Článek
Začínal ještě za války, v roce 1944 jako zpravodaj a sportovní reportér, ale čím dál víc se u něj projevovaly humoristické sklony. Po válce začal psát scénáře zábavných pořadů a připravovat oblíbené veřejně natáčené estrády, ty s konferenciérským šarmem uváděl. Byl nesmírně plodný, psal fejetony, ale komponované kabarety. Do paměti posluchačů vstoupil každotýdenním sobotním pořadem Šťastnou cestu (později Šťastný víkend), vysílaným v letech 1962-1972.
Tento magazín nepřinášel jen cenné informace motoristům, ale dovedně je spojoval s humorným komentářem, takže relaci rádi poslouchali i lidé bez aut. Ačkoli to nebylo původním záměrem pořadu, především automobilisté se na Šťastnou cestu obraceli s nejrůznějšími odbornými dotazy, i s těmi si obvykle věděl rady. Pokud by se v šedesátých letech pořádala posluchačská anketa, rozhlasovým mistrem humoru by se zcela jistě stal Jiří Štuchal.
Měl ovšem někdy problém se satirickými narážkami na režim. Jenže byl tak populární, že se ho vedení rozhlasu neodvážilo zakázat, sice ho propustilo, ale šalamounsky s ním hned uzavřelo smlouvu o stálé spolupráci. Jako konferenciér měl nevšední dar fabulace, uměl i skvěle improvizovat, a to v nejrůznějších jazycích. Oplýval schopností imitovat slavné kolegy a herce, rád napodoboval V. Buriana.
Na tom postavili režiséři Rudolf Jaroš a Vladimír Sís scénář střihového filmu Král komiků. Děj byl prostý: Žádaný imitátor je přepracovaný, a proto se rozhodně odjet na dovolenou. Ale ani ve vlaku, cestou na venkov, ho Burian nenechá na pokoji. Kombinace úryvků z jeho filmů a Štuchalovo imitátorské umění vytvořily skvělý koktejl humoru.
I když se objevil i v dalších filmech, Ledoví muži a komedii Každá koruna dobrá, kde si zahrál s Miroslavem Horníčkem, jeho prioritou dál zůstával rozhlas, neobjevoval se ani v televizních silvestrovských estrádách. Dával přesnost rozhlasovým, v roce 1968 v něm zostudil okupační vojska, že se posluchači smáli, jak se říká, „až se za břicho popadali.“ To mu pochopitelně nezapomněli normalizační cenzoři, využili toho, že měl důchodový věk a odstavili ho.
Dostal i zákaz veřejného vystupování v estrádách či besedách. Jiří Štuchal byl znám celými kaskádami anekdot, říkal, že základních zná sto, odvozených tři a půl tisíce. Ty se rozhodl vydat knižně, celkově mu vyšly čtyři knihy - Anekdoty na šťastnou cestu, Anekdoty za školou, Jaroslav Vojta vypráví anekdoty a Anekdoty okolo stola-la-la. Tím, že byl tak trochu „neviditelný“ se moc nepsalo o jeho soukromí a rozhovory nedával.
Ví se, že se v roce 1943 oženil se zpěvačkou brněnského orchestru Gustava Broma Věrou Rackovou, tu proslavil zejména hit Lavička v jasmínu. Měli spolu dvě děti, syna Jiřího (1948) a dceru Kateřinu (1954.) Ti zřejmě v jeho stopách nešli, o jejich osudech není nic známo.
Zdroj:
http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1259&kt=4&psy=0
Databáze knih - životopis - Jiří Stuchal
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1770-jiri-stuchal
