Článek
Milan Lasica se narodil 3. února 1940 ve Zvolenu. Neměl snadné dětství. Rodiče se rozvedli, když mu bylo deset, poté trpěl stavy bezdůvodné paniky a beznaděje. „Když jsem byl večer sám doma, bál jsem se, že se matka už nevrátí,“ prozradil v knize své dcery. Jednou dostal záchvat pláče dokonce u kamaráda na návštěvě. Jeho nejčernější obavy se bohužel vyplnily, matka se ho kvůli novému partnerovi vzdala, to bylo tehdy neobvyklé. Přesto ji dokázal později odpustit.
Soud, který rozhodoval o opatrovnictví, situaci dost dlouho řešil, ve hře byl i dětský domov, ale nakonec si ho vzal do péče otec. Ale ani to nebylo snadné řešení, měl také novou známost, s kterou čekal dítě, to hned po porodu zemřelo.„Přiznám se, ač nerad, že když jsem se dozvěděl tu zprávu, nebyl jsem z toho smutný. Dalo by se říct, že mě to spíš potěšilo, ona se ke mně nechovala nejlépe.“ Svěřil se kajícně.
Osudové bylo setkání s Júliusem Satínským, znali se už jako kluci, zásluhou vánoční besídky, ve které spolu hráli, ale dohromady se dali až v šestnácti letech, kdy se oba zúčastnili recitační soutěži Hviezdoslavův Kubín. Jejich spolupráce trvala až do doby, než Julo zemřel. Poté nového parťáka nehledal a vystupoval sám, chodil si s ním ale povídat na hrob. Byli si velmi blízcí i v soukromí, i když se povahou lišili, potvrdilo se přísloví, že protivy se přitahují.
Milan byl spíš melancholik, uzavřenější, zádumčivější, hloubavější, říkal o sobě, že je skeptický optimista, Julo byl jeho opak, extrovert a velký mystifikátor, který ze sebe chrlil jednu historku za druhou, přátelé nikdy nevěděli, co myslí vážně. Společně byli nepřekonatelní, kromě divadla hráli i ve filmech, např. Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Tři veteráni, či Srdečné pozdravy ze zeměkoule, kde si „střihli“ mimozemšťany. Přitom je nesnášel, považoval historky o nich za podvod.
Jejich humor a satirické scénky byly za normalizace trnem v oku komunistických cenzorů, důsledkem byl vyhazov z divadla a zákaz vystupování. Ale poradili si, věděli, že jsou populární i v Čechách i na Moravě, kam se zákaz jaksi nedostal a přešli do Brna. Tam měli vždy plný sál, chodili na ně - kromě běžných - diváků i čeští kolegové, aby je touto formou podpořili. Navíc hráli na zájezdových představeních a pravidelně i v Praze.
Jejich uměleckou „filozofii“ přiblížil právě Milan. „Nechceme mít nic společného s humoristy, kteří pořád dávají najevo, jak jsou veselí a směšní. Podle nás je princip humoru v tom, že vše myslíme upřímně a vážně, jenomže to působí vesele. Teprve tehdy, když i ty největší voloviny dělá člověk s vážností a důstojností, může to vypadat směšně.
Diváci nesmí vycítit, že známe své dialogy nazpaměť. Takže, přestože je to dost těžké, musíme v nich i po sto padesáté vyvolat pocit, jako by to bylo poprvé a jako by to, co děláme, právě vznikalo, že si hrajeme se slovy. Možnost improvizace je někde jinde, nejde na ni postavit celé představení, jde spíš o momentální nápady.“
Cíleně si pěstoval image kavárenského povaleče. Propagoval známé anglické přísloví, že džentlmeni alkohol pijí až po šesté hodině. Na rozdíl od nich tím ale myslel šestou hodinu ranní. Měl ale alkohol pod kontrolou, neopíjel se. Kromě hraní ho bavil zpěv a hudba obecně, vydal album s Richardem Müllerem, spolupracoval i s Originálním pražským synkopickém orchestrem Ondřeje Havelky.
Napsal scénář k legendárnímu vystoupení Karla Gotta ve Slaném, ale i skvělé písňové texty, třeba Čerešně pro šansoniérku Hanu Hegerovou. Za kariéru mu vděčí i krásná herečka a zpěvačka Zora Kolínská. S tou se oženil, okouzlil ji intelektem a šarmem, dala mu dokonce přednost před fešákem Josefem Abrhámem (ten o ni také usiloval) a nelitovala. Výrazně ji pomohl se proslavit, napsal pro ni také několik hitů. Bezdětné manželství ale skončilo po deseti letech.
Osudové se stalo až to druhé, s herečkou Magdu Vášáryovou. Tu znal už jako holku, její starší sestra Emília byla jeho spolužačkou na Vysoké škole múzických umění. „Když jsme se setkali, já ho vždy pozdravila: Dobrý den, pane Lasico, a on na mě: Servus, Adiko! Toto trvalo skoro do mých 30 let. Vykala jsem mu a on mi tykal,“ prozradila na něj Magda. Věkový rozdíl osmi let nevadil, prožili spolu čtyři desetiletí, měli spolu dvě dcery, Hanu a Žofii.
Jejich manželství patřilo v showbyznysu k nejpevnějším. Milan byl i v jednaosmdesáti letech aktivní a ve formě, chodil na preventivní prohlídky. Tím víc překvapil jeho náhlý konec. Dvouhodinové představení zvládal s obvyklou grácií, ale při přídavku, kdy paradoxně zpíval píseň Ja som optimista se pomaličku začal kácet zády k zemi. Nepomohlo mu ani, že v hledišti byl jeho přítel, lékař, který ihned začal s resuscitací. Odešel ale na jevišti, kde to miloval, podobný konec si přeje mnoho herců…
Zdroj: https://www.denik.cz/divadlo/milan-lasica-umrti-portret-20210719.html
https://www.csfd.cz/tvurce/980-milan-lasica/biografie/
