Článek
Znali jsme se dobře, byl jsem častým hostem jeho krásného bytu v Mezibranské ulici s výhledem na hrad. Protože většina našich hovorů byla soukromých, neodvážil bych se psát o něčem jiném než o jeho začátcích.
Když o nich vyprávěl, byl mírně sebeironický, i to k němu patřilo: „Já o hraní neuvažoval ani náhodou. Do prvního filmu, Už zase skáču přes kaluže, si mě vybrala ve škole pomocná režisérka Milada Mikešová. Prý to bylo hlavně kvůli mým odstátým uším, viditelných tak na dálku, že se mezi nimi můj ksicht ztratil. Takže jak někdo udělal kariéru přes postel, tak já přes uši.
Natáčení bylo fajn, hlavně koně, kolem byli také skvělí lidi, Karel Kachyňa a filmová matka Zdena Hadrbolcová. Pak mě všichni chválili, jakej jsem podal úžasnej výkon, dali mi dokonce nějakou cenu, ale já na tom nic extra neviděl. Ono na tom taky nic extra není. V každém dítěti je kus komedianta, umí se předvádět, pitvořit. S tím ale v dospělosti nevystačíš. I proto jsem o studiu herectví neuvažoval, i když mě do konce základky režiséři obsadili asi do dalších osmi filmů. Mnohem víc mě bavil hokej.
V Robinsonce jsem měl za partnerku Miroslavu Šafránkovou, už tehdy krásnou holku, ale i když nám bylo oběma šestnáct, vypadala starší a zkušenější, já si proti ní připadal jako zastydlý puberťák, takže žádný začínající milostný románek se nekonal. Později, když jsme spolu točili pokračování Arabely, mi řekla, že bych měl býval šanci. No škoda.
Mě filmování sice bavilo, ale to bylo tak všechno. Když jsem viděl při práci „Pány“ herce Josef Kemra, nebo lju Prachaře nikdy by mě nenapadl, že bych se jim mohl vyrovnat. Rozuměl jsem si s Helenu Růžičkovou. Když jsem si vyvrkl kotník, nosila mě na plac jako kotě, já taky v té době vážil padesát kilo i s postelí. Po základce jsem chtěl jít po vzoru otce na stavební průmyslovku, ale nevzali mě.
Já nebyl až tak technicky nadanej, stejně jako většina herců, jenom jsem si to nějak nepřipouštěl. Takže mě nakonec nezbylo nic jiného než jít do učení na zedníka. To byla škola života, každýmu bych to doporučil. Nejde jen o to, že musíš dělat podceňovanou fyzickou práci, ale i prostředí. Můj mistr byl velmi jednoduchý člověk. Já si tak poprvé uvědomil, že nezáleží na tom, co má člověk v mozku, ale v srdci. Měl se mnou nekonečnou trpělivost, choval se laskavě. To mělo mnohem větší efekt, než kdyby na mě řval, já se víc snažil.
Nakonec mě po roce režisér Petr Schulhoff přesvědčil, ať zkusím přijímačky na konzervatoř, vzali mě hned na poprvý a já si tak poprvý uvědomil, že mám možná jistý talent. Ale došlo mi taky, že sám o sobě nestačí a bez práce je na nic. Já se tak snažil proniknout co nejvíc do své role a trápil se, když mi to nešlo, mám v genech po otci perfekcionismus, bez toho se stavební inženýr prostě neobejde. Pro dobrý herecký výkon to je výhoda, ale pro psychiku nápor. Já často nebyl schopný jít hned po představení domů, musel jsem u piva třeba i hodinu počkat, než ze mě ty emoce vyprchají a stanu se zase sám sebou.
Já sice už za studií hostoval v Divadle Na Zábradlí, ale diplom z konzervatoře mi nedali. Odmítl jsem totiž složit praktickou část zkoušky. Nešlo o vzpouru proti systému, já si prostě myslím, že student herectví má ukázat, co se naučil, v absolventském představení a ne to, co zná o teorii a metodách Stanislavského. O hodně víc můžete pochytit od kolegů. Pro mě byl zážitek natáčení komedie s Cesta do Rokycan s Ivo Janžurovou a Vladimírem Menšíkem.
Já mu záviděl jeho živelnost, dotvářel roli na place, zdánlivě říkal, co ho právě napadlo, ale vždy se to k jeho dialogu hodilo a užíval si to. Mě bohužel schopnost improvizace docela míjela, já se spíš s rolemi trápil. Tak trochu peklo bylo, když mě přemluvili k účasti v tehdy oblíbené televizní soutěži Šest ran do klobouku. Já tam poprvé vystupoval sám za sebe, a ne ukrytý za nějakou postavu a připadal si trochu jako nahej.
Za partnerku mi dali Evu Pilarovou, takovou personu, byl jsem z ní docela mimo, navíc se mnou vystupoval Petr Nárožný a Josef Dvořák, kteří na rozdíl ode mě byli i skvělý komici a uměli bavit okolí i diváky u bedny. Nějakým zázrakem jsem to soutěžní kolo vyhrál. To bylo asi rok po Arabele, která mě tak trochu proslavila. Já si ale popularitu moc neužíval, spíš byly momenty, kdy mě vadila a překážela. To se netýkalo potlesku v divadle, ten jsem bral jako odměnu, ale reakcí lidí, třeba na ulici, já nevěděl, jak se na to mám tvářit. Nepatřím mezi lidi, co se často dávají do řeči s kolemjdoucími, spíš naopak. Nakonec jsem si zvykl.“ Tím vzpomínání na začátky Vladimíra Dlouhého končí. Jeho kariéra a život je už úplně jiná kapitola.
