Článek
Setkali jsme se v jeho kanceláři v centru Prahy, kde úřadoval. Přišel o něco později, jak je u hvězd zvykem, ale na rozdíl od mnoha jiných se omluvil: „Včera se trochu slavilo a zaspal jsem. Tak se do mě pusťte. Víte, já nebyl odkojen mlékem na odličování. Moje umělecké tradice jsou dost bídné, děda hrál v hospodě na křídlovku a strýce připravila o panictví herečka. Všechno vlastně „zavinila“ kamarádka Jana Švandová, která mě, aniž bych o tom věděl, přihlásila k přijímačkám na JAMU. Já překvapivě uspěl hned napoprvé bez jakýchkoli příprav. Byl jsem tehdy na vojně a zkouška pro mě byla hlavně oddechem od kasárenského režimu.“
Jiří se stal slavným až ve třiceti letech, účinkováním v „pravěkých“ filmech Osada havranů a Volání rodu. Takže, i když na to měl rozhodně vizáž, prince si nikdy nezahrál. Nemrzelo ho to, naopak:„Není nic horšího, než se proslavit v mládí nebo, nedej bůh, v dětství. To může vést k tomu, že se považujete za něco víc a myslíte, že se z vás bude superstar. Tou se ovšem nestanete. Může se z vás ale stát arogantní hlupák. Jako dospělý se s popularitou umíte srovnat. Víte, že je to jen hezké, mámivé pozlátko a život je o něčem úplně jiném,“ zlehčoval svůj význam. Podobně se vyjadřoval i o svém vzhledu a sexappealu, kdy se pravidelně objevoval na předních příčkách žebříčku nejpřitažlivějších mužů.“Já o sebe nikdy moc nedbal, v životě jsem necvičil, nesportoval. Karel Poláček kdysi říkal, že herec a žid patří do kavárny a ne na hřiště. Mým vzorem byl Winston Churchill. Tomu jednou řekl americký generál, že je vegetarián, chodí každý den běhat a je zdravý na 100 %. On s opovržením odpověděl: ‚Piji flašku koňaku denně, doutníky kouřím neustále a když mohu jet autem, neudělám krok pěšky. A jsem fit na dvě stě procent.“” Pokud jde o můj údajný sexappeal nevím, jestli ho mám nebo ne. Ale zcela jistě vím, že se ženy dají ukecat, “ usmíval se Jiří.
Domníval se, že o úspěchu v herectví rozhodují v podstatě čtyři věci. Určitá dávka talentu, být ve správný čas na správném místě, potkat v životě lidi, kteří mu něco dají - a kterým na oplátku dá něco on - a hlavně abnormální dávka štěstí. Za sebe říká, že ho měl v míře vrchovaté.
„Každý herec musí být citlivý a musí mít také dar empatie, aby se dokázal vcítit a převtělit do svých hereckých postav, je to jeden ze základních předpokladů tohoto řemesla. Kvůli tomu jsme ovšem zranitelní, takže se někteří z nás tváří spíš nepřístupně a zachovávají si od lidí odstup. Hodně se to týká hollywoodských hvězd.
Není se co divit, jsou na každém kroku sledováni, paparazzi je šmírují. Ale když se s nimi setkávám na festivalu, obvykle zjišťuji, že jsou úplně normální. Hodně na mě zapůsobili Gregory Peck nebo Kirk Douglas, největší legendy světového filmu, chovali se skromněji než leckterá začínající hvězdička, která blikne a zhasne,“ dává k lepšímu Jiří Bartoška.
Protože nepochází z herecké rodiny, snažil se před tímto „údělem“ chránit své děti, což se mu povedlo. Nikdy je nevzal do zákulisí, kde by mohly „načichnout“ řemeslu tím, že by viděly všechny ty kostýmy a rekvizity, nebo si myslely, že být hercem je snadné. Nikdo ale nevidí jejich tvrdou práci při zkouškách, kdy jsou v divadle zavřeni celý den, v tomto období vidí možná méně denního světla než horníci.
Hodně starších lidí, kteří zažili socialismus, se snaží dohnat ztracené roky, kdy nemohli cestovat a míří k moři. Jiří Bartoška mezi ně nepatří: „Nesnáším hotely, s těmi neustále ustlanými postelemi a každodenně vyměněnými ručníky, dělá se mi z toho špatně. Pokud jedu do ciziny, musím mít zajištěné ubytování v soukromí. Nemám konkrétní cíl, kam bych se jel podívat, ale dovedl bych si představit, že bych žil v New Yorku. Jsem městská krysa a je to nádherné město, hlavně na jaře a na podzim.“
Většina herců si vyhledává partnerky z branže, normální mohou mít problém se žárlivostí při erotických scénách, některým vadí popularita svého protějšku, i to, že jsou mistři přetvářky, je to nakonec jejich práce. Jiří Bartoška byl i v tomto výjimkou, manželka, je archeoložka.
„Já si práce své ženy velmi vážím, sám bych ji ale dělat nemohl. Párkrát jsem se byl za ní na vykopávkách a vždycky mě fascinovala obrovská trpělivost a mravenčí píle této profese, navíc na jednom místě stráví i dlouhou řadu let. Mně by se třeba líbilo dělat archeologii ve stylu Indiana Jonese, ale ta zase existuje právě jen ve filmu.“
I přes onkologické onemocnění neztrácel dobrou náladu, byl do jisté míry fatalista. Snad ho pánbůh přijme, když ho tak pěkně zahrál…
Zdroj: autorův rozhovor s Jiřím Bartoškou
