Článek
Matka hned po porodu podepsala souhlas s osvojením, jméno otce neuvedla. Z kojeňáku si mě vzali na zkoušku do péče bezdětní manželé, ti mě ale o půl roce vrátili s tím, že péči nezvládají. Prý v noci nespím a řvu tak, až se nedokážou ani nadechnout, pak zmodrám, obracím oči v sloup, škubu nohama a nakonec na chvíli omdlím.
Doktoři jim řekli, že se jedná o typické příznaky afektivního záchvatu, které sice odezní, ale až po dvou, třech letech. Není na to lék, jen výdrž a trpělivost, což prostě neměli, vadilo jim, že je budím. Později se u mě projevovaly další závažnější psychické poruchy hlavně noční děsy, kdy jsem se posadila na posteli a s tváří plnou hrůzou křičela jak fanoušek při gólu.
Aby toho nebylo málo, před nástupem do školy mi diagnostikovali ADHD. Z toho důvodu se nepodařilo umístit mě do náhradní rodiny, proběhlo pár dalších pokusů, nicméně po reklamacích na moji kvalitu jsem byla vždy vrácena zpátky do ústavní péče. Na tyhle události si teda nepamatuji, jsou v mých záznamech, které se mi povedlo přečíst, ale k tomu se dostaneme.
Vyrůstat v dětském domově není nic moc pro nikoho, ale já to měla vyloženě za trest. Ne, že bych ostatními opovrhovala, ale byli rozumově úplně jinde. Jsem extrovert, takže mi samota hodně vadila, tím spíš, že byla nepřirozená. Vždyť já byla neustále obklopena lidmi – na společném pokoji moc soukromí není – a přesto sama.
Jinak si ale nemůžu na nic stěžovat, ředitelka byla skvělá, sehnala zahraniční zájezdy, mobilní telefony, značkové oblečení, i když s odpáranými nášivkami. Jenže nikdo z těch, co k nám jezdili ze všech nadací, nepochopili to základní, že my nepotřebujeme věci, ale lásku, nebo alespoň její iluzi.
Dítě totiž chce mít matku – nebo alespoň člověka, kterého má rádo – jen pro sebe a těžce nese, když se o něj musí dělit s jinýma, což je pro děcák typický. Občas k nám jezdila na besedy Helena Růžičková, to bylo, jak se říká, jiný kafe – ne jen proto, že z jeho lógru uměla věštit budoucnost.
Na tu mojí ho nepotřebovala, já ho ostatně tehdy nepila, když u nás byla naposled, mohlo mně být tak deset, ale k tomu se dostanu. To už média probírala její rakovinu, předtím jí umřel syn a manžel. Přesto rozdávala radost, my se u jejího vyprávění prohýbali smíchy. Já se jí zeptala, kde bere humor po tom všem hrozným, co zažila.
Odpověděla, že to je jediný, co jí zbývá, a taky jediný, z čeho má zubatá respekt. Najednou mě mé problémy připadaly nicotné, obdivovala jsem ji jako nikoho jiného na světě, aniž bych věděla, jak moc ovlivní můj život. My se totiž jednou dost dlouho bavili a já ji, jako úplně prvnímu člověku, o sobě řekla úplně všechno.
Ona se mě zeptala na datum narození a poté si něco mumlala a čmárala tužkou na papír, aniž se na něj podívala. Měla přitom nepřítomný výraz, podle mě absolutně netušila, co píše. Pak řekla, že osud mě za tvrdé zkoušky, kterým jsem musela projít, odmění, když budu vytrvale hledat svoje kořeny.
To mi tehdy nedávalo smysl. Když pak rok poté zemřela, hrozně mě to vzalo. V patnácti si mě zavolala ředitelka děcáku a předala mi dopis, který pro mě nechala. Psala mi, že abych měla budoucnost, musím odhalit minulost, vždyť já o sobě vůbec nic nevěděla. A až tehdy, kdy všechno pochopím a odpustím těm, kdo mi ublížili, se můj život změní k lepšímu.
Mně u čtení tekly slzy jak hrachy, takže ředitelka řekla, že dojde pro kapesník a nechala mě samotnou. Při odchodu jakoby nechtěně ke mně posunula mojí složku, bylo mi jasný, že chce, abych si ji přečetla, asi měla instrukce. Nejcennější doklad pro mé pátrání byl souhlas s osvojením podepsaný mámou, bylo tam totiž její rodné číslo i adresa. Na tu vedla má první cesta.
Já nečekala, že bych ji tam po letech našla a taky že ne. Naštěstí paní, u níž bydlela v podnájmu, si ji pamatovala. Nastěhovala se k ní už těhotná a zakrátko po mém narození zemřela na rakovinu. Když prý přišla z porodnice beze mě, ptala se, co se děje a ona odpověděla, že mě dala k adopci, protože jí nezbývá moc času a chtěla, aby mi šanci dala nová rodina.
O otci ani o tom, co mému početí předcházelo, se ale bavit vůbec nechtěla. Já byla sice zarmoucená zprávou o její smrti, ale hřálo mě pomyšlení, že se mě zbavila z lásky, ne z nenávisti. V duchu jsem děkovala paní Heleně, protože jinak by mě pátrat po mém původu nenapadlo. Přitom se mi před očima promítla její slova, že mám hledat kořeny velmi dobře a já si uvědomila, že tohle složitý nebylo.
A docvaklo mi, že abych mohla svoji kapitolu uzavřít, musím se pokusit najít otce, což nebude jednoduché, když o jeho existenci nikdo nevěděl. Pak jsem si vzpomněla, že jeden strejda odešel z domova kvůli platu do bezpečnostní agentury a napadlo mě, že by mohl něco zjistit. Řekl, že oficiálně by to stálo hrozně peněz, ale zkusí říct šéfovi, prý je fajn a třeba to soukromě povolí.
Když mu pak vylíčil moji story, zaujala ho natolik, že se případu osobně ujal, dřív dělal u policie, měl styky. Vzkázal jen, že to může trvat dlouho. Po dvou měsících přišel s tím, že má stopu, ale na potvrzení své teorie potřebuje moji fotku a vzorek DNA. Ten se souhlasem ředitelky dostal. Bylo úplně jasný, že na něco přišel a já, po těch všech zkušenostech, logicky čekala další špatnou zprávu.
Když za čtrnáct dní přišel v doprovodu psychologa, připravovala jsem se na nejhorší. Co následovalo, byl blesk z čistého nebe, sdělil mi totiž, že našel nejen mého otce, ale i dva bratry! Pak, když mě dostali z šoku, zeptali se, jestli se cítím na setkání s nimi. Po přitakání dovnitř vešel sympatický muž a dva o dost mladší, u jednoho byla podoba očividná.
Objal mě a řekl, že mi všechno vysvětlí. Nově nalezená rodina mě pak odvezla do Prahy a táta se pustil do vyprávění. Žili s mámou spokojeně po všech stránkách až do doby, než přišla s tím, že má milence, a jak zjistila, čeká s ním dítě. Musela do něj být hrozně zblázněná, protože podala žádost o rozvod – ten se nakonec nestihl – a nechala mu na krku péči o kluky.
Slíbila, že je bude navštěvovat, ale objevila se jen jednou, až později přišla od úřadů zpráva o její smrti. Asi krátce před ní mu napsala dopis, v němž ho prosila o odpuštění s tím, že ji „ten nahoře“ za její hřích už potrestal. Podle táty zřejmě nepomyslela na to, že bych mohla být jeho dítě, přestože spolu spali až do okamžiku, než mu řekla o své nevěře a odešla. Když za ním přišel ten detektiv, myslel si, že to je blbá sranda a málem ho vyhodil!
Jak mu ale ukázal moji fotku a viděl, jak se podobám mladšímu bráchovi, souhlasil s testem DNA, které otcovství potvrdilo. Přesně, jak předpověděla Helena Růžičková, můj život se dramaticky změnil. Táta je projektant, oba kluci studují vejšku, starší, Matěj, letos promuje. Moc si rozumíme, hodně si povídáme, hlavně táta se ve mně vidí, řekl, že chtěl mít ještě třetí dítě, dceru, a to se mu nakonec splnilo.
Občas si vzpomenu na mámu. Měla bych na ní být naštvaná, vždyť mě i bráchům, kteří se s jejím odchodem taky těžko vyrovnávali, zkazila život. Místo toho je mi jí hrozně líto. Zaplatila za svoji chybu až příliš vysokou cenu, podle mě ji nejdřív ten milenec kvůli těhotenství opustil – jinak by ho uvedla na rodném listě a také by asi nepodepsala souhlas s osvojením – pak přišla rakovina, musela to fakt brát jako trest. Táta říkal, že si rok předtím stěžovala na bolest prsou, což by odpovídalo, možná se na nádor přišlo kvůli kojení, dočetla jsem se, že v posledním stádiu dochází k výtokům. Jen mi je záhadou, jestli to paní Helena věděla. Já myslím, že ano.
Zdroj: Autorský rozhovor
