Článek
Moje pomoc těm, co mají podobné problémy: Všechno přišlo jako blesk z čistého nebe, bez varování, když byly Adámkovi tři měsíce. Začaly při kojení intenzivním mravenčením po celém těle, k tomu se přidaly křeče, žaludek jsem měla jako na vodě a hlava bolela jak pověstný střep. Ještě, že byl doma manžel. Když mě v tom stavu viděl, na nic nečekal a zavolal záchranku.
Ta mě odvezla do špitálu. Jelikož na ambulanci při vyšetření nic neobvyklého nenašli, předali mě na psychiatrii s podezřením na laktační psychózu. Ta se sice nepotvrdila, nicméně mi pro jistotu nasadili nějaké uklidňující léky. Poté, co absolutně nezabraly, následovalo putování po dalších odděleních, neurologie s internou si mě přehazovaly jako horký brambor ve snaze najít příčinu potíží.
Bezvýsledně - EEG, magnetická rezonance, lumbální punkce - všechno v normálu. Za dva měsíce léčby se změnilo jenom jediné, ustalo nepříjemné mravenčení. Na druhou stranu jsem byla stále unavená, úzkostná, vystresovaná, stačilo málo, třeba i hodně hlasitý zvuk a já se rozklepala jako pověstný ratlík. K psychickému stavu nepřidalo, že se mi stýskalo po dětech a manželovi.
U něj mě trápily výčitky svědomí, že se musí o ně sám starat, což nebylo jednoduché. Musel přejít na home office, ale potřeboval se stejně setkávat s klienty. Sice pomáhala moje máma, brala si k sobě Adámka, s kterým bylo nejvíc práce, ale nebylo to řešení donekonečna. Jenže můj stav se nejen nelepšil, deprese byly čím dál intenzivnější, někdy je provázely i halucinace.
Já ve finále nemohla ani brečet, oční doktor řekl, že jde o vedlejší účinek užívání antidepresiv. Nakonec, když nevěděli, co se mnou, mě pustili na zkoušku domů, že by mi rodinné prostředí mohlo pomoct. Při propouštění řekli, že je jim líto, ale všechna vyšetření - a že jich bylo - vůbec žádný problém neodhalily. Já byla hrozně ráda a myslela si, že mě láska dětí a manžela vyléčí, ale bohužel se to přes veškerou jejich snahu a péči nestalo.
Ve finále jsem nezvládala sama ani umýt hrneček od snídaně, natož uvařit, uklidit, vyčerpávalo mě i jen přejít z pokoje do kuchyně. Navíc mi nově nasazené léky totálně rozhasily žaludek, buď mi jídlo nechutnalo, nebo šlo okamžitě ven, výsledek byl, že se ze mě stala anorektická troska, která nejen, že neměla žádnou duševní sílu, ale ani tělesnou. Takže bylo jasný, co mě čeká – zase „blázinec.“
Při příjmu jsem zaslechla, jak sestra říká: „Tak tady zase máme hypochondrickou hysterku“. To byla poslední kapka, já se začala fakt považovat za cvoka a myslela si, že je chyba ve mně, že si ty problémy jen vymýšlím nebo sugeruju. Asi aby se mnou neměli práci, nasadili mi silné barbituráty, po nichž jsem jen spala a neuvědomovala si prakticky vůbec okolí.
Pak se jednu noc stala zvláštní věc. Nevím, jestli si sestra spletla prášky, nebo zasáhla do hry vyšší moc, ale v každém případě se oblbující spánek jako vždy nedostavil. Já se na posteli převalovala z jedné strany na druhou a hlavou se mi honila myšlenka, že přeci nejsem takový magor, jakého ze mě dělají.
Když jsem pak někdy k ránu přece jen usnula a zdál se mi sen, v němž jsem ke mně promluvil můj třídní z gymplu, pověstný používáním citátů. Řekl mi hned dva: „Lékař podává léky, o nichž ví velmi málo k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně, lidem, o nichž neví zhola nic“ a „Pomoz si sám a bůh ti pomůže“.
Po probuzení mi bylo najednou jasný, že pokud rychle nezačnu sama se sebou něco dělat, můžu ve cvokárně skončit navždy, ale i to, že musí existovat i jiné metody, než ty, co na mě stále dokola zkouší. Nevím, kde se ve mně náhle vzala duševní síla, ale energicky jsem požádala o propuštění a podepsala revers.
Manžela jsem zaúkolovala, aby na internetu - ani tam jsem nebyla schopna jít, písmena mi plavala před očima - a našel někoho, kdo se zabývá alternativní léčbou psychických poruch, ale ne „zázračného“ léčitele, nevěřím na ty virgule, vkládání rukou, apod. Objevil psychosomatickou kliniku. Když jim vylíčil do telefonu moji story, řekli, že mě v tak urgentním případě objednají ihned, i když čekací doba byla několik měsíců.
Nejdřív to nadějně nevypadalo, lékař si se mnou taky nevěděl rady, ale nevzdal to. Xkrát chtěl, abych mu vylíčila všechny události, co předcházely mým obtížím, zajímal ho i jídelníček, tvrdil, že vliv může mít i ten sebemenší, zdánlivě úplně nepodstatný detail. Já si pak najednou vzpomněla, že se mi těsně po porodu na předloktí objevila drobná vyrážka.
Připadalo mi pitomé jít s něčím takovým na kožní, na druhou stranu mě trochu trápily obavy, jestli není nakažlivá, abych ji nepřenesla na děti. Tak jsem hledala na počítači nějaký přípravek a vybrala si nějaké pilulky se „zaručenými“ účinky - hlavně proto, že slibovali dodání do 24 hodin.
Doteď mi není jasné, proč jsem si to nevybavila dřív. Když se později zjistilo, že lék nebyl u nás schválen k prodeji a distributora vyslýchala policie, protože ohrožoval pacienty silnými alergickými reakcemi, objevilo se konečně světélko na konci tunelu. Ten prvotní problém, mravenčení způsobil právě on.
Na něj se jako na sněhovou kouli nabalovaly další, které způsobily vedlejší účinky všech možných léků, co do mě pak doktoři cpali horem dolem. Když se pak tomu přidalo trauma z odloučení od rodiny i prostředí na psychiatrii, bylo vymalováno, ono se ne nadarmo říká, že všechno souvisí se vším.
Fakt nevím, jak by to dopadlo nebýt toho snu a mého rozhodnutí odejít z nemocnice. Tipuju, že bych se buď nadobro zbláznila, nebo skočila z okna. Ani teď, po půlroce od doby, kdy to začalo, nejsem úplně fit, spíš duševně než tělesně a asi ještě chvilku potrvá, než se ve své mysli všech těch zážitků zbavím…
Zdroj: Autorský příspěvek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychosomatika
https://www.ceskapsychiatrie.cz/images/2020/Uvod_Telo-a-duse-v-psychosomaticke-medicine.pdf
