Článek
Těch si nevšímají. Zažil jsem scénu, kde na plech zmožený jedinec močil na refýži, před mraky lidí. Odhodlaný strážce zákona k němu zamířil, ale minul ho obloukem a šel dát botičku na auto před nechápavými zraky turistů. To má být další důvod pro přítomnost v centru. Jediné strážníky, které pravidelně potkávám, znuděně postávají před mnoha Základními školami v centru.
Na dotaz, co tam mají za tak důležitou práci, pokrčí rameny, a sdělí mi, že hlídají žáky před pedofily. Evidentně je nikdo nepoučil, že pouhý jeden pedofil (!) z deseti je osoba neznámá, jde nejvíc o trenéry a příbuzné. Navíc na děti často čekají rodiče, ze školy vycházejí učitelé, personál, asi žádné jiné místo není na „lov“ nejnevhodnější! Kdo tento příkaz vymyslel je záhadou.
V každém případě by mohli být jinde mnohem užiteční. Kromě „botičkářů“ se vyžívají v měření rychlost vozidel a ukládání pokut, sice jen v úsecích určených Policií ČR, ovšem toto nařízení ne vždy dodržují. Ještě nikdy jsem neviděl strážníky, že by na semaforech kontrolovali přechod chodců na červenou, z které se stal národní sport. Dokonce to i přehlížejí. Je to běžné i u dětí, což může být smrtelně nebezpečné.
Oblíbeným místem pochybných individuí je horní a dolní část Václavského náměstí a Sherwood přes Hlavním nádražím. Chápu, že boj s nimi je obtížný, ale během pobytu v Londýně jsem se přesvědčil. že když je vůle, řešení se najde. K nepřizpůsobivé skupině přistoupil neozbrojený „bobík“, pozdravil o požádal je o doklady.
Předložili mu je, na víc neměl právo, poděkoval, ale za dvacet minut se vrátil se stejným požadavkem. Taktiku praktikoval pravidelně od oběda až do večera, než je to znechutilo a odešli. Slabinou mnoha dnešních strážníků je i chabá angličtina - pokud vůbec. Jejich počet je cca 2100 provoz stojí vyšší stovky milionů korun ročně.
To nejsou malé peníze. Nicméně bezpečí a pořádek výrazně ovlivňuje kvalitu života v Praze a takto vysoké náklady by byly odůvodnitelné, kdyby vše fungovalo vždy jak má. Toto není útok na jejich činnost, která je v mnoha případech záslužná, ale dennodenní zkušenosti. Stává se, že napomenou, třeba pouliční hudebníky, ale ti se přesunou o kus dál stejně jako bezdomovci. O pití alkoholu, povalujících se lahvích i zmožených jedinců nemluvě.
