Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jar. Hašek se kvůli zneužití v dětství stranil žen. Jako velitel Rudé armády mohl nařizovat popravy

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Jaroslava Haška jako spisovatele obdivuji, Švejka jsem četl snad stokrát, pamatuji si i křestní jméno nadporučíka Lukáše (Jindřich), což je v knize zmíněné jen jednou. Psát o něm článek má ale podmínku - zásadně nevěřit ničemu, co o sobě řekl.

Článek

Byl asi největším uměleckým mystifikátorem v našich dějinách, možná se mu později tak trochu vyrovnala „svatá trojice“ - Svěrák, Smoljak, Cimrman. I když patřilo k jeho bohémskému stylu vysedávání po hospodách - ve Švejkovi je jich zmíněna spousta - patřil k nejpilnějším meziválečným autorům. Napsal, kromě množství novinových črt a fejetonů přes 1200 povídek a román Historie vola, bohužel asi navždy ztracený.

Je také autorem satirického díla Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Tu opravdu založil, v hostinci U Zlatého litru v Balbínově ulici, na Vinohradech měla v hostinci pana Zvěřiny - později vinárna Kravín - i výkonný výbor, a dokonce vlastní hymnu. Hašek ale do poslanecké sněmovny Říšské rady kandidovat nesměl, kvůli věkové hranici 30 let. Členy byli ale František Langer a malíř Josef Lada.

Když už jsme u toho, s jeho obézním vyobrazením Švejka zcela zásadně nesouhlasil. Vzbuzovaly totiž u čtenářů představu dobrosrdečného blba, kterým rozhodně nebyl. Jádrem románu je totiž idea, že na totalitní režimy nejlépe platí pitomec, který obrátí pitomost představitelů systému proti nim samým. Ilustrace, bez nichž si román asi neumíme představit, vznikly až po Haškově smrti v literárně bezcenném pokračování Karla Vaňka.

Zcela určitě není Švejk „autorem“ jemu suverénně nejčastěji připisovaného citátu: „To chce klid,“ tato věta v knize vůbec není. Jinak Haškovi musela rozsáhlá literární aktivita zabrat dost času, představě hospodského povaleče příliš neodpovídá ani to, že plynně hovořil německy, anglicky, francouzsky, maďarsky, srbsky, rusky, a dokonce také i baškirsky! Ocitl se také v Mongolsku a snad se měl učit i čínsky.

Foto: Václav Donát / Wikimedia Commons / volné dílo

Jaroslav mladá léta

Jinak nelze nezmínit nález rukopisů. Postava dobrého vojáka se ovšem vyvíjela, objevila se poprvé v roce 1911, deset let před prvním - sešitovým - vydáním, na tom prvním se literárně podílel i jeho bratr z „mokré čtvrti“ Franta Sauer, známý anarchista. S tímto světonázorem se Hašek identifikoval, kritizoval Masaryka i první republiku.

Na formování jeho osobnosti mělo velký význam dětství a zážitky z něj. Otec byl zbožný náboženský fanatik, zemřel na intoxikaci alkoholem. Z něj ale neměl žádné potěšení, zaháněl jím ukrutné bolesti způsobené rakovinou. Ovšem sklony k pití zdědili i oba synové, o tři roky mladší, Bohuslav, se upil jen rok po Jaroslavě smrti. Jako kluci měli smysl pro dobrodružství, inspiroval je Karel May a Jules Verne.

Romantické myšleni mu v jedenácti letech v mžiku rozmetal oplzlý námořník, který se přistěhoval do sousedství. Omotal si ho kolem prstu, nutil ho okrádat rodiče, učil ho pít, souložil před ním, využil vysloužilou prostitutku, která se ho - logicky marně - snažila přivést k erekci. Pro citlivého chlapce šlo o životní trauma. „Může být něco horšího než takové lidské prase? Já u toho cítil hnus, odpor i stud. Vyjádřil se.

Sexuální zneužití ovlivnilo Haškův vztah k ženám. Dlouho se jich stranil, k sexuálním aktivitám cítil místy až odpor. Proto ho literární historik Jindřich Chalupecký pasoval na homosexuála. Mezi milence měl patřit i hospodský kumpán Zdeněk Matěj Kuděj, ten o něm řekl, že byl děvče v kalhotech. Že si Hašek vyzkoušel erotický vztah s muži, je dost dobře možné, ale chování a láskyplné dopisy k druhé manželce, Šuře, ukazují spíš na to, že „přijímal podobojí“.

Se zajímavou hypotézou přišel spisovatelův přítel František Langer. Podle něj jeho pojetí humoru chyběla sexualita, která u nás právě v erotické oblasti dominuje, o čemž svědčí obrovské množství tzv. „sprostých“ vtipů: „Ty sám nikdy nevyprávěl, vyhýbal se jim. Ani když ho někdo z okolí provokoval, nenechal se zlákat. Nikdy jsem nezažil, že by se dvořil ženě nebo ji chtěl dostat do postele ani v situaci, když ho pozdní noční hodina zbavila všech zábran.“

Další životní etapa se začala odvíjet za I. světové války, narukoval do Rakousko -Uherské armády, 91. pěšího pluku. Padl do ruského zajetí. Poté, co se z něj dostal vstoupil do československých legií. Byl bezpochyby velmi odvážný, jako člen kulometného oddílu vybojoval známou bitvu u Zborova a obdržel kříž svatého Jiří 4. stupně. Publikoval v časopisech protibolševické články. Proč nakonec změnil kabát, by věděl jen sám. V každém případě byl komisařem obávané Rudé armády. V ní se vypracoval do vysokých vojenských a později i civilních pozicí.

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Hašek v uniformě Rudé armády

Stal se z něj politruk, což byla hiearchii v Rudé armády druhá nejvyšší funkce, člen irkutského městského sovětu, velitel bugulmského okresu. Jeden z jeho prvních rozkazů zněl takto: „Celému obyvatelstvu Bugulmy a okresu! Nařizuji, aby se všichni obyvatelé města a okresu, kteří neumí číst a psát, se tak naučili v základech do tří dnů. Každý, kdo bude po uplynutí této doby shledán negramotným, bude popraven.“

Mohli bychom se domnívat, že šlo o satirické prohlášení ve stejném duchu jako jeho strana v mezích zákona, ale jestli něco Rusům chybí, tak smysl pro nadsázku, takže rozkaz museli brát vážně. Nicméně zřejmě nebyl nikdy proveden. Jinak se ovšem Hašek přátelil s Jakovem Sverdlovem, organizátorem vyvraždění carské rodiny, nebo Lvem Trockým. Jisté je, že byl pevnou součástí zločinného soukolí, do jaké míry se osobně podílel na rudém teroru je otázka.

Určitě byl v pozici, kdy mohl popravovat ať už údajné, či opravdové nepřátele. On se k tomu po návratu vyjádřil mnohoznačně: „Důvěrné řečeno, považoval jsem se za mnohem většího lotra, než za jakého mě mají. Za toho nejkrneříznějšího arcilotra všech lotrů.“ Byl bez pochyby disciplinovaný, houževnatě pomáhal s armádní propagandou, nadřízení ho hodnotili jako zodpovědného, výkonného, skvělého řečníka, agitátora a organizátora.

Foto: Moneycantbuy / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Památník Haška v Bugulmě, Tatarstán

V hlášeních se zmiňuje oddanost komunistické myšlence a nemilosrdný přístup k „nepřátelům revoluce.“ Ten se ale asi vždy neodehrával tak nevinně, jako když poslal jeptišky z kláštera uklízet kasárny. Těžko se mohl vyhnout tomu, aby nikoho nepřipravil o život, ostatně čeští legionáři usilovali pro změnu o ten jeho a unikl jim jen tak tak, ještě se stačil vrátit a zničit dokumenty. Ale není důkaz, že by někoho nechal popravit.

Dodržoval přísný zákaz úplného pití alkoholu, nekompromisně nařízený stranickými orgány. Těžko říci do jaké míry šlo o obavy z represí, dalo se to považovat za porušení vojenské disciplíny, a za to byl jediný trest. V roce 1920 se rozhodl vrátit z Irkutska, kde byl členem sovětu, domů. Měl se u nás stát agentem Kominterny, dostal přesné zadání. V každém případě ho nesplnil, vrátil se - ke své škodě - k obvyklému hospodskému způsobu života. Jeho přivítání nelze rozhodně považovat za vřelé.

Mnozí přátelé se od něj odvrátili, odmítali mu podat ruku, na ulici se stal terčem napadení. V tak vypjaté atmosféře se setkal hospodě U Knoflíčků s legionářským hrdinou Rudolfem Medkem. Když se na znamení smíření objali, měl říct: „Kdybych tě, Jaroušku, jako legionář v Rusku chytil, dal bych tě zastřelit.“ Hašek odvětil: „Vidíš, Rudolfku, já bych tě jako stranický tajemník pustil – i kdyby mě za to potom zavřeli! Slabinou této historky ovšem je, že ji dali k lepšímu Haškovi příznivci…

Hašek se po návratu alespoň snažil být lidem užitečný, měl sociální cítění, ubytovával chudáky, bezdomovce. Spolu s Frantou Sauerem založili spolek „Černá ruka“ a stěhovali nemajetné rodiny do domů, o které se majitelé nestarali, ve válce padli případně sloužily spekulantům. Stali se vlastně prvními squatery u nás. Nicméně sám určitě nežil v přepychu naopak.

Z Ruska přivezl manželku, tiskárenskou dělnici Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura. Vydával ji za šlechtickou dcerku, kterou hrdinně zachránil před krutým a nelítostným osudem, údajně i otroctví, šlo o další z jeho velkých mystifikací. Měl být obžalován z bigamie, protože u nás ženatý už jednou byl, ale nakonec vyvázl s pokutou 10 korun „za to, že včas neuzavřel rozvod.“

Přestěhoval se do Lipnice, kde strávil zbytek života, který byl bohužel krátký. Na ejho zdraví se podepsal alkohol, obezita. Bohužel nestihl dokončit své celoživotní dílo, Švejka, nicméně se stal nejznámějším českým spisovatelem. Zemřel 3. ledna 1923.

Foto: Ilustrační skica Jaroslav Panuška Galerie moderního umění v Hradci Králové inventární číslo K 695. /se svolením/

Hašek na smrtelné posteli

Zdroj: https://cesky.radio.cz/ceske-knihy-ktere-musite-znat-8508847/3

https://news.rambler.ru/other/39852508-kak-yaroslav-gashek-pouchastvoval-v-grazhdanskoy-voyne-v-rossii/

https://piholding.cz/about-cz/izvestnye-ljudi-chehii/jaroslav-gashek-1883-1923/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz