Článek
Výraz modrá krev pochází ze Španělska, kde šlechtici dávali najevo čistotu rodu tím, že měli velmi světlou kůži. Přestože je krev vždy červená, u bílé pokožky se žíly jeví modravě. Podobný trend se vyskytoval v celé Evropě, dnes módní opálení bylo symbolem nižších společenských tříd, lidí, kteří pracovali venku. Šlechta se postupně vyvíjela už od starověku. Zmínky o ní nacházíme v Egyptě, na Krétě, i řadě dalších míst.
Vznikala převážně z členů rodin, blízkých panovníkovi nebo s ním nějak spřízněni – často šlo o nemanželské děti - nebo jedince disponujícím značným majetkem. Ten využívali k podpoře monarchů. Na počátku jedenáctého století byla šlechta diferencována podle stáří rodů, stavů i titulů. Rody s dlouhou tradicí byly staroštítné, mladší novoštítné. Erb jako trvalé znamení hodnosti, moci a cti se začal používat až kolem dvanáctého století.
U měst k tomu došlo ještě později. Původně sloužil jako označení na zbroji a štítu účastníků křížových výprav. Postupně byly zavedeny aristokratické tituly, které se v různých zemích lišily. Např. v Británii měly - a mají - pět stupňů (baron, vikomt, hrabě, markýz, vévoda) jiné státy se spokojily s třístupňovým systémem (obvykle baron, hrabě, kníže.) Ten platil i v českých zemích, u nižší šlechty se uplatňoval i titul rytíř.
Mnohé šlechtické rody měly pozitivní přínos pro společnost, fungovaly jako mecenáši umění, architektury. První, jenž dal této činnosti jméno, Gaius Cilnius Maecenas, žil za panování císaře Augusta a podporoval Vergilia či Horatia. Milánský vévoda Ludovico Sforsa sponzoroval Leonarda da Vinci, podobně jako Lorenzo nádherný z rodu Medici ve Florencii. Ten se ujal i malého, bezprizorného chlapce, z kterého se vyklubal Michelangelo.
U nás nejvíc vynikl hrabě Jan Humprecht Černín z Chudenic, sběratel výtvarného umění, znalec architektury, diplomat, inspiroval tvůrce k mnoha projektům. Nechal postavit na svou dobu monumentální Černínský palác na Hradčanech, zámek Humprecht u Sobotky. Výstavné budovy se stavěly v blízkosti sídelních měst panovníků, ale postupem času i na venkově. Nádherná šlechtická sídla najdeme zejména ve Francii, Anglii a Španělsku.
Aristokracie dbala na vzdělání svých potomků. Dobře si uvědomovala, že moudře vládnout může jenom ten, kdo je na tento úkol odmalička všestranně připravován. Výcvikem šermu a jiných druhů bojových umění se v nich cíleně rozvíjela chrabrost, čestnost, odvaha, velký důraz se kladl i na znalost dvorské etikety, heraldiky, latiny a cizích jazyků vůbec. Přestože urozené děti vyrůstaly obklopeny přepychem, jejich výchova bývala často asketická.
Obvykle se konala pod dohledem církve či náboženských řádů (zejména jezuitů.) I když to může trochu vypadat, že se aristokracie odebrala na „smetiště dějin“ závratně rychle, šlo o dlouhodobý proces. Měl přímou paralelu s tím, jak se vyvíjel svět od sedmnáctého století. Největší tragédií byla dlouhá vláda (1661-1793) absolutistických králů ve Francii – Ludvíka XIV. XV., XVI. Aby získali prostředky na válečné výboje a rozmařilý život, „dojili“ šlechtu.
Ta logicky totéž činila svým poddaným. Ti se pak proti vrchnosti čím dál víc bouřili, věděli, že z toho mála, co mají, jim už těžko může někdo něco vzít. Tím se roztočila spirála, ze které nebylo úniku. Vyvrcholila Velkou francouzskou revolucí. Další ránu šlechtě zasadil rozmach průmyslu, který umožnil nabýt rychle bohatství i neurozeným. Jak postupně ztráceli majetek, ztráceli vliv i na dění ve společnosti a víceméně živořili ze setrvačnosti.
Posledním hřebíčkem do rakve bylo rozpoutání první světové války Rakousko-Uherskem a Německem. Po jejím skončení došlo ve většině zemí ke zrušení monarchie, titulů, výsad. Někde, například v Německu, se zrušil pouze panský stav, tituly se mohly dál používat jako součást občanského jména. Hodně radikální byla naše nově vzniklá republika. Zrušila veškeré tituly, nesměly se používat ani s odkazem na předky, což bylo vrcholně neuctivé.
Zabavila některé hrady a zámky, odňala řády, vyznamenání. Později, v roce 1920, se do protišlechtického zákona přidaly sankce za jeho nedodržení, v roce 1936 i zákaz užívání sta let starých erbů. I když aristokraté patřili k absolutní špičce v diplomacii, byli bez důvodu odvoláváni ze svých postů, což bylo přijímáno v mnoha zemích s rozpaky. Je ironií osudu, že protektorátní vláda obnovila nařízením v roce 1939 platnost všech šlechtických titulů!
Ještě předtím, v roce 1919, se stal ještě jeden ošklivý akt. Když vláda a prezident Masaryk zjistili, že česká šlechta má v držení kolem milionu hektarů polností, lesů, zahrad a jiného nemovitého majetku, došlo k nelítostnému vyvlastnění všech pozemků v rozloze větší než 250 hektarů. Tzv. pozemková reforma byl obrovsky razantní zásah do nezpochybnitelného soukromého vlastnictví, pro který tehdy nebyl precedens, navíc nezasáhla pouze šlechtu.
Postižená byla i velmi početná skupinu velkostatkářů. Šlo o tak hrubé porušení práva, že tento krok vzbudil odpor mezi ostatními státy. Do jisté míry byla tato akce inspirací pro komunistický Den znárodnění. Bez peněz šlechty by ale nestálo Národní muzeum, Národní divadlo, Národní galerie, vlastenecké sbírky nestačily ani náhodou pokrýt všechny výdaje. I za to, že k nám jezdí každoročně miliony turistů vděčíme právě šlechtickým rodům.
Nejen, že ale stavěly paláce či zámky, výrazným stylem aktivně zapojili do budování průmyslu. Zejména šlo o dřevařský, hornický, vodohospodářský, hutnický. Jedním z vizionářů byl Ernest Kolowrat, kterému se pro nadstandardní péči o své zaměstnance přezdívalo „rudý hrabě.“ Často se setkáváme s tvrzením, že česká šlechta skončila 21.6. 1621 popravou sedmadvaceti českých pánů po prohrané bitvě na Bílé hoře.
Na tomto tvrzení je kousek pravdy (většinu tehdejších stavů tvořili protestanté, kteří ztratili vliv.) Nicméně nemůžeme opominout starobylost a proslulost rodů Kinských, Šternberků, Černínů a jiných. Ti, i přes ztrátu predikátů, udávali v první republice směr a zachovávali si vysoký společenský kredit, stejně jako úctu lidí. Ani komunisté, kteří bývalé „mocipány“ nemilosrdně pronásledovali, nedokázali vygumovat z mysli národa obdiv k aristokracii, stejně tak, jako se jim nepovedlo šlechtice ponížit.
Neměli bychom zapomínat na Prohlášení české a moravské šlechty proti nacistům ze září 1939, které podepsalo 85 zástupců 33 šlechtických rodů. Měli potřebu ozřejmit vlastenectví, deklarovat věrnost zemi a ochotu jí sloužit. Deklaraci zformuloval Fr. Schwarzenberg, strýc Karla Schwarzenberga. Učinili tak s vědomím, že po obsazení republiky přijdou restrikce, což se bohužel vyplnilo. Nucená nacistická správa postihla všechny signatáře.
Za statečnost v odboji je nutné zmínit Bořky-Dohalské, kdy protektorát přežil jen jeden ze tří bratrů, velké vlastenectví prokázali Czerninové, Kolowratové, Schwarzenbergové, ti přispěli nemalou částkou, 1, 4 milionu na zlepšení opevnění Sudet. Některé rody už vyhynuly, třeba Battagliové, Baillet de la Tour nebo čeští Mladotové. Nicméně šlechtické ideály - cnost, odvaha, čest, zdatnost, urozenost, věrnost své zemi jsou pro ně stále platné.
Zdroj: https://plus.rozhlas.cz/kdyz-slechta-podporila-cesky-narod-byla-potrestana-nejdriv-nacisty-pak-komunisty-7689663
https://www.historickaslechta.cz/autor-pise/jak-jsme-si-zrusili-slechtu/
https://www.novanobilitas.eu/slechticka-hierarchie
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/slechta-tituly-ceskoslovensko-konec.A181217_153718_pred-100-lety_vov
