Článek
Narodil se 16. července 1902 v Praze, matka Kamilla se živila jako překladatelka, otec byl slavný básník a proletář. Ten se, když mu byly pouhé dva roky sbalil, a s novou družkou, novinářkou Boženou Hodačovou a jejich čerstvě narozenou dcerou Soňou odešel do Vídně. Matka mu sice v sedmi letech koupila loutkové divadlo, ale od toho opravdového ho odrazovala.
Ale on se - možná poprvé - vzepřel její autoritě a z banky, kam po maturitě nastoupil, utekl ke kočovným hercům. Později hrál v Osvobozeném divadle, či u Vlasty Buriana. Ten ho ale propustil, když zjistil, že pohostinsky vystupuje v Národním divadle. Tam se stal v roce 1927 stálým členem souboru, tím byl až do své smrti. Koncem války zažil velké trauma.
O něm vyprávěl kolega Ladislav Pešek: „V květnových revolučních dnech ho nacisté chytili s nákladem zbraní. Odvezli ho do kláštera u Lorety, kde čekal na popravu. Měl štěstí, včas ho osvobodila Rudá armáda. Okamžitě se vypravil do Terezína, kde byl syn, vězněný za účast v odboji. Přinesl ho na zádech s tyfovou horečkou na Bulovku.“
Stanislav Neumann vytvořil na jevišti i ve filmu řadu svérázných postaviček, byl velmi snadno identifikovatelný, měl typický, mírně nakřáplý, plačtivý hlas, až to vypadalo, že se musí každou chvíli rozbrečet. Nejvíc ho proslavily role v pohádkách - popletený král v Pyšné princezně, zapomenutý čert v Hrátkách s čertem, kuchař v Princezně se zlatou hvězdou.
Ve filmu nikdy nedostal hlavní roli a v divadle jenom jednu, nepříliš úspěšně si zahrál Harpagona v Lakomci. Velmi si považoval postavu šumaře Kalafuny ze Strakonického dudáka, s nímž pobyl na jevišti deset roků. Většinu hereckého života ovšem proseděl na zkouškách nebo divadelních šatnách při čekání na svůj nevelký výstup. K dobru mu lze přičíst, že nezahořknul a vždy se snažil odvést co nejlepší výkon.
Byl i dobrým parťákem. S Františkem Filipovským se při natáčení slavné „čertovské mariášnické scény“ trumfovali. Svéráznou dvojici vytvořil s Jindřichem Plachtou v komediích Konečně sami a Pelikán má alibi. Už jen při pohledu na dvoumetrového Plachtu a o několik hlav menšího Neumanna se diváci za břicha popadali. S ním se sešel také v hudebním filmu Na růžích ustláno, jeden kritik napsal, že jeho role byla sice nejmenší, ale nejlepší.
Nezapomenutelný byl také jeho vodník Michal z Jiráskovy Lucerny s monologem „Haničko sluníčko,“ starší rozhlasoví posluchači si zavzpomínají na jeho čtení Kerkonošských poudaček. Celý život byl přesvědčený komunista, levičáctví ostatně zdědil po otci. Jeho herecké výkony proto byly neobjektivní kritikou velmi výrazně nadhodnocovány. V roce 1948 vděčně přijal roli ušlápnutého rady Dyndery v komedii Hostinec u kamenného stolu.
Poté co ji bolševičtí ideologové ocejchovali jako „měšťáckou, reakční zábavu“ se od ní distancoval a neprotestoval ani poté, co režisér a herec Josef Gruss - mimochodem také komunista - dostal stranickou důtku. Film měl ovšem nevídaný ohlas, do kin na něj přišly čtyři miliony diváků! Po vítězném únoru začal v Národním divadle úřadovat nechvalně proslulý akční výbor v čele s herečkou Boženou Půlpánovou, stal se jeho aktivním členem. Na hodinu tak byl propuštěn famózní dirigent Václav Talich.
Karel Höger nesměl dva roky filmovat, ani vystupovat mimo Národní divadlo a snížili mu o čtvrtinu gáži kvůli tomu, že četl nevhodné tiskoviny (!) což mu Neumann osobně sdělil, Jiřině Šejbalové zase hrozil vyhazovem za to, že se stýká s lidmi neloajálními režimu. Vlastě Fabiánové pak byla nařízena čtrnáctidenní úklidová brigáda, aby při ní poznala pracující lid, trest dostala Marie Vášová, tu někdo udal, že se divila, proč v klubovně visí portrét ministra kultury Nejedlého namísto prezidenta Beneše.
Komunistické ideologii propadl i syn, stal se z něj prorežimní básník, v padesátých letech šířil ódy na Stalina, jeho verše byly plné úspěchů dělnické třídy a budování socialismu. Ale nevydýchal srpnovou okupaci, vnitřně se s ní nesmířil, takže ho v roce 1970 obvinili z pravicového oportunismu, což automaticky znamenalo vyloučení ze strany. Skončil na psychiatrii a nakonec spáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou uvedl, že nesouhlasí s vládou, co zakazuje lidem studovat a perzekuuje poctivé lidi, také litoval, že nezemřel v Terezíně.
Není známo, že by se ho byl zastal. Naopak se za normalizace zapojil do nechvalně známých stranických prověrek, na jejichž základě dostalo mnoho jeho kolegů zákaz a podporoval nového ředitele Národního divadla, „sekerníka“ Přemysla Kočího, který spustil čistky a nepřímo se podílel na smrti Karla Högera. Ten podal výpověď na protest proti propuštění kolegyně Vlasty Fabiánové a jeho srdce neuneslo odchod ze scény, kterou nade vše miloval.
Jako herec po sobě zanechal stopu, jako člověk morálně zklamal. Lze mu přičíst ke cti, že neškodil z osobního prospěchu, pomsty či jiných nízkých pohnutek, jen se prostě nedokázal vzepřít nespravedlnosti a komunistické ideologii, kterou vždy hájil a nikdy o ni nezapochyboval. Zemřel opuštěný v roce 1975, bylo mu 73 let. Jeho vnuk Stan se vystěhoval do Francie, kde se z něj stal režisér, převážně dokumentárních filmů.
Zdroj:https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3570:neumann-stanislav&lang=cs&Itemid=108
https://www.csfd.cz/tvurce/1682-stanislav-neumann/biografie/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/stanislav-neumann-herec-otec-divadlo-komunismus-tabor.A220714_160650_filmvideo_wes
