezdů. S ním vstoupilo pokaždé do bytu slunce - usměvavý, skromný a vzorný táta! Byl i ohromnej muzikant, mimo jazzu také miloval vážnou hudbu- Smetanu, Dvořáka, Debussyho, Ravela. Jejich gramofonové desky si kupoval a pouštěl si je velmi často.
Jinak byl ale velmi nepraktický. Když jsme se utíkali schovat, během náletu na Prahu, vyběhl na ulici v panické hrůze jen v domácích pantoflích a montgomeráku, který si oblékl přes pyžamo. V úkrytu zjistil, že má na zádech prázdný batoh. Ke konci života se zdržoval hlavně doma a srdečně vítal každou návštěvu. Po několika mozkových příhodách ztrácel paměť a zemřel v 71 letech na těžký zápal plic.“ Vzpomínala na něj jeho dcera Milena.
Složil hudbu ke třem burianovským komediím – Pobočník jeho Výsosti, Tři vejce do skla, Ducháček to zařídí. Ve čtyřicátých letech založil vokální skupinu Lišáci, chodili zkoušet k němu do bytu a jejich domácí švadlena jim šila večerní kostýmy. I když hrát začal ve filmu až později, objevil se v téměř 220 snímcích.
Za zmínku stojí Batailon, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Lucerna, Muzikantská Liduška, Dívka v modrém, Poslední mohykán, Pytlákova schovanka, Bylo to v máji, Dařbuján a Pandrhola, Lízin let do nebe, Maskovaná milenka, Plavecký mariáš, Valentýn dobrotivý, v Limonádovém Joe hrál na klavír s doutníkem v ústech. Naposledy se objevil v rodinné krimi U telefonu Martin v roce 1966. K několika filmům napsal i námět, dva režíroval, bohužel nebyly úspěšné. Jako komik po sobě zanechal výraznou stopu.
Zdroj: http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1159&kt=4&psy=0
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3383-eman-fiala
https://www.csfd.cz/tvurce/1888-eman-fiala/biografie/
