Článek
Umělecké jméno si dal podle své přezdívky. Matka mu totiž ušila pelerínu, která mu byla velká a na jeho hubeném těle doslova vlála. Jeden učitel na něj pobaveně zavolal: „Kam s tou plachtou?“ a už mu to zůstalo. Začínal ve dvacátých letech jako nápověda v kabaretu Červená sedma. Pak začal sám hrát. Vymyslel si vlastní postavu - potřeštěnou bábu, paní Vůněslavu Acetylenovou. Když ji předváděl, diváci řvali smíchy. A pak už se jeho kariéra rozjela. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1925, v ještě němém Dobrém vojáku Švejkovi.
Postupně se vypracoval a hrál v desítkách filmů. Za války se zachoval ohromně statečně, pomáhal ukrývat člena ÚV KSČ Jana Ziku. Když přišlo gestapo, předstíral nemoc a zalehl ho v posteli. Poté, co zatkli přítele, spisovatele Vladislava Vančuru, okamžitě nabídl rodině pomoc, zatímco se k ní všichni obraceli zády. Aby nemusel vystupovat v tendenčním pořadu Hvězdy nad Baltimore, v jejímž jednom dílu se zkompromitoval Vlasta Burian, šel raději do nemocnice a nechal si operovat žaludeční vředy - aniž to v tu chvíli bylo nutné.
Známý lékař Bedřich Placák později vzpomínal, co Plachta tehdy řekl: „Rozhodl jsem se raději zemřít, než cokoli udělat pro ty svině.“ Na rozdíl od jiných odmítl hrát i v německých filmech, zdůvodnil to tím, že by němečtí diváci těžko přijali jeho pseudonym Heinrich von Leintuch. Po únoru podporoval KSČ, jak jen to šlo, zapojil se aktivně do různých brigád, dokonce fáral v dole v Kladně. Pak mu jeden horník řekl: „My jen trneme, aby se ti něco nestalo, vždyť jsi jako tříska. Kdybys radši pro nás zahrál představení a pobavil nás.“
Věřil komunistické myšlence natolik, že odmítl dědictví po otci, který si postavil činžovní dům. Tím mu zasadil obrovskou ránu, byl zrovna v nemocnici. Ihned synovi odepsal, že nic neukradl, nikoho nevykořisťoval a poctivě si na vše vydělal, ale jeho rozhodnutí nezměnil. Byl to jeden z mála případů, kdy se zachoval necitelně. Charakter naopak ukázal krátce po válce, kdy byl za kolaboraci vyšetřován šéf barrandovských ateliérů Miloš Havel. Jako jeden z mála svědčil v jeho prospěch a měl zásluhu na zproštění ze všech obvinění.
Řekl, že mu za okupace opakovaně finančně pomohl, aby nemusel hrát pro nacisty. Jedna uvědomělá soudružka mu to vyčetla, ale on jí odpověděl: „Ale vždyť je to pravda, takhle to bylo!“ Jinak jeho hvězda stále stoupala, kromě epizodních hrál i hlavní role, proslavil ho třeba drožkář v komedii Karel a já, profesor Matulka v Cestě do hlubin študákovy duše, komorník ve snímku Pán a sluha, krejčí Habásko v Mužích z offsidu. Hrál v Osvobozeném divadle, odkud ho ale po necelém roce vyhodili.
V komedii Muži z offsidu
Jan Werich zavzpomínal.„Já na něj byl fanda. Jednou si v hospodě sundal pásek z kalhot a předváděl cvičení sokolů s tyčí na sletu. Byla to taková sranda, že se můj otec, který tam byl také, málem udusil smíchy. Na jevišti geniálně improvizoval, měl cit pro pointu, ale bohužel nikdy gag nedokázal zopakovat. Dostali jsme se do konfliktu proto, že nechtěl čekat v šatně dlouho na děkovačku, jeho vystoupení končilo v první polovině hry. Já i Voskovec jsme mu řekli, že to je neúcta k divákům, kteří náš živí, ale postavil si hlavu.“
I přes odchod nebyla mezi nimi zlá krev, takže se později vrátil a vydržel tam čtyři roky. Byl propuštěn i z Divadla Vlasty Buriana, což souviselo s tím, že improvizovaně říkal repliky, které nebyly ve scénáři a právě ho napadly. Publikum mu nadšeně aplaudovalo. Když se to častěji opakovalo, Burian si ho zavolal do kanceláře a řekl mu: „Pane Šolle, na legraci jsem na jevišti já, ne vy. Můžete si najít jiné angažmá.“ Ale nakonec ho opět zaměstnal. Známý režisér Národního divadla K. H. Hilar ho lanařil, ale odmítl, nepřipadal si dost dobrý.
Jindřich Plachta se dvakrát oženil, z první manželkou měl dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka. Té se ale nelíbila jeho herecká kariéra, přemlouvala ho, aby přestal hrát a našel si stálé zaměstnání, možná i tento spor byl důvodem rozchodu. Aby se co nejméně dotknul dětí, navštěvoval je každý den. Druhé manželství s Annou Hůlovou, s níž žil až do konce svého života, zůstalo bezdětné. S dětmi si fantasticky rozuměl, chápal jejich duši, ve filmu z nich dokázal udělat své partnery. Měl také skvělé výstupy se zvířaty.
To se ukázalo v komedii Karel a já, kde mluvil s nemocným koněm. Měl vyvinuté sociální cítění, ale byl v mnoha ohledech naivní, například předpokládal, že mezi komunisty jsou pouze slušní lidé! Otázka je, jak by se zachoval při odsouzení k smrti Rudolfa Slánského, s nímž byli kamarádi od dětských let. Začal totiž o straně v padesátých letech pochybovat, doléhaly na něho politické procesy:„To už byl v nemocnici a hrozně se divil, co se dělo. Nemohl to skousnout. Obhajoval i Buriana, z kterého udělali kolaboranta,“ řekla vnučka.
Hodně se sblížil se spisovatelem a režisérem Vladislavem Vančurou, také přesvědčeným straníkem - jenom do doby, než navštívil Sovětský svaz. Bída a zacházení s lidmi s ním tak otřásly, že vystoupil z KSČ, vliv měla i diktatura Klementa Gottwalda. Plachta si vážil toho, že ho obsadil do hlavní role v dramatu Před maturitou. V roce 1949 ale natočil bolševickou agitku Pan Novák, kde hrál úředníka pojišťovny, který v rámci „převýchovy“ nastoupí jako dělník do továrny. Dostal další nabídku ze zlaté kapličky, ale opět ji odmítl.
V tom se projevilo jeho nízké sebevědomí a neprůbojnost, nikdy nežadonil o roli, některé dokonce odmítal, přitom by je zcela určitě bravurně zvládl. Měl také značný literární talent, psal skvělé fejetony, jeho humoristická i satirická kniha Pučálkovic Amina byla velmi úspěšná. Mnohé jeho texty ovšem nikdy nevyšly, protože se mu nezdály dobré a chtěl je ještě dodělat. Ale už to nestihl, zemřel 6.11 1951 na rakovinu jater, bylo mu jen 52 let. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.
Zdroj: https://www.csfd.cz/tvurce/2027-jindrich-plachta/prehled/
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/jindrich-plachta-a-jeho-tajemstvi-proc-byl-zapalenym-komunistou_496587.html
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5708:plachta-jindrich&Itemid=118&lang=cs
