Článek
„Tatínek byl tramvaják a chtěl mít v rodině studenta, jehož prospěchem se mohl honosit. Ale s touto myšlenkou se brzy rozloučil. Prospěch jsem neměl valný a mravy chvalitebné. Navíc jsem si vysloužil čtyřku z chlapeckých ručních prací a pan učitel Matějka nevěřil, že mne nějaký řemeslník přijme do učení. Spletl se jen málo.“ zavzpomínal v autobiografii. Táhlo ho to ale k herectví, ale ani na to neměl talent, jediné plus bylo, že mu nikdy nevadilo vystupovat na veřejnosti. To se mu později velmi hodilo.
Stal se pomocným režisérem Vesnického divadla, snad dokonce nějakou hru sám režíroval, repertoár se skládal převážně z her sovětských autorů, bylo to období, kdy herci chodili do divadla v montérkách, aby splynuli s dělnickou třídou, a zdravili se jako soudruzi. I když se v mládí politicky angažoval, později se komunistického režimu stranil. Problémy z toho dlouho neměl jen díky tomu, že honoráře z humoristického časopisu Dikobraz mu posílalo ÚV KSČ, které ho vydávalo, takže byl považován za „jejich člověka.“
Po vojně, kterou absolvoval u Pomocných technických praporů - toho využil k napsání své nejznámější knihy Černí baroni - měl problém najít práci, nakonec se nakrátko uchytil jako vychovatel korejských dětí. Pak mu pomohl spolužák z DAMU režisér Ján Roháč, který mu doporučil, aby zkusil své štěstí v televizi, kde pracoval Jaroslav Dietl, i toho znal z dob studia. Psal písňové texty, některé zhudebnil začínající Jiří Šlitr, později i humorné scénky, největší úspěch měla tato: https://www.youtube.com/watch?v=hwlNO_IhzeY
Nakonec si zvolil dráhu spisovatele. V roce 1968 vydal svůj první román, Pražská strašidla. Psaní ho úplně pohltilo. Vydal na tři desítky knih, asi 7 000 povídek, 25 tisíc anekdot, psal scénáře pro televizi, divadlo i rozhlas. Je i autor fejetonů, reklam či aforismů. Byl nesmírně plodný, zvlášť když uvážíme, že kvůli své nešikovnosti nepoužíval psací stroj a psal ručně. Prožil celý život na periférii Prahy, na Chodově, kde byl známou figurkou. Dlouho nemohl vymyslet jméno literárního hrdiny, pak zasáhla náhoda. Oblíbil si totiž limonádu, Kofolu.
Chodil ji po desítkách nakupovat do krámu a jednou slyšel, jak si prodavačky mezi sebou říkaly: „Hele, ten Kofolín už je tu zase.“ Tak změnil jedno písmeno a Kefalín byl na světě. V roce 1968 mu opět vstoupil do cesty Ján Roháč, který ho ponoukl, aby zážitky z vojny, které rád vyprávěl, přetavil v knihu. Domluvil se na vydání v nakladatelství Vysočina. Po srpnové okupaci jeho šéf, Josef Čábela, tušil, že je konec pozitivních změn ve společnosti a téma, zesměšňující socialistickou armádu, se stane nežádoucí.
Přemlouval Miloslava Švandríka k dokončení. Když věděl, že to nestihne, vydal prvních sedmnáct kapitol s tím, že půjde o první díl a pokud se to zadaří, druhý bude následovat. V odhadu politické situace se nespletl, ten vyšel až po roce 1990. Kniha byla nadšenými čtenáři okamžitě rozebrána. Zároveň se ale její autor ocitl na černé listině, a protože nebyl nikdy zaměstnán, tvořil „na volné noze,“měl existenční potíže. Zachránila ho spolupráce s karikaturistou Jiřím Winterem, známým jako Neprakta, k jehož kresbám vymýšlel vtipy.
Jiří byl aktivní účastník protifašistického odboje, po dopadení jen zázrakem unikl trestu smrti, nakonec strávil pár let v bavorské nacistické káznici, odkud se po válce vrátil pěšky zpět, takže to měl u soudruhů hodně dobré. Díky jeho ilustracím prošly přes cenzuru dvě Švandrlíkovy povídkové knihy, dětská - Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka - a hororová, Draculův švagr. Po nich ale přišla sedmiletá pauza, kdy kromě kreslených vtipů nesměl nic publikovat.
Záchranný kruh mu překvapivě hodil Miloslav Šimek z divadla Semafor. Vždy na začátku představení vybrali vylosovaní diváci tři slova, na jejichž téma musel do jeho konce sepsat báseň. Ti pochopitelně vybírali ta, která lze jen velmi těžko zrýmovat. Vždy uspěl. Později také četl úryvky z pokračování Černých baronů. To už se setkalo s nelibostí, zvlášť poté, co se objevilo jejich samizdatové vydání. Nakonec z toho vyvázl, i když mu hrozilo trestní stíhání. V roce 1980 období tuhé normalizace poněkud pominulo.
Využil toho k vydání humoristického románu Doktor od Jezera hrochů, zfilmovaném později režisérem Zdeňkem Troškou. V soukromí s ním sice velká legrace nebyla, ale rád vyprávěl své příhody. Byl dvakrát ženatý, stal se otčímem Ladulky Arnautové z televizního Křesťanského magazínu, ale jeho femme fatale byla subtilní Eva. Působili jako nesourodý pár, byli přibližně stejně vysocí (163 cm) ale on měl značnou nadváhu, vážil i přes metrák, jednou mu z legrace řekla, že ona má v pase stejnou délku jako on kolem krku!
Obezita mu pochopitelně způsobovala zdravotní problémy. Prodělal chorobu, o níž říkal, že se její původ od lékařů nikdy nedozvěděl. „Natékaly mi nohy, to mohlo být cukrovkou, ale měl jsem k tomu halucinace a okna jak výkladní skříň. Dlouhá léta jsem se snažil pokojně umřít, ale má zesnulá žena mi ve snu předpověděla, že se dožiji sedmdesáti sedmi let. Tak čekám. Každý rok navíc bych pokládal za horor a naschvál prozřetelnosti.“ Svěřil se v rozhovoru. Nakonec mu to vyšlo, zemřel 26. října 2009, dva měsíce po 77 narozeninách.
Dvojhrob na lesním hřbitově v Kutné Hoře nechal vybudovat krátce před smrtí své ženy Evinky v roce 1992 na místě, které si sama vybrala. Na jeho pohřeb přišlo jen velmi málo lidí, ze známých osobností se objevil pouze Zdeňek Troška. Z desítek herců, z nichž někteří se proslavili díky účasti ve filmech či seriálech, kam napsal scénář, se neobjevil nikdo. Jeho památku se rozhodla alespoň uctít Městská část Praha 11, pod kterou Chodov spadá, spolu s Obcí spisovatelů uděluje Cenu Miloslava Švandrlíka.
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/miloslav-svandrlik-cesky-spisovatel-a-humorista
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/miloslav-svandrlik-vyroci.A170810_133356_literatura_ts
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/miloslav-svandrlik-cerni-baroni-spisovatel_2208101627_mst
