Tito se vzepřel Stalinovi. Přežil 26 atentátů, mluvil česky, manželka po jeho smrti živořila

Pseudonym Tito si zvolil podle starořímského jména Titus, což v latině znamená ctěný, uctívaný muž. Byl od útlého věku socialistou, účastnil se dělnických protestů a stávek, za což byl i zatčen. Vyučil se zámečníkem, ale prahl po vzdělání, navštěvoval večerní školu, studoval zeměpis, dějepis, politologii, jazyky. Byl rovněž obrovsky ctižádostivý a také dost sebestředný, později kolem sebe vybudoval silný kult osobnosti.

Za první světové války byl zraněn a zajat carskou armádou. Z nemocnice několikrát utekl, to, že byl znovu dopaden, ho neodradilo. Rekonvalescenci alespoň využil k tomu, aby se s pomocí dvou školaček zakrátko naučil plynně rusky. Mluvil skvěle sedmi jazyky, včetně esperanta. Zvládal dokonce i češtinu, během cest za prací u nás strávil nějaký čas. Za německé okupace země se stal legendou, nacisté mu dali přezdívku pan nepolapitelný.

Zorganizoval to, co bylo později odborníky popsáno jako nejúčinnější partyzánské hnutí proti fašistické okupaci v Evropě. Využíval vlastností i znalostí členitého terénu, přepadal nepřátele ze zálohy, tvrdě na ně zaútočil, pobil jich co nejvíc, a stáhnul se mnohem dřív, než se vůbec stačili vzpamatovat. Vůdci všech hlavních spojeneckých mocnosti ho uznaly za nezpochybnitelného vládce celého balkánského odboje, podporovali jeho armádu.

Pravidelně jí dodávali jídlo a zbraně. Tito byl humanista, odmítal nespravedlnost. Někteří zločinci byli často místo trestu jenom vyhoštěni, sehrál zcela klíčovou roli v pomoci Židů uprchnout před perzekucemi a koncentračními tábory. Byl ale místy i diktátor, nesnesl odpor, o všem chtěl rozhodovat sám, což mělo - později - bohužel neblahé následky na ekonomiku, které nerozuměl, míra zadlužení byla enormní.

Měl v sobě naštěstí i silnou lidskou stránku, které mu zabránila páchat kruté zločiny, ale také bohužel někdy ujel. Po osvobození si vyřídil si účty s kolaboranty, ustašovci, četníky, nechal jich bez řádného soudu popravit desítky tisíc - něco podobného probíhalo ovšem i ve všech okupovaných zemích, kde se tvrdě účtovalo s příznivci nacistů a udavači. Na druhou stranu neorganizoval masové popravy a soudní procesy nevinných jako Stalin.

Jeho diktaturu neuznával, čím dál víc se s ním dostával do otevřených sporů. Po válce poté jejich averze vygradovala. Stalin Tita kritizoval z odklonu od marxismu-leninismu. Bylo to první veřejné schizma ve Východním bloku. Základním důvodem nenávisti se stala jeho „neposlušnost“ a aspirace na udržení regionální hegemonie na Balkáně. Na to měl právo jenom Sovětský svaz. Ale Tito neuhnul ani o píď.

Výsledkem bylo, že posílal jednoho atentátníka za druhým, byl přímo posedlý touhou ho zavraždit. Jeho likvidaci měl vykonat i agent NKVD Grigulevič. Vydával se za kostarického diplomata Teodora B. Castra a měl údajně zastupovat Kostariku ve Vatikánu. Už se jednou sešel s vyhlédnutou obětí, ale nebyly vhodné podmínky, také nebyl rozhodnut zda použije jed či jinou metodu, v boji muže proti muži by neuspěl. Tito byl stále fyzicky silný.

Nakonec to nedopadlo. Zmařených pokusů mělo být 26. Pak se už Tito naštval a napsal troufale sovětskému vůdci: „Přestaňte posílat vrahy, aby mě zabili. Pokud nepřestanete, pošlu já jednoho do Moskvy a ujišťuji vás, že druhého už muset posílat nebudu.“ To Stalina opravdu vystrašilo a s atentáty přestal, ale nenávist k němu se nezmenšila, naopak. Jen on jediný chtěl vládnout celému Východnímu bloku a Jugoslávie mu to znemožňovala.

TIto měl všechny předpoklady pro vedení tohoto složitého mnohonárodnostního státu. Jeho autorita byla nezpochybnitelná, krutý tyran ovšem nebyl, přestože k tomu měl někdy blízko. Chytře našel způsob, jak se vyhnout zapojení do studené války, našel „třetí cestu“ mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem. V roce 1961 založil Hnutí nezúčastněných (Indie, Indonésie, Egypt a Ghana) a stal se jeho předsedou.

Tato iniciativa vyhlásila neutrální postoj v konfliktu mezi Washingtonem a Moskvou. Poměry v Jugoslávii byly na rozdíl od ostatních komunistických států hodně uvolněné. Obyvatelé směli bez problémů cestovat do západní Evropy. V roce 1967 otevřel hranice i všem zahraničním turistům a zrušil vízovou povinnost. Díky tomu se výrazně zvýšil turistický ruch, země měla všechno- moře, hory, krásnou krajinu, bohatou historii.

I když Češi v padesátých letech nakrátko podlehli sovětské propagandě, která dala Titovi přezdívku krvavý pes, brzy je to přešlo. Naopak, jedním z vrcholů pražského jara byla Titova návštěva Prahy 9. srpna 1968, kdy ho vítaly davy, které se nevešly ani na Pražský hrad. Také kdysi (ještě jako začínající vůdce) tvrdě odsoudil Mnichovskou dohodu a poté jako jediný stát východního bloku i naši okupaci, což mu vděční lidé nikdy nezapomněli.

I když byl po otci Chorvat a po matce Slovinec, uznávali ho za nezpochybnitelnou autoritu i většinoví Srbové. Ti měli v multietnické zemi nejvyšší zastoupení, 36,3 % (Chorvaté 19,7, „Bosňáci“ 8,9,  Slovinci, 7,8 %, Makedonci, 6,0 %.) Označoval se za Jugoslávce, prosazoval politiku Bratrství a jednoty, která měla potlačit přehnaný nacionalismus ostatních etnik, což za jeho života fungovalo. Po něm bohužel už ne.

I Tito občas uplatňoval zákazy a tvrdě je vymáhal. Nechtěl třeba, aby se v zemi promítaly americké filmy, protože prezentovaly mnohem vyšší životní úroveň a dekadenci, nahradil je mexickými, což se chytlo. Lidé nosili sombrera a zpívali v srbochorvatštině mexické písně. Už ve válce byl zvolen maršálem, později doživotním prezidentem – pozici, kterou, jak se dalo očekávat, zastával až do své smrti v roce 1980. Byl extrémně tvrdohlavý.

Odmítl amputaci nohy poté, co se u něj objevily problémy s krevním oběhem, a vyhrožoval sebevraždou, pokud mu bude odstraněna. Nakonec po zásahu svých synů kapituloval, ale naneštěstí bylo příliš pozdě – dostal gangrénu. Zemřel jen tři dny před 88. narozeninami v Lublani. Podle počtu světových politiků a delegací se jednalo o tehdy vůbec největší státní pohřeb v historii, který překonal i ten Kennedyho, trumfnul ho až papež Jan Pavel II.

V době své vlády žil v přepychu. V Bělehradě pobýval v rezidenci Beli Dvor, udržoval si ale i privátní domov. Na ostrovech Brijuni v Chorvatsku stála od roku 1949 letní rezidence, architektem byl i u nás známý Slovinec Jože Plečnik a objekt zahrnoval i zoo. Zde Tito přijal téměř stovku hlav států, ale i jiné známé osobnosti, např. Elisabeth Taylorovou, Ginu Lollobrigidu či Sophii Lorenovou.

Tito byl pětkrát ženatý a měl dva syny, Žarka, z prvního manželství s ruskou Pelagijou Bělousovovou a Aleksandra Miša, z třetího s Hertou Haasovou. Po druhé světové válce se oženil s Jovankou, Srbkou z Chorvatska, o 32 let mladší. S ní děti neměl, možná se na roli otce ve svém věku už necítil. Mnohonárodnostní původ nevěsty ještě víc upevnil pouto mezi oběma největšími národy, bohužel to dlouho nevydrželo.

Jovanka žila po rozpadu státu v chudobě a izolaci, dokonce ji byly odebrány osobní doklady. Z vily byla vystěhována krátce po státním pohřbu. Zákeřný prezident Slobodan Miloševič ji držel v domácím vězení, měla neustálé obavy o život. Nikdy si nepotrpěla na přepych, neužívala titul „první dáma.“ Svého chotě přežila o 23 let. Často ho provázela na cestách. Na nich ale bezhlavě nenakupovala, obvykle si vozila jen drobné suvenýry na památku.

Tito byl přes všechny své chyby nepochybně charismatický vůdce, dokázal vzbuzovat oddanost, obdiv, lásku. Oplýval fyzickou silou i odvahou. Miloval zvířata, byl dobrý jezdec, ke koni se vždy choval ohleduplně a totéž radil ostatním, rád si užíval politických vtipů, dobrého vína, jídla, doutníku. Byl vždy svůj, v životě i politice. Nikdy se nebál postavit většině, udržoval třeba přátelské vztahy s arabskými státy.

Kritizoval - jako snad jediný státník - izraelskou agresivní politiku. Antisemitou však nebyl, prostě se zastával utlačovaných, což byl i jeho celoživotní postoj. Jen málokdo ho nesnášel, výjimkou byl člen osobního doprovodu, který na něj - z neznámých důvodů - třikrát vystřelil, ale netrefil žádné důležité orgány, takže útok přežil. Měl jako kočka sedm životů…

Politici, kteří se dostali k moci po Titově smrti, přísahali, že z jeho cesty nikdy nesejdou (Druže Tito, mi ti se kunemo da sa tvoga puta nikad ne skrenemo). Problémy s fungováním země se ovšem objevily do pár let. Mohl za ně hlavně přepjatý chorvatský nacionalismus, který využil Fraňo Tuđman. Přivedl zemi do izolace i tím, že nikdy zcela neodsoudil roli spojenců Hitlera za války, ustašovců. I kvůli němu vznikla krutá občanská válka.

Když v roce 1999 zemřel a byl uskutečněn státní pohřeb, neúčastnily se ho žádné hlavy důležitých států, to o něčem svědčí. Tuđman je bohužel glorifikován nacionalistickými skupinami v Chorvatsku, stal se i námětem ideologických písní (například „Jasenovac i Gradiška Stara“) pojmenované po jím založených internačních táborech. Stejnou „popularitu“ měl bohužel nedávno zemřelý Srb Ratko Mladič. Nacionalismus je prostě zlo.

Zdroj. https://www.mundo.cz/josip-broz-tito

https://www.reflex.cz/clanek/historie/119644/neposlusny-tito-se-nebal-ani-stalina-pred-75-lety-doslo-k-zavazne-roztrzce-mezi-titovou-jugoslavii-a-informbyrem.html

https://www.securitymagazin.cz/historie/neposlusny-jugoslavsky-vudce-tito-mel-byt-zavrazden-stalinovym-agentem-pripravy-na-atentat-prerusila-az-smrt-diktatora-1404069571.html