Článek
Oldřich Vlach se narodil 3. července 1941. O herecké kariéře snil už od dětských let, stal se členem ochotnického souboru v Holýšově u Domažlic, kde vynikal. Myslel si, že mu talent stačí na to, aby se uživil jako profesionál, ale narazil. Když se po maturitě přihlásil na DAMU nebyl přijat. „Asi to bylo dobře, byl jsem namachrovaný týpek, který se už už viděl na prknech Národního divadla. Když jsem ho během krátkého pobytu v Praze navštívil a s ním i pár dalších scén, došla mi ta obrovská propast mezi ochotníky a renomovanými herci.
Já navíc nebyl vzhledově atraktivní, roli prince by mi určitě nikdo nedal, ani mezi charakterními postavami bych nijak zvlášť nevyčníval. Nicméně jsem se svého snu nevzdal, jen získal pokoru. Součástí pokání bylo studium stavební průmyslovky, po jejím skončení, za čtyři roky, jsem pokus o přijetí zopakoval a úspěšně. Bylo to pro mě zadostiučinění, ale stál jsem už pevně na zemi, také mi bylo 21.
Mými profesory byli Bohumil Šmída a Vítězslav Vejražka. Ten mi lidsky vůbec nesedl, byl to bolševik s rudou knížkou na pr… Ale jednu věc jsem si díky němu uvědomil, že při „balení“ žen tak moc na zjevu nezáleží, on byl - slušně řečeno - velký sukničkář, přitom vypadal jak negramotný sedlák a stejně tak se někdy choval. Od té doby jsem se je snažil ukecávat, to mi šlo. A pomáhal mi kumpán ze školních let, Jirka Klem, po kterém holky šílely, vždycky dokázal „splašit“ i jednu pro “ Tak mi při rozhovoru líčil svá studentská léta.
Už tehdy zjistil, že talent, o kterém předtím pochyboval, opravdu má, v posledním ročníku studia hostoval v Divadle na Zábradlí, v době jeho největší slávy, za působení fenomenálních režisérů Jana Grossmanna či Evalda Schorma, i dramatika Václava Havla. Poté tam nastoupil do angažmá, trvalo do roku 1991. Dostával velmi často náročné úlohy - v roce 1978 získal ocenění Literárního fondu za hlavní roli v Hamletovi - jedním z jeho dalších vrcholů bylo drama Král Ubu.
Se Zdeňkem Svěrákem
V roce 1991 přešel Oldřich Vlach do Divadla na Vinohradech, kde setrval do počátku roku 2020. Vyjmenovávat všechny divadelní role nelze, ještě mnohem složitější by to bylo u těch filmových, jen v roce 1989 se na stříbrném plátně objevil dvacetkrát! Sice hrál menší úlohy, ale zase takové, které jsou nezapomenutelné, jako rostlinář Jaromír Kunc v komedii „Vesničko má středisková“ (1985.) Ve slavné scéně se zápalkami se opravdu popálil, když se experimentovalo poté, co nepřijeli pyrotechnici.
Jedním z vrcholů kariéry byla postava lékaře v dramatu o včelami pobodaném chlapci Cena medu, které natočil rok poté. Jeho biografie se nezastavila ani po roce 1990, točil dál jak „o život.“ Má nevídanou statistiku, mezi lety 1979 až 1991 hrál vždy nejméně v pěti filmech za rok! Tím se nemůže žádný jiný náš herec pochlubit a možná ani zahraniční. Stejně tak úctyhodně vypadá jeho vystupování v seriálech, bylo jich přes 200 (!) včetně kultovních - Nemocnice na kraji města, Sanitka, Četnické humoresky.
Další úspěšné telegraficky - Rozpaky kuchaře Svatopluka, Bambinot, Vlak dětství a naděje, Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky, Dáma a král, Ordinace v růžové zahradě, Pustina, Ohnivý kuře, Specialisté, Hvězdy nad hlavou, Jedna rodina. On si nejvíc považoval účinkování v seriálu Zdivočelá země. Pokud jde o soukromí, dovedl si ho udržet, ale o své ženě, Janě, s kterou, pokud Bůh dá, oslaví napřesrok zlatou svatbu mluvil často a rád. Považoval ji za svého anděla a poklad.
Rozpaky kuchaře Svatopluka
To se ukázalo, když se u něj objevily vážné problémy s páteří.: „Já trpěl tak moc nesnesitelnými bolestmi, že kdybych se měl jak zabít, udělal bych to okamžitě, každý pohyb byl utrpení. Jenže jsem nemohl nejen vstát z postele, ale ani se pohnout, jedině že bych si překousal žíly, jenže na to už jsem zase neměl zuby. Když mi řekli, že mám rakovinu, která metastázuje a před sebou půl roku života, byl jsem skoro rád, že to martýrium skončí.“
Jenže pak se ukázalo, že se jedná o zanedbaný zánět, po kterém, když se tedy podaří operace, budu schopen zase chodit. Já nevěděl, jestli je to dobrá zpráva nebo ne, ale nakonec naštěstí byla. Ale stejně bych to nezvládl nebýt Jany. Jen kvůli mně odešla do předčasného důchodu, aby se o mě mohla postarat. Já se učil jíst, pít, sedět. Když se mi podařilo poprvé se postavit na nohy, bylo to velké vítězství.
Hrát už pochopitelně nemohu, už dlouho ne. Když jsem měl vloni narozeniny, popřáli mi z televize, ani nevím jaké a ptali se, jestli bych ještě nechtěl zkusit sedací roli, že by mě přiváželi a odváželi. Teoreticky by to snad šlo, ale já se toho nahrál už dost. A ani nepřijímám gratulace, slavit se má maximálně do 50. Pak už není co, jste každý rok blíž hrobečku, proč by se zrovna tohle mělo radostně zapíjet? Správně by se člověk měl zavřít doma a brečet.
Nevím, jak dlouho tu budu ještě strašit, můj táta byl v šestadevadesáti letech naprosto soběstačný, ale dokud budu mít vedle sebe Janu, budu mít i motivaci těšit se na další den s ní. My neměli děti, takže žijeme a žili jsme jen jeden pro druhého. Je doktorka přírodních věd a já si myslím, že příroda nás neopustí, i když by možná měla, za to, co jí děláme, ale asi má s námi větší trpělivost než Bůh. Ale nejde jen o ni, ale celkovou atmosféru téhle doby. Mobil jsem nikdy neměl, jen pevnou linku a i tu jsem odstřihl.
Kdyby se mnou někdo chtěl opravdu mluvit, tak si mě vždycky najde, to ostatní je jen alibi. Nejhorší je, že ze vší tý techniky blbnou i staří. Potkáte babičku, na ulici, nebo v tramvaji co každému sděluje takové zásadní noviny, že jede domů, nebo co bude mít k obědu a vůbec ji nedojde, jak je to nesmyslný a že vůbec nemá respekt k soukromí, jak svému tak ostatních. Ale to bych si asi hrál na mravokárce a tím být nechci." Zakončuje svůj dlouhý monolog Oldřich Vlach.
Zdroj: autorský příspěvek
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/oldrich-vlach-trinacta-komnata-krcni-pater-operace-micha.A220404_131513_lidicky_sub
