Článek
Názory na jarní únavu se i mezi lékaři různí. Shodnou se v tom, že je individuální a nejde o nemoc, ale stav těla a duše. Vesměs odmítají „zaručeně účinné“ detoxikační pobyty, které zneužívají šarlatáni a stojí i desítky tisíc. Na druhou stranu procedury, které používá například ajurvéda mohou být velmi prospěšné. Zaměřují se na meditace.
Dále olejové masáže, očistné kůry, bylinou saunu, půst, kdy se celý den pijí zeleninové a ovocné šťávy a celkové posílení imunitního systému. Zima, kdy nás trápí nedostatkem slunce, ho výrazně oslabuje. Objevují se i průjmy, zvracení, bolesti hlavy, svalů, kloubů. Tělo má naštěstí samouzdravující schopnosti a mnohé problémy zvládne vyloučit samo.
To se ovšem netýká alergiků, pro ně je jaro nejhorší období. Negativní vliv, zejména na psychiku, má také střídání času. Ti, co vstávají brzy ráno, uvítají, že se konečně začnou probouzet do světla a vítají první sluneční paprsky. Ale pak si musí přetočit hodinky o 60 minut nazpět, kdy je ještě tma a jsou z toho opět ve stresu.
Nelze také nezmínit, že každoročně v jarních měsících stoupá počet sebevražd, což je zdánlivě protismyslné, květiny rostou, příroda se probouzí. Mnozí lidé se cítí nešťastní, všude vidí krásu, v přírodě, u dívek, milenců, co se líbají, objímají. Tato atmosféra u nich může ještě prohloubit pocit sebepodceňování, toho, že o ně nikdo nestojí, nemá je rád.
Nordic walking (v překladu severská chůze) vznikl dost zajímavým způsobem. V lednu 1988 se měl konat v Helsinkách závod na běžkách, jenže nenapadl sníh. Protože se ale přihlásilo hodně závodníků, napadlo pořadatele, aby se na trať vydali alespoň, pěšky, jen s lyžařskými hůlkami. Tím vznikla nová a užitečná disciplína.
Největší výhodou je, že se mu může věnovat úplně každý, bez omezení věku či fyzické kondice, zvládnou ho dokonce i obézní jedinci, kterým jinak normální chůze dělá potíže. I když vypadá hodně snadně, osvojit si správnou techniku trvá. Největší chyba je, že s nimi lidé s nimi chodí jako s klasickými holemi, opírají se o ně, což je úplně na nic.
Navíc skoro nikdo nepoužívají poutko, které je klíčové! Když je hůlka vzadu, má se na chvíli pustit, proto se používá úchop zvaný „rukavička“, který umožní povolit sevření prstů. Přitom se hůl velmi lehce zabodnou do země, ale tak, aby šla bez námahy vyprostit. A hlavně musí jít zároveň pravá ruka a levá noha (a nikdy ne naopak.)
Hole se také musí pevně držet, jinak se dá o ně snadno zakopnout. Tělo musí být při chůzi v mírném předklonu, hlava vzpřímená, ramena lehce rotovat. Aniž si to člověk uvědomí, při správné technice chůze zapojí do „práce“ až devadesát procent všech svalů! Navíc se spálí až o polovina víc kalorické energie než při normální chůzi.
Pokud jde o další efekty - uleví kloubům, zlepší hybnost páteře, uvolní svalové napětí, posílí činnost srdce, oběhového systému, dýchacích cest. Pozornost je třeba věnovat udržování stálého tempa, takového, aby se dalo vydržet delší dobu. Přispívá také ke správnému držení těla, lepší stabilitě, koordinaci pohybů.
Sice nejde o nic extra fyzicky náročného, přesto se dostatečně zvýší tepová frekvence a zrychlí metabolismus. Pro začátečníka může představovat menší problém chůze ze svahů, u mírných je nejlepší mírně pokrčit nohu v koleně a našlapovat na paty, u příkřejších se víc používá technika běžná z lyžování, tzv. kreslení obloučků.
Hůlky se však nikdy nesmí pustit z ruky, dá se tím přivodit si zranění a jejich výběru je třeba věnovat velkou pozornost. Levné se vyrábí z hliníku, jsou ovšem těžké, nevydrží, kvalitnější ze sklolaminátu, karbonu, případně obou materiálů. Stojí tak od osmi stovek do dvou tisíc, nevyplatí se na nich šetřit, mohou sloužit dlouhá léta.
Důležité je zvolit správné boty, ideálně běžecké, mezi turisty oblíbené pohorky, „kanady,“ či kotníčková obuv se nehodí, jsou vhodné spíš pro horské túry, trasa na Nordic walking by měla vést spíš zvlněným, třeba i pahorkovitým terénem, ale určitě ne strmými skalnatými „krpály“. Tam se hodí trekingové hole. Jsou podobné, takže si je začátečníci pletou.
To je ovšem kardinální chyba. Do kamene totiž není kam zabodnout ostrý hrot hůlky, kterou se chodec od země odpichuje, ta pak překáží a může být naopak nebezpečná, ale i způsob chůze je zcela odlišný. O ně se totiž člověk při náročném výstupu opírá, udržuje stabilitu, mají pevné poutko a kulaté zakončení.
Také se s nimi nedá běhat jako u těch nordických - to je ale jen pro pokročilé. Klíčová je výška a tvar holí. Jsou z jednoho kusu, nebo skládací - obvykle dvojdílné - při chůzi z kopce je výhodnější použít kratší. Rukověť je tvarovaná, aby v ruce dobře seděla, správná délka se vypočítá vynásobením výšky koeficientem 0,7.
Pro ty, co mají problémy s matematikou - při optimální velikosti je loket ve stejné výšce a pravém úhlu s koncem hůlky, obvykle kolem pupku. I vzhledem k estetickému zážitku je nejlepší provozovat Nordic walking v přírodě. Přesto mu hodně lidí kvůli fyzické kondici nebo redukci hmotnosti holdují i ve městech.
Pak vystřídá ostrý hrot gumová „botička“, která se dá snadno sundat. Špatným chozením se ale můžeme ublížit, a to i dost vážně. Přetěžujememe zádové a ramenní svaly, kde se o ně opíráme, paže jsou příliš pokrčené nebo propnuté, místo abychom se od nich odráželi, vláčíme je za sebou jako závaží. Nezapichují se diagonálně (pravá ruka – levá noha.)
Hlavně ale vůbec nepoužíváme poutko! Správně se má hůl v zadní fázi pustit a odrazit se z poutka. Chyba je v držení těla, pohled směřujeme dolů na nohy, nikoliv před sebe. Nikdy nevytahujeme ramena, přetíží se trapézy, nedošlapujeme na celá chodidla, odpíchneme se přes patu a odrazu ze špičky.
Pokud hůlku zapichujeme před tělem – brzdíme pohyb, pokud příliš za tělem – nemůžeme se kvalitně odrazit. Všechny tyto chyby vedou ke zhoršení pohybového aparátu. Návod zde https://www.youtube.com/watch?v=f8P7pkpGwzM
Zdroj: https://www.suomenlatu.fi/en/events/nordic-walk-finland.html
https://www.wikiloc.com/trails/nordic-walking/finland/lapland
https://asturianways.com/en/nordic-walking-styles/
https://yle.fi/a/3-7551963
