Článek
Marie Tomášová se narodila 18. dubna 1929 v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Neměla herecké geny, ale její rodiče milovali divadlo, hudbu, četbu a vedli ji k tomu. Když se poprvé jako malá ocitla na prknech Národního divadla, dýchla na ni jeho atmosféra a měla jasno v tom, čemu se chce věnovat. Ale netušila, že si splní sen, stát v něm na jevišti, to se jí povedlo dokonce ještě za studií na DAMU, kdy tam hostovala, v šestadvaceti se stala stálou členkou souboru.
Deset let poté přešla do nově založeného Divadla za branou, které vedl její celoživotní partner Otomar Krejča, patřila k hlavním protagonistům. Často hrála po boku Jana Třísky, nezapomenutelnými stali se v jedné z nejslavnějších shakespearovských inscenací v dějinách českého divadla, Romeovi a Julii. Dokumentarista Radúz Činčera natočil strhující reportáž ze zákulisí Romeo a Julie 63, měl ji vidět také slavný italský režisér Franco Zefirelli a být jí nadšen.
Ten o pět let později natočil dosud nepřekonatelnou verzi smutného příběhu milenců z Verony, jejichž úlohy hráli pubertální neherci. Marie Tomášová vzpomínala na tuto roli i po mnoha desetiletích: „Topolův překlad Romea a Julie je nádherný, měl velký vliv. Pro mě to byl kus intenzivního života plného emocí. A námahy. Jednou jsme při zkoušce s Janem zapochybovali, zda budeme schopni dohrát celé představení, když jsme po několika obrazech psychicky skoro na dně.“
I když byli dlouholetí herečtí partneři a Jan Tříska patřil k dívčím idolům, jejich vztah nikdy nepřesáhl profesionální úroveň. „Ano, miloval jsem ji, stejně jako všichni, kdo ji znali, i diváci. Měla v sobě křehkou krásu, jemnost, pokoru, role nehrála, prožívala. V soukromí byla hodná, pokorná, ale i ohromně zásadová, nic ji nezlomilo. Poté, co odmítla podepsat Antichartu, byla si dobře vědoma důsledků, toho, že dostane zákaz hraní, ale i přes naléhání a výhružky nekapitulovala. Byla mnohem odvážnější, než já,“ vzpomínal na ni Jan Tříska.
Kromě divadelních měla i spoustu filmových rolí, první, titulní v bolševické agitce Anna proletářka, dostala již v třiadvaceti letech. Za tu se později styděla. Celkem hrála v pětatřiceti filmech, včetně televizních. K nejznámějším patří Strakonický dudák, Morálka paní Dulské, drama Taková láska jí vynesla ocenění za nejlepší herečku roku v divácké anketě. Její problémy začaly už v roce 1972, kdy bylo z ideologických důvodů zrušeno Divadlo za branou.
To neodpovídalo nové socialistické doktríně, dostalo cejch kontrarevoluční scény. To se týkalo se samozřejmě i jejího manžela Otomara Krejči. Nicméně jejich vztah byl pevný a silný, jen neměli potřebu o něm mluvit, soukromí si chránili. Ovšem tím, že byla zrušena jejich scéna a žádné jiná ji kvůli obavám z perzekucí neangažovala, mohla se věnovat jen umělecké recitaci v Lyře Pragensis, ta sídlila v Divadle hudby, které patřilo Supraphonu, kde byla také (1972-1989) zaměstnána. Nestěžovala si, brala svůj úděl s nadhledem.
Později bilancovala následovně: „V každém životě, a to i v mém, jsou období šťastná, ale i těžká, bezútěšná, kdy člověk, jak se říká, klesá ke dnu. Ale i tehdy lze potkat lidi - nebo o nich alespoň číst - kteří dovedou svět pozvednout, nepředstírají, neklamou. V jejich jednání nikdy není mizerná účelovost a vypočítanost, mají charakter. Takový byl pro mě potomek jednoho z nejstarších českých rodů, hrabě Zdeněk Sternberg.
Otevřený, velkorysý, věrný svému rodu a zemi, vychovaný v dětství aby nelhal, nebyl drzý, neubližoval. A samozřejmě žil v křesťanské víře, podle Desatera přikázání. Ale vždy připomínal, že existuje ještě sedm dalších hlavních hříchů, které Bůh nezmínil a žádné soudy je nesoudí - pýcha, nestřídmost, závist, lakomství, smilstvo, lenost a hněv. Lidské povědomí o nich však, bohužel, tak zesláblo, že se vlastně už ani neví, že jsou to hříchy.“
Po roce 1989 nepatřila k těm, kteří se všude chlubili perzekucemi a svým odporem ke komunistům, nepatřila ani do okruhu Václava Havla a dalších chartistů, někteří se dostali k moci. Měla ovšem ráda ruskou klasiku, hrála velmi dobře na klavír, byla dobrá zpěvačka, i když nikde veřejně nevystupovala. Po otevření Divadla za branou II, se stala opět členkou souboru. To bylo v roce 1994 zrušeno Ministerstvem kultury!
Vrátila se i k filmu, bohužel tím, že byla dlouho na indexu o ní mnozí mladí režiséři vůbec nevěděli. Zahrála si jen v komedii Čarodějky z předměstí a v krimi Minulost. Režisér Vladimír Michálek obsadil do krátkého televizního dramatu Jistota. Jako jedna z nejnadanějších hereček své generace obdržela v roce 2016 titul Dáma české kultury.
U příležitosti osmdesátých narozenin získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství na jevišti. Když ji přebírala, vrátila se na jeviště „zlaté kapličky.“ „Tento prostor je nabitý těmi nejkrásnějšími zvuky – já to tak cítím. Jsem ráda, že mě Herecká asociace tímto oceněním tak trochu vrátila k vám, hercům. A děkuji svému choti za životní radost.“ Řekla ve svém krátkém, děkovném projevu.
V roce 2017 Marie Tomášová vydala knihu Věřit napsaným slovům, která má formu jakési koláže poskládané ze vzpomínek. Je přepisem deseti dílů rozhlasového cyklu, který Český rozhlas vysílal v roce 2013. Zažila to nejhorší, co herce může potkat - nucený odchod z jeviště a těžký návrat po dvaceti letech. Přesto o této situaci dokázala mluvit bez sebelítosti, jen s hořkým „vědomím ztráty.“
Zdroj: https://program.rozhlas.cz/marie-tomasova-s-noblesou-a-nadhledem-o-zivote-7972473
https://www.csfd.cz/tvurce/1363-marie-tomasova/biografie/
https://www.fdb.cz/lidi/22221-marie-tomasova.html
