George Sand se oblékala jako muž, kouřila doutníky. Měla milence i milenku, byla neukojitelná

Vyrůstala na venkově, v regionu Berry, u babičky, nemanželské dcery maršála Moritze von Sachsen. Už jako dívka začala nosit mužský oděv. Nebylo to sice nezákonné, měla ovšem úřady požádat o povolení, což neučinila. Navíc se tato výjimka vydávala hlavně pro jízdu na koni. V sedmnácti letech odešla do kláštera. Mohli bychom se domnívat, že ho vzhledem k rebelskému chování nenáviděla a utekla z něj, ale ve skutečnosti tam prožila hluboký mystický zážitek.

„Dýchala jsem atmosféru, která byla nepopsatelně lahodná, zdálo se mi, že ji dýchám v samotné duši. Najednou jsem pocítila otřes v celé své bytosti, přepadla mě závrať, zdálo se mi, že mě halí bílé světlo a slyším hlas shůry, jak mi šeptá do ucha. Otočila jsem se a viděla, že jsem docela sama.“ Vzpomínala později. Po tomto zážitku se stala věřící, jen po svém, nechodila do kostela, modlitby by pro ni byly intimní záležitost jen mezi ní a Bohem. Ale zcela jistě nedodržovala šesté přikázání - nesesmilníš.

V osmnácti letech se poprvé – a naposledy – provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta. Nebylo to moc šťastné spojení, chodil rád a často na lov, byl mimo domov i několik dní. Ona se nudila tak začala psát. Měli spolu syna Maurice a dceru Solange. Oba šli v jejich stopách, stali se z nich také spisovatelé. Maurice se ještě k tomu všemu věnoval geologii, biologii a byl i entomolog. Zajímavé, je že si vybrali a nesli jméno po ní, ne po otci, jak bylo běžné.

Vztah trval třináct let, poté Sand požádala o rozvod kvůli hrubému chování vůči ní, i dětem. Manželovi ovšem byla několikrát nevěrná, zamilovala se třeba do studenta Jula Sandeaua a odjela s ním na šest měsíců do Paříže, kde pracovala jako žurnalistka. Spolu napsali román, vyšel pod pseudonymem Julian Sand - ten poté změnila na víc mužské jméno George. Na toto období svého života zavzpomínala později následovně:

„Jistě, cítila jsem se být ženou, ale mužský svět mi připadal mnohem zajímavější, navíc jejich styl oblékání byl o hodně pohodlnější i jednodušší. A dámské šaty byly také pochopitelně dražší, což hrálo roli v situacích, kdy se mi finančně příliš nedařilo. Aby se róby neodnosily, brala jsem si je jenom při společenských příležitostech.“

Nejen, že začala na veřejnosti preferovat pánskou módu, velký poprask způsobilo její chování, chodila s oblibou do mužských klubů i dalších společenských prostor, kam ženy nesměly a počítala s tím, že ji jako džentlmeni nevyhodí, kouřila na veřejnosti, a to nejen tehdy módní cigarety, ale i dýmku a doutníky! Jeden z jejich četných milenců, Alfred de Musset ji při tom zachytil na brilantní skice, přestože nebyl malíř. I díky jejímu privilegovanému původu jí skandály vcelku procházely.

Přestože se stylizovala do mužské role, nebyla vyložená mužatka ani lesbička. Měla sice milostný románek s tehdejší hereckou hvězdou Marií Dorval, jenže nešlo o vztah, spíš netradiční sexuální zážitek, kterým se nikterak nebránila - není vyloučeno, že v jeho rámci mohla zkusit i triolismus. Jinak ale dávala přednost mužům, mezi jejími ctiteli najdeme slavná jména - Eugène Delacroix, Prosper Mérimée, Alfred de Musset, Ferenc Listz a především Fryderik Chopin.

Tento vztah se stal dost toxický.„Pro tebe bych lezl po čtyřech! Nic by mi nebylo příliš, dal bych ti všechno na světě. Chci tvůj pohled, pohlazení, úsměv. Chci žít jen pro tebe, hrát ti do ucha své sladké melodie,“ tvrdil Fryderyk. George pak odjela s ním a dětmi na Mallorcu. Syn Maurice ale na nového milence reagoval negativně, to vedlo k tomu, že byl svěřen do péče otce, ona si ponechala jen dceru.

Ta později, jako mladá dívka, lezla dokonce matce do zelí a s Chopinem flirtovala. To všechno vedlo k rozchodu:„Sedm let jsem s ním žila pomalu jako panna. Jestli v něm nějaká žena mohla vzbudit absolutní důvěru, pak jsem to byla jen já ale on to prostě nepochopil, naříkal, že jsem ho zabila odříkáním sexu, zatímco já vím jistě, že bych ho zabila, kdybych jednala jinak,“ napsala svému příteli Albertu Grzymałovi.

V posteli byla podle tvrzení svých četných amantů vášnivá, náruživá, hodně obtížně ukojitelná, dokázala se milovat bez problémů celou noc. Zcela bytostně nesnášela misionářskou polohu, kterou katolická církev považovala za jedině možnou, ležet pasivně na zádech s roztaženými nohami ji připadalo pro ženu vyloženě ponižující, nejraději se„svezla na koníčkovi.“

V té době nebyla tato metoda tak běžná - a už vůbec ne oblíbená - jako dnes, uvítali ji zejména muži, nejen, že je vzrušovala, nemuseli se navíc tolik namáhat. Těžko říci, čím je tak mocně přitahovala, krásou neoplývala, měla dost velký nos, ani postava nebyla nic moc, zvlášť „utopená“ v mužském oblečení. Možná je inspirovala svým nevázaným životem. Musí se také brát do úvahy její sláva. Kupodivu ji zbožňovali v jinak konzervativní Anglii.

Vyrovnala se konkurentům, Honoré de Balzacovi (byla i jeho milenkou) či Victoru Hugovi. Vedle psaní se úspěšně věnovala žurnalistice a literární kritice, založila dva republikánské politické časopisy. Pro nás je zajímavá tím, že autorkou i dvou románů o slavných osobnostech české historie - Janu Žižkovi a Prokopu Holému. Husitství vnímala jako sociální, nikoli náboženský střet, což odpovídá představám utopického socialismu.

Byla obzvlášť aktivní ve feministických kruzích, stala se rozhodnou stoupenkyní únorové revoluce roku 1848 i členkou prozatímní vlády. Později ovšem velmi tvrdě vystupovala proti Pařížské komuně. Udržovala úzké kontakty s Napoleonem III. V roce 1849 navázala vztah s rytcem Alexandrem Manceauem, ten vydržel dlouhých patnáct let. Manželství zásadně odmítala kvůli podřadné roli žen, kdy se cítily jako majetek svého chotě.

George Sand o sobě ve svých dílech psala jen v mužském rodě. Tvrdila, že tím bojuje za rovnoprávnost. Proslula jako vyznavačka romantismu, ale také urputně bojovala za větší svobodu žen ve společnosti i politice. Byla skvělou vypravěčkou. Její tvorba je ale tematicky různorodá, a co se týká kvality, značně nevyrovnaná.

Vyhýbá se mužské agresi, chorobné touhy po moci, násilí, vždy chce řešení problémů docílit mírnou cestou. Dalším tématem, kterému se věnovala, byl vesnický život, ten ale dost idealizovala. Její dílo mělo výrazný vliv na dílo řady dalších spisovatelů. Po otevření menší scény, kde se hrály její hry, se stala i divadelní hvězdou. Obdivoval ji třeba Alexandre Dumas mladší, nazýval ji „maminkou.“

Byla emocionální, měla silné sociální cítění. Projevovala zájem život služebnictva a sousedů, nepociťovala opovržení k domácímu „ženskému“ životu. Uklidňovalo ji vyšívání a zbožňovala vaření marmelád, příkladně pečovala o svou zahradu, nebála se ušpinit. Vzdělávala co nejlépe své děti a později se hluboce angažovala v životech svých vnoučat.

S Gustavem Flaubertem ji spojovala častá korespondence a vzájemná úcta. Zemřela na střevní neprůchodnost ve věku 72 let. Její pohřeb byl velkou událostí, pohřební řeč přednesl Victor Hugo: „V zemi, jejíž zákon má dovršit Francouzskou revoluci a zahájit tu o rovnosti pohlaví bylo zapotřebí velké ženy. Bylo nutné dokázat, že může mít všechny mužské dary, aniž by ztratila něco ze svých andělských vlastností, být silná, aniž by přestala být něžná … George Sand to dokázala.“

Zdroj: https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/books/first/j/jack-sand.html

https://guides.loc.gov/feminism-french-women-history/famous/george-sand

https://interlude.hk/frederic-chopin-and-george-sand-the-real-story-behind-their-relationship/