Článek
Znali jsme se dobře, byl jsem častým hostem jeho krásného bytu v Mezibranské ulici s výhledem na hrad. Protože naše"dialogy" byly soukromé, vybral jsem jen ty pasáže, které se dají použít, hlavně z jeho začátků a mládí.
Když o nich vyprávěl, byl sebeironický, i to k němu patřilo: „Já o hraní neuvažoval ani náhodou. Do filmu Už zase skáču přes kaluže si mě vyhlédla ve škole pomocná režisérka Milada Mikešová. Prý to bylo hlavně pro mé odstáté uši, viditelné na dálku, takže se mezi nimi můj tuctový ksicht ztratil. Takže jak někdo udělal kariéru přes postel, tak já přes uši.
Natáčení bylo fajn, hlavně koně, kolem byli také skvělí lidi, Karel Kachyňa i filmová matka Zdena Hadrbolcová. Pak mě všichni chválili, jakej jsem podal úžasnej výkon, dali mi dokonce nějakou cenu, ale já na tom nic extra neviděl. Ono na tom taky nic extra není. V každém dítěti je kus komedianta. S tím ale v dospělosti nevystačíš. I proto jsem o studiu herectví neuvažoval, i když mě do konce základky režiséři obsadili asi do dalších osmi filmů. Mnohem víc mě bavil hokej.
V Robinsonce jsem měl za partnerku Miroslavu Šafránkovou, už tehdy krásnou holku, ale i když nám bylo oběma šestnáct, vypadala starší a zkušenější, já si proti ní připadal jako zastydlý puberťák, takže žádný začínající milostný románek se nekonal. Později, když jsme spolu točili pokračování Arabely, mi řekla, že bych měl šanci. No škoda.
Mě filmování sice bavilo, ale to bylo asi tak všechno. Když jsem viděl při práci „Pány“ herce Josef Kemra, nebo lju Prachaře nikdy by mě nenapadlo, že bych se jim mohl vyrovnat. Rozuměl jsem si s Helenu Růžičkovou. Když jsem si vyvrkl kotník, nosila mě na plac jako kotě, já taky v té době vážil padesát kilo i s postelí. Po základce jsem chtěl jít po vzoru otce na stavební průmyslovku, ale nevzali mě.
Já nebyl až tak technicky nadanej, stejně jako většina herců, jenom jsem si to nějak nepřipouštěl. Takže mě nakonec nezbylo nic jiného než jít do učení na zedníka. Šlo o školu života, každýmu bych to doporučil. Nejde jenom o to, že musíš dělat hodně podceňovanou fyzickou práci, ale i prostředí. Můj mistr byl velmi jednoduchý člověk a já si poprvý uvědomil, že nezáleží na tom, co má člověk v mozku, ale v srdci. Měl se mnou nekonečnou trpělivost, choval se laskavě.
Nakonec mě po roce režisér Petr Schulhoff přece jen přesvědčil, ať zkusím přijímačky na konzervatoř. Vzali mě hned napoprvé a já si uvědomil, že mám možná jistý talent. Ale došlo mi taky, že sám o sobě nestačí a bez práce je mi na dvě věci, na nic a na… Já se snažil proniknout co nejvíc do své role a trápil se, když mi to nešlo, mám v genech zakódovaný po otci perfekcionismus, bez toho se stavební inženýr prostě neobejde.
Pro dobrý herecký výkon to je výhoda, ale pro psychiku nápor. Já často nebyl schopný jít hned po představení domů, musel jsem u piva třeba i hodinu počkat, než ze mě ty emoce vyprchají a stanu se zase sám sebou. I když mě film živil, divadlo pro mě bylo vždycky na první místě, já už za studií hostoval v Divadle Na Zábradlí, ale nakonec mi diplom z konzervatoře nedali.
Odmítl jsem totiž složit praktickou část zkoušky. Nešlo o žádnou vzpouru proti systému, já si prostě myslím, že student herectví má ukázat, co se ve škole naučil, v absolventském představení a ne to, co zná o teorii a metodách Stanislavského. O hodně víc můžete pochytit od kolegů. Pro mě byl zážitek natáčení komedie s Cesta do Rokycan s Ivo Janžurovou a Vladimírem Menšíkem.
Já mu záviděl jeho živelnost, dotvářel svou roli na place, zdánlivě říkal, co ho právě napadlo, ale vždy se to k jeho dialogu hodilo a užíval si to. Mě bohužel schopnost improvizace docela míjela, já se spíš s rolemi protrápil. Tak trochu peklo bylo, když mě přemluvili k účasti v tehdy oblíbené televizní soutěži Šest ran do klobouku. Já tam poprvé vystupoval sám za sebe, a ne ukrytý za nějakou postavu a připadal si jako nahej.
Za partnerku mi dali Evu Pilarovou, takovou personu, byl jsem z ní docela mimo, navíc se mnou v tom pořadu vystupoval Petr Nárožný a Josef Dvořák, kteří na rozdíl ode mě byli i skvělý komici a uměli bavit okolí i diváky u bedny. Nějakým zázrakem jsem to soutěžní kolo vyhrál. To bylo asi rok po Arabele, která mě proslavila.
Já si popularitu zase moc neužíval, spíš byly momenty, kdy mi vadila a překážela. Nepatřím mezi typy lidi, co si užívají pozornost ostatních, spíš naopak. Taky po mě šíleně „jely“ holky, ale já měl i z toho dost rozporuplný pocity. Mý ješitnosti to dělalo dobře, ale zase jsem si uvědomoval, že nejsem žádný krasavec a bylo mi celkem jasné, že nebýt filmu, tak by si o mě ani neopřely ani kolo.
Naštěstí mi taky bylo v té době už dvacet dva, ne šestnáct, to by se mnou ta sláva asi zamávala daleko víc. “ Tím jeho „zpověď“ končí, ne však článek. K záhadám, s ním spojovaných, patří údajná existence utajených dvojčat. O nich promluvila Jana Nagyová, první filmová Arabela. „Je to strašně dlouhá doba. Seznámili jsme se v roce 1979. Lidé nás dávali dohromady, ale byl zadaný a já věděla, že má dvojčata.“Já ty děti ale nikdy neviděla." Ty ovšem neviděl nikdo, zřejmě vůbec neexistovaly.
Co pro to svědčí? S tímto senzačním odhalením přišla až po jeho smrti. Navíc, jak sama řekla, uteklo od té doby spoustu let. Možná se spletla. Nikdo jiný z jeho okolí o nich nevěděl. Vladimír, pro kolegy a přátele Mirek, byl navíc - s výjimkou péče o své vlastní zdraví - příliš odpovědný na to, aby si nedal pozor. Měl i své zásady.
Kdyby dvojčata opravdu počal, samozřejmě by si vzal jejich matku za ženu, ale on si na vdané paničky nikdy nepotrpěl. Zcela jistě by ovšem platil výživné, a případný soud o ně by neunikl pozornosti. Je pochopitelně možnost, že matka označila za otce nic netušícího manžela.V tom případě by se mu o nich těžko zmiňovala a i kdyby ano, tak by takovou informaci nenechal bez odezvy.
Spekulovalo se, že měl na dvojčata „patent,“podobně jako Miloš Forman, kterému se narodila dvakrát s různými ženami. To se ovšem týká těch jednovaječných, a u nich opravdu hraje hlavní úlohu muž. U dvojvaječných jde čistě o záležitost matky, takže ta pravděpodobnost je nulová.
Zdroj: Autorský rozhovor
