Článek
Už na střední škole si z novin vystřihovala články o úspěšných ženách, kterým se povedlo prosadit v mužských oborech. To byla pro ni ta nejlepší motivace. Když pak vypukla první světová válka, bylo ji sedmnáct. Přerušila studia, sloužila jako zdravotní sestra.
Pečovala o zraněné vojáky, pomáhala jim i překonávat psychická traumata z toho, co zažili na bojišti. Nakazila se bohužel těžkým zápalem plic, ten ji celoživotně limitoval. Jak pro ni ale bylo typické bojovala s ním a obrovsky silnou vůlí dokázala nejhorší potíže zvládnout.
Vyznávala zásadu, že nemoci se zhoršují tím, jak moc si je připouštíme a proto se mají brát brát jako výzva, ne prohra. V třiadvaceti se poprvé posadila do letadla a obrovsky ji to nadchlo. Najednou viděla před očima svůj osud a šla mu maximálně vstříc.
Začala navštěvovat lekce létání a šlo jí to tak náramně, že všichni, kteří se ji nejdřív veřejně nebo potají posmívali, ji začali uznávat. Za rok si našetřila a koupila první letadlo Kinner Aister, kvůli barvě mu říkala „žluťásek.“
Když získala pilotní průkaz, chtěla dokázat mužům, že nejsou žádní páni tvorstva a dokáže se jim vyrovnat. Dost paradoxně ji právě oni vybrali, aby jako první žena usedla - jako druhý pilot - do kokpitu a překonala Atlantský oceán, což se jí také podařilo.
Díky tomu se stala miláčkem Ameriky. Muži po ní toužili a ženy inspirovala k tomu, aby šly nekompromisně svým cílem bez ohledu na překážky jako ona. Amelia navázala kontakt se scénáristou a „píáristou“ George Palmer Putnamem, aby ji pomohl s propagací.
Za něj se nakonec v roce 1931 provdala. Nešlo ale o žádnou horoucí lásku. Měla podmínku, že se při případných konfliktech hned rozejdou. A ačkoli to novináři označovali za sňatek z rozumu, zůstali spolu. Měli ovšem „otevřené“ manželství, mohli mít různé „zástoje“, čehož oba využívali.
Existuje svědectví, že byli přistiženi v posteli ještě s další nahou ženou, což by ukazovalo přinejmenším na bisexualitu a možné sklony k lesbicismu. Amélie rovněž navázala velmi blízký vztah s manželkou prezidenta F. D. Roosevelta, Eleanorou.
Ta byla výrazně emancipovaná, už ve dvacátých let se stala vůdčí osobností hnutí za práva a rovnoprávnost žen, což její choť nelibě nesl. Pak se na něj ovšem provalilo, že měl poměr se sekretářkou, takže mu dala „nůž na krk“ – volnost, nebo rozvod.
Od té doby měla klid. Angažovala se hlavně v otázce ženských a lidských práv, podporovala i sociální spravedlnost. Určitě byla lesbička, o tom svědčí 3 300 (!) milostných dopisů, které si vyměňovala s reportérkou a spisovatelkou Lorenou Hickokovou.
Jestli měla sex i s o třináct let mladší Amelií se neví, ale je to možné. Ta mohla mít blízké vztahy i s dalšími ženami, ale neexistují žádné pádné důkazy, které by to potvrdily. V každém případě by musela tyto milostné city utajovat. Co tomu ještě může nasvědčovat?
Nosila na ženu hodně krátké vlasy, chodila v pánském oblečení, ti, kdo si s ní podali ruku, popisují její „mužský“ stisk. Nic z toho ale vůbec nezpochybňuje její velikost. Ustanovila hned několik leteckých rekordů – jako první žena dosáhla rychlosti 290 kilometrů v hodině, letěla ve výšce přibližně 5613 metrů.
Znovu a tentokrát sama přeletěla Atlantik. Díky tomu se stala celosvětovou celebritou. Uspořádala turné po celých Spojených státech, její odvaha i schopnost prosadit se v mužském sportu inspirovala mnoho žen.
V posledním dopise manželovi možná v předtuše smrti napsala:„Prosím, věz, že jsem si zcela vědoma nebezpečí, jaké podstupuji. Přesto to chci udělat. Ženy se musí snažit dělat věci tak, jak se o to snažili muži. Když se jim to nepodaří, musí být i jejich neúspěch jen výzvou pro ostatní."
Jako další metu si vybrala obletět svět s navigátorem Fredem Noonanem. Měli za sebou 35 000 kilometrů a zbývalo už jen jedenáct, které vedly přes Tichý oceán. 2. července 1937 se přerušilo rádiové spojení. Naposledy se ohlásila v 8:43 ráno s tím, že nevidí letadlovou loď Itasca, na níž měli doplnit palivovou nádrž.
„Musíme být někde nad vámi, ale nevidíme ji. Už jsme s benzínem skoro na suchu.“ Znělo její poslední hlášení. Později, už s pomocí Morseovky signalizuje, že vidí nějaký ostrov, ale nedokáže určit jeho polohu. Pak už nic, letadlo záhadně zmizelo. Do pátrání se ihned zapojili dobrovolníci i americké námořnictvo, bohužel bezvýsledně.
Problém byl, že prohledávaná oblast, ve které se ztratili, byla obrovská, nikdo nemohl vědět, jakým směrem letěli a jak dlouho ještě vydrželi ve vzduchu. Existovalo několik teorií, místy hodně divokých, jako že zemřela v japonském zajetí.
O tom by se ale měla zachovat alespoň krátká zpráva, šlo o celebritu. Již v roce 2010 byly objeveny fragmenty kostí a artefakty, které mohly patřit Amelii a jejímu navigátorovi na atolu Nikumaroro, který je součástí souostroví Kiribati, ale až před šesti lety forenzní antropolog Richard Jantz prohlásil, že s jistotou 99 % jedná o ostatky Earhartové.
Podle dalších objevů je pravděpodobné, že trosečníci zde žili několik týdnů až měsíců, než zemřeli, pravděpodobně na dehydrataci (na ostrově totiž není zdroj pitné vody.) I podle nalezeného hliníkového plátu usuzují znalci, že se skutečně jednalo o její letoun.
Ale třeba to bylo úplně jinak. V každém případě má Amelie Earhartová pevné místo nejen v dějinách letectví, ukázala cestu (nejen) emancipovaným ženám, že proti mužům dokážou uspět.
Zdroj: https://www.ameliaearhart.com/
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/amelia-earhart
https://www.biography.com/history-culture/amelia-earhart
