Článek
Július Satinský se narodil se 20. srpna 1941 v Dunajské ulici Bratislavě, kde prožil celý život. Otec provozoval kavárnu Grand, ta se stala jeho druhým domovem, i poté, co ji soudruzi znárodnili. Zdědil po něm výřečnost, schopnost fabulace, které také celý život uplatňoval, ale i sklony k alkoholu, ty se negativně podepsaly na jeho zdraví.
„Každý číšník musí být komik, ale i psycholog, pokud jde o jednání k hostům, vědět, co na koho platí. To se herci hodí. Já byl od dětství třídní šašek, touha předvádět se, pitvořit, ve mně byla hluboce zakořeněná. Bavila mě ale i recitace, což u kluků není zrovna časté, ale mě to v pubertě pomáhalo, hlavně u holek, ty si na veršíky potrpí. V šestnácti letech jsem vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín,“ vzpomínal herec.
Vystupoval i v Domě pionýrů, kde ho ve dvanácti vybrali do velmi svérázné vánoční besídky, ve které na Slovensko zavítal děda Mráz, aby se setkal s dvanácti měsíčky. To mu změnilo život, potkal tam totiž Milana Lasicu, stali se přáteli a poté nerozlučnými hereckými partnery. Ten to komentoval lakonicky: „Julo hrál březen, já červen. Proto říkáme, že nás dělí pouhé dva měsíce, i když jsem ve skutečnosti o rok a půl starší.“
Podruhé se setkali na zmíněné soutěži, tím začala jejich spolupráce, kterou přervala až jeho smrt. „Asi jsme se prostě šťastně našli - i díky vzhledu - jsme měli rozdělené úlohy, já byl venkovský křupan, který hraje blbého, on solidní lord. Ale na diváky to platilo,“ vyprávěl Satinský. Podobně jako mnoho herců i on vystudoval pedagogickou školu, ale učitelem se nikdy nestal.
Táhlo ho to k divadlu, paradoxně ho sice přijali na Vysokou školu múzických umění, ne však na herectví, ale dramaturgii. V oboru se mu ale dost dařilo, ještě jako student získal místo ve studiu Československé televize v Bratislavě. Po maturitě mu zemřela matka, což ho hodně zasáhlo, zůstali s otcem sami.
„My byli jako tři chlapi v chalupě, ale nikdo z nás neuměl vařit. Naštěstí byly závodní i školní jídelny, tam jsme se nacpali a k večeři jsme obvykle měli klobásu. Problém bylo praní. Ale nějak se to zvládalo. Jenže pak otec dostal infarkt, s kterým se nedokázal smířit a spáchal sebevraždu. Byla to rodová tradice, děda, ten trpěl rakovinou hrtanu, udělal to samé. Já pak hledal čím dál víc azyl u Milana Lasici.
Jeho matka mě brala jako druhého syna, bylo ale docela humorné, že nejdřív bydlel on nějaký čas u nás, to už jsem byli v bytě čtyři. Už tehdy jsme už vymýšleli první scénky. Našimi vzory byli Voskovec s Werichem, i proto, že se také poprvé setkali už v dětství. Byla mezi námi i chemie, znali jsme své myšlenky, díky tomu byla naše vystoupení dost často improvizovaná. To se nelíbilo „cenzorům,“ kteří nás chodili kontrolovat, dávali nám zákazy,“ komentoval Július Satinský své dospívání.
I když byli na Slovensku populární, v Čechách je skoro nikdo neznal. To se změnilo okamžitě poté, co je Miroslav Horníček pozval v roce 1969 do svých Hovorů H. Svým humorem slavili velký úspěch a dostali nabídku z legendárního divadla Semafor. Na jejich představení zavítal i Jan Werich a byl nadšen. Když zpívali píseň Fascination, vstal spontánně ze sedadla a dirigoval. Dokonce o nich pochvalně napsal do Ameriky Voskovcovi.
Do Prahy nějak nedoputoval zákaz vystupování, později na něj na čas vyzráli tím, že se na úřadech zaregistrovali jako operetní umělci, kteří spadali do jiné kategorie. Ještě předtím, v jednadvaceti letech, se při natáčení komedie Výlet po Dunaji setkal s o dva roky mladší krásnou baletkou a tanečnicí ze souboru Lúčnice, Olgu Lajdovou, kterou si později vzal za ženu.
„Já si ji vysnil, zdálo se mi o ní už léta předtím, měla podobu anděla, pak jsem jí říkal Angeliko, to znělo mnohem poetičtěji. Ale v prvním okamžiku se mi ale víc líbila její kamarádka, jenže měly stejný kožich, tak jsem si je spletl,“ tak trochu „cigánil“ Julo. Tím byl ostatně mezi přáteli proslulý. S oblibou vykládal, že je potomkem zchudlých polských šlechticů. „Můj prapraděd táhl s napoleonským plukem od Slavkova až do španělské Zaragozy. Na této trase se dodnes nalézají houfy mých příbuzných,“ tvrdil.
Faktem je, že jeho původní příjmení mělo polskou podobu Szatinský. S Olgou strávil dvacet let šťastného manželství, kalené jen tím, že nemohla mít děti, které si hodně přál a měl k nim skvělý vztah. Když točil legendární komedii S tebou mě baví svět, byl ve svém živlu, přestože v něm neměl hrát, roli dostal díky Václavu Postráneckému. Režisérka Poledňáková totiž dostala informaci, že jeden z dua L+S holduje alkoholu, což nesnášela.
On ji řekl, že se to týká Milana Lasici. Ve skutečnosti ale pili oba. Filmová manželka Jana Šulcová na něj později vzpomínala takto: „O pauzách si s dětmi stále hrál a něco pro ně vymýšlel. Nikdy nebyl nevrlý, když ale začaly moc zlobit, řešil to vždycky on. Ty ho milovaly. On je používal jako své zásobovače, štáb měl za úkol hlídat herce, aby byli střízliví, ale on láhev borovičky propašoval v jejich baťůžcích. Nikdy na něm ale nebylo nic znát.“
Dva roky po natáčení ho potkala tragédie. Olga odjela na Panenské ostrovy, kde žil její strýc a nešťastnou náhodou utonula v moři. Vzhledem k astronomickým poplatkům za převoz těla tam byla také pohřbena. Julo se s ní nemohl ani rozloučit, nedali mu nesmyslně vízum. Šlo spíš o pomstu, soudruzi dobře věděli, že by nikdy neemigroval, na Slovensku měl hluboce zapuštěné kořeny. Jeho reakce na tragédii byla svérázná - rozhodl se upít k smrti.
Alkohol mu vždy chutnal, dokázal ho vypít velké množství, navíc netrpěl kocovinou, takže to bral za příjemný konec života. Nicméně byl schopen hrát na jevišti i ve filmu tak, že nikdo nic nepoznal. Naštěstí měl kolem sebe přátele, zejména Milana Lasicu. Ti ho nakonec přesvědčili, aby absolvoval protialkoholní léčbu - lépe řečeno ho sami na kliniku přivezli. Tam se dostal do „rukou“ psychiatričce Vieře Toldyové.
Vztah pacienta a lékaře přerostl ve vzájemnou úctu, přátelství a nakonec lásku. „Když se mě na začátku vztahu ptal, co si má počít, doporučil jsem mu, aby se oženil a měl děti. Myslím, že jsem radil dobře,“ usmál se Lasica. Tak se před padesátkou dočkal vytoužených potomků, dcery Lucie a syna Jána. „Indiánskou babičkou“, kterou hrál v komedii, byl i ve skutečnosti. Bavilo ho vaření i domácí práce, včetně umývání nádobí, většinu času trávil s rodinou, flámy se staly minulostí.
Dařilo se mu i umělecky, kromě hraní napsal čtyři knihy. Velmi si vážil toho, že dostal roli v pohádce Tři veteráni, kde se sešla hvězdná sestava - Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Petr Čepek, Zdeněk Svěrák a další. Tam si splnil i neobvyklý životní sen: „Já chtěl ukázat - alespoň na malý moment - v nějakém filmovém záběru holý zadek. Podařilo se mi to. Ale toužil jsem hrát celníka, i proto, že má celou dobu ruku na koze, toho ale nakonec dostal Milan Lasica, na mě „zbyl“ král Pikola.
Dostihly ho ale zdravotní problémy způsobené jeho nevalnou životosprávou, lékaři mu diagnostikovali cukrovku. Hlavně kvůli dětem začal držel přísnou dietu a během několika let zhubl padesát kilo. Ta ho ale ničila psychicky, takže se dostavil jo jo efekt. Protože ho ale škrtily kalhoty, začal nosit montérky s laclem, které neodkládal ani při společenských akcích, jen si k nim vzal košili a motýlka!
Obezita se ale nakonec ukázala jako nejmenší problém. Když jeho bratr onemocněl rakovinou tlustého střeva, pomáhal mu, chodil s ním po lékařích. Při té příležitosti se nechal také vyšetřit. Lékaři mu oznámili, že trpí stejnou nemocí, navíc v pokročilém stádiu. Nevzdal se, zkusil s ní bojovat. „Jeho žena zkusila všechny možnosti. Za velké peníze objednala nějaký čaj z Peru, ale už bylo pozdě. Pár dní před smrtí jsem byl u něj, netušil jsem že naposledy,“ řekl Vojtěch, který svůj boj paradoxně vyhrál.
Neuvěřitelné je, že dokázal své utrpení před ostatními skrývat, nikomu nic neřekl ani ve chvílích, kdy už věděl, že jeho dny jsou sečteny, ani Milan Lasica nic netušil. „Má můj obdiv za to, jak snášel průběh své choroby a nedal ji na sobě znát,“ řekl později. Umíral v bolestech, i přes utišující injekce, které mu píchala Viera, i ve spánku sténal. Dožil se ještě Vánoc, dva dny před Silvestrem vydechl naposledy. Bylo mu 61 let.
Zdroj: https://www1.pluska.sk/soubiznis/domaci-soubiznis/julo-satinsky-61-zomrel-pred-17-rokmi-zakernej-rakovine-dozvedel-uplnou-nahodou
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/julius-satinsky-herectvi-zivot.A210823_193305_lidicky_frum
https://www.csfd.cz/tvurce/982-julius-satinsky/biografie/
