Článek
Pražské jaro, kterým vše začalo, odstartoval IV. sjezd Svazu československých spisovatelů, kde zazněly nebývalé kritické příspěvky na cenzuru a zákazy některých filmů. Ke kritikům se nečekaně přidal i scénárista Jan Procházka, jinak osobní přítel prezidenta Novotného.
Změna ale byla patrná už v roce 1964, kdy byl svržen Chruščov a do „sedla“ se dostal L. I. Brežněv. S Novotným moc nevycházel, zvlášť poté, co odvážně odmítl návrh na umistění omezeného kontingentu sovětských vojsk u nás. Chladný vztah byl patrný z toho, že když se s ním loučil, místo populárního trojitého Brežněva, což byl polibek na ústa a pak obě tváře, ho jen vlažně olízl. Výměna prvního tajemníka KSČ, nejmocnějšího muže ve státě, se pro něj stala klíčovou.
Loučení
Tím se stal překvapivě neznámý Alexandr Dubček, nekonfliktní, přátelský a vlídný člověk, ale, jak se bohužel později ukázalo, prachbídný vůdce. Měl pro něj i další bonus, žil v SSSR od 4 do 14 let takže měl stranickou disciplínu v krvi. Vyučil se strojním zámečníkem, později získal titul RSDr. Vystihovala ho přezdívka - rozhodnutím strany doktor. Dal si za cíl otevřít stranu mladým nadšencům, uvědomoval si, že staré kádry pozvolna vymírají.
Jenže stále měly moc a funkce. Když začal obrodný proces, který znamenal značné uvolnění režimu, braly to jako zradu socialistických myšlenek. Zrušení cenzury, uvádění „štvavých“ amerických filmů - Most u Reemagenu byl u nás dokonce natočen - striptýzový pořad Krása bez závoje, pro ně znamenal imperialistické manýry a snahu zbořit komunistický systém. O to přitom vůbec nikomu nešlo, lidé, hlavně na venkově, si na něj už zvykli.
Melouchy jen kvetly, heslem bylo, kdo v práci nekrade, okrádá rodinu. Do evropského standardu jsme sice měli hodně daleko, ale jinak se většině lidí až tak špatně nežilo - tedy pokud drželi hubu a krok. Ani autor ekonomické reformy Ota Šik s tím nepočítal, razil tzv. třetí cestu, kdy mohly být některé nevýnosné malé živnosti vráceny do soukromých rukou. Dubček se snažil mezi konzervativci a progresivisty neúspěšně lavírovat.
Nicméně se situace dramatizovala, byly zveřejňovány dokumenty o politických procesech a dalších zvěrstvech komunismu, což v očích skalních soudruhů ohrožovalo jeho samotné základy. Novináři psali prakticky o všem. Brežněv si pozval vládu na kobereček do Čierne nad Tisou, kde zazněly vážné výhrady k novému stylu. Rozjetý vlak se ale už nedal zastavit. 21.8 1968 nás obsadily armády pěti států Varšavské smlouvy.
Účast zbývajících zemí byla pro ně spíš varovná, Sověti věděli, že by na nás bohatě stačili sami. O zahájení útoku se včas dozvědělo předsednictvo ÚV KSČ. Hlavní představitelé režimu, neznámo proč, debatovali, co dál. Řešení bylo přitom nasnadě, existovala řada bezpečných míst, kde se mohli ukrýt a čekat, jak se budou věci dál vyvíjet a podle toho reagovat. Jenže zůstali na místě jako ovce, byli zatčeni a odvlečeni do Moskvy.
Stačili vydat alibistické prohlášení, aby armáda nekladla ozbrojený odpor a lidi se nebránili - jako by měli čím. Věděli přitom, že národ stojí na jejich straně. Podle tradice měl převzít moc loutkový režim (Biľak, Kolder, Kapek aj.). Ti předali Sovětům zvací dopis, který agresi ospravedlňoval obranou socialismu. Jenže k jejich smůle byl ráno svolán mimořádný Vysočanský sjezd KSČ. Ten naopak potvrdil současnou linii i vedení.
V ulicích panoval chaos. Lidé nejprve vojáky dost naivně přemlouvali, ať se vrátí domů. Jenže ti někdy ani rusky nerozuměli a navíc nevěděli kde jsou, považovali to za cvičení. Následoval spontánní odpor, odmítali jim dát jídlo, vodu, jakkoli spolupracovat - jedině pod hrozbou samopalů.V Praze, u Rozhlasu vypukly ozbrojené nepokoje, převrácené tramvaje sloužily jako barikády proti tankům, někteří odvážlivci je s pomocí Molotových koktejlů zapalovali.
Boj o Rozhlas
I plány okupantů na informační embargo krutě zkrachovaly, dál vycházely - i když často samizdatově - noviny, včetně jinak někdy servilního Rudého práva. I televize podle možností vysílala aktuální zprávy, skvěle posloužilo v podstatě nijak nezablokovatelné rádio po drátě. I Československý rozhlas měl jiné budovy, odkud redaktoři komentovali dění v ulicích. Odpor vzbudilo, když nějaký kulometník rozstřílel fasádu Národního muzea. Záhadnou roli v konfliktu sehrál prezident Ludvík Svoboda.
I Rudé právo protestovalo
Přestože jako hlava státu měl zůstat v ČR, vydal se do Kremlu, vyjednávat o propuštění uvězněné delegace. Po příjezdu - neznámo proč - neřekl ostatním úplnou pravdu. Situaci spíš zdramatizoval, nezmínil, že lidé okupanty odmítají. Přitom v době kdy odlétal, byla republika plná plakátů s výstižným mottem „Jsme s vámi, buďte s námi.“ Ve snaze najít kompromis se stal jedním z iniciátorů potupných Moskevských protokolů omezující naši suverenitu (ty nepodepsal jen František Kriegel, o něm vyjde samostatný článek.)
Spontánní protesty
Jenže skutečným hrobařem procesu demokratizace byl Alexandr Dubček. Když se vrátil, všichni nedočkavě čekali na jeho projev. Jenže on místo odvážně, jako vůdce, mluvil spíš plačtivě. Neměl odvahu říci, že se z nás v podstatě stala okupovaná země. Jen přiznal, že se některé události vymkly kontrole, tak bude muset dojít k úpravám. Ale obrodný proces bude pokračovat a vláda zůstane u moci. Tím pohřbil všechno, co vybudoval i - sám sebe. Nejprve ho uklidili jako velvyslance do Turecka.
Pak ho vyloučili z KSČ a vrátili na Slovensko. Ale zavřený nebyl, jen mírně perzekuovaný. Dopředu se nenápadně, ale urputně dral člověk, který ho do politiky přivedl, Gustáv Husák. Jeho osobnost se těžko hodnotí. Přesto, že ho v padesátých letech nevinně zavřeli a mučili, zachoval straně věrnost. Šlo o podobný paradox, jakoby vězeň koncentráku vstoupil do SS! Nejdřív naoko podporoval exponenty minulého režimu, ale jak pozvolna ztráceli vliv - Josef Smrkovský se marně snažil minimalizovat tlak konzervatoristů- on ho získával.
Mezi lidmi se ale šířila nespokojenost, zvykli si na svobodu a v rámci možností se bouřili. Rozbuškou se stalo 16. ledna 1969 upálení Jana Palacha, které otřáslo světem - bylo běžné v Indii a nikdy ne v Evropě. Tím protestoval proti okupaci, apatii a pasivitě. Ten hrůzný čin společnost vyburcoval a stmelil, jeho pohřeb se stal demonstraci odporu proti Rusům, ale ve hře už byly mocnější síly, NKVD a StB. Ty jen čekaly na záminku. Dočkaly se v dubnu 1969, na Mistrovstvím světa v hokeji ve Stockholmu.
Tam dokázali naši borci opakovaně zvítězit (2:0 a 4:3) nad tehdy neporazitelnou „sbornou komandou,“ která měla za stranický úkol nás ponížit. Po celé zemi propukly spontánní oslavy, těch využili agenti, kteří na Václavském náměstí rozbili výlohu letecké společnosti Areoflot a vyrabovali ji. Hned druhý den vystoupil v televizi Husák, do té doby považován za loajálního. Odsoudil tvrdě protesty, ohlásil přitvrzení politického kurzu a nechal se jmenovat novým prvním tajemníkem KSČ.
Oslavy
Jenže neměl vyhráno, národ ho jako nástupce stále oblíbeného Dubčeka nepřijal. Ale pak přišlo první výročí okupace, kdy se ozbrojené složky obávaly nepokojů. Do akce tak byly - poprvé od roku 1948 - povolány nejen tanky, ale i milice. Pupkatí strejci, co stříleli snad jen na vojně, vyfasovali ostrou munici a v panice před davem ji také použili. Důsledkem byli mrtví, hlavně studenti a hromada zraněných. To znamenalo konec pražského jara a začátek normalizace, která vedla k největšímu marasmu od padesátých let.
Zdroj:
https://www.dejepis.com/ucebnice/60-leta-v-ceskoslovensku-prazske-jaro-1968/
https://www.forum24.cz/ludvik-svoboda-smutny-pribeh-legionare-komunisty-generala-a-prezidenta
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/na-demonstraci-se-ocitl-nahodou-ctrnactileteho-chlapce-zabili-v-srpnu-1969-352268
