Článek
Milan se už v mládí dostal do konfliktu s totalitní mocí, kvůli recesi byl ve druhém ročníku vyloučen z holešovického gymnázia. V roce 1950 si na prvomájovém průvodu totiž napsal na bílou čepičku – God Bless Alibaba (Bůh žehnej, Alibabo) a šel vedle kamaráda, který nesl transparent Piráti všech zemí, spojte se. Naštěstí se o incidentu nedozvěděli na střední škole v Hellichově ulici, kam přešel a odmaturoval. Už za studií účinkoval v dramatickém kroužku, byl ale i pohybově a sportovně nadaný, hrál výborně fotbal, košíkovou, i hokej. Chtěl se stát sportovním novinářem, ale brzy zjistil, že nemá šanci, studium žurnalistky bylo jen pro vyvolené potomky vysoce postavených soudruhů.
Zkusil se tedy přihlásit na DAMU. Zjevem a projevem upoutal pozornost profesorů. Pro jeho přijetí se vyslovil i Vítězslav Vejražka ironickými slovy: „Tak tlustýho studenta jsme ještě neměli.“ Dalšími vyučujícími byli Stanislav Neumann a Radovan Lukavský, jeho spolužákem Luděk Munzar. S ním ho spojoval odpor proti režimu. „Mě štval Vejražka, měl furt plnou hubu strany. Došlo mezi námi k pár konfliktům a kdyby to záleželo jen na něm, tak mě vyhodili. Paradoxně mi pomohlo účinkování v estrádách Hrátky mládeže, byly totiž pod patronátem ČSM. Ale moc je nekontrolovali, takže mi prošly různé politické narážky.“ Zavzpomínal v rozhovoru.
Byl také hudebně nadaný, nejen, že zpíval v operetách, ovládal hru na několik hudebních nástrojů. Za studií vedl jazzovou kapelu, což se ovšem „nenosilo,“ stejně jako všechno, co pocházelo z imperialistické Ameriky. Podle tradice zamířil po ukončení studia na oblastní scény, do Městského oblastního divadla v Kolíně a Východočeského divadla v Pardubicích. Už po čtyřech letech ale přešel do Prahy, nejprve do Divadla Na zábradlí, kde strávil dva roky. Poté hrál v Paravanu, Rokoku a Na Fidlovačce. Nakonec zakotvil v Hudebním divadle Karlín, odkud odešel až v roce 1982 na odpočinek.
S Vlastimilem Benešem ve Švejkovi
Díky své monumentální postavě - nebyl jen zavalitý, ale i vysoký (měřil 193 cm) exceloval hlavně v komických či charakterních operetních rolích bodrých hromotluckých mužů. Nezapomenutelný se stal jeho žravý pucflek Baloun ve Švejkovi. Podobně jako Rudolf Hrušínský musel pár kilo přibrat, což mu nedělalo problémy. Postěžoval si jenom, že musel kvůli jednomu záběru stále dokola jíst paštiku: „Lezla ze mně i ušima. Roky jsem jí nemohl ani vidět. Když mi potom ukazovali záběry, málem jsem omdlel, použili totiž jen moment, kdy vylizuji prázdný staniol. Ale to se prostě ve filmu stává.“
Jako koníčka měl fotbal, hrál ho rekreačně až do šestačtyřiceti let, kdy ho zradilo zdraví. Byl skalní fanoušek Slavie, nevynechal jediný zápas, zasloužil se o návrat jejího tradičního názvu i dresů poté, co byla v roce 1948 přejmenována na Dynamo podle sovětského vzoru. Jinak žil podle vlastního motta: „Život není sranda, ale život bez srandy by nebyl žádnej život.“ Kromě hraní na divadle a ve filmech si vysloužil velkou popularitu televizních diváků účinkováním v pořadu Komik a jeho svět - převzal ho po Miloši Kopeckém - v letech 1979 až 1994.
Předávání „štafety“ s Karlem Čáslavským a Milošem Kopeckým
Hrál také v mnoha seriálech - Klapzubova jedenáctka, Hříšní lidé města pražského, Pan Tau, Ve znamení Merkura, Plechová kavalerie, Bambinot, Synové a dcery Jakuba skláře, Arabela a její pokračování. Pokud jde o film, hlavní role se mu vyhýbaly, ale objevil se v populárních snímcích Táto, sežeň štěně , Bláznova kronika, Bílá paní, Dívka na koštěti, Ukradená vzducholoď , Světáci, Noc na Karlštejně, Kateřina zlé pověsti, Já to tedy beru, šéfe!, Pan Vok odchází či pohádkách O zatoulané princezně a Pehlavý Max a strašidlá (to byla jeho poslední role.)
Diváci a posluchači ho milovali. Jeho doménou se stala i rozhlasová tvorba, hlavně četba na pokračování a dramatizace velkých děl světových (Kronika Pickwickova klubu) i domácích, která miloval (Haškovy povídky.) Nesmíme zapomenout, že ve Studiu Kamarád původně propůjčil hlas plyšákovi Hele - až o rok později ho vystřídal Oto Jirák. Jeho specialitou bylo i bezchybné imitování kolegů. V rozhlase toho jednou využili při natáčení, když Stanislav Neumann nemohl přijet do studia. Ten mu poté v legraci vyčinil:„Nedělo, kur…, ty mluvíš líp, jak já!“
Plyšák Hele
Od roku 1965 hrál v divadle Rokoko, zažil tam i srpnovou okupaci - na protest proti ní si nechal narůst knír a už ho nikdy neoholil, stal se jeho poznávacím znamením. Pak přišla normalizační éra, jako první byl vyhozen ředitel Darek Vostřel. Milan Neděla odešel raději sám, dobře věděl, že bude další na řadě. Neodvolal totiž podpis pod „kontrarevolučním“ manifestem Dva tisíce slov. Netušil, že na něj kamarád Vlastimil Bedrna, s kterým hrál v šatně mariáš, donáší StB. I kvůli němu dostal dvouletý zákaz působení ve filmu, divadle a televizi. Původně myslel, že za tím stojí přesvědčená komunistka Jiřina Švorcová.
Ta to ale při osobním rozhovoru popřela. „Ona byla sice rudá až do morku kostí, ale v jádru to byla dobrá ženská, nikoho neudala, občas pomohla, třeba Heleně Růžičkové, když kvůli Vladimíru Dvořákovi nesměla vystupovat v televizi,“ řekl o ní později. Naštěstí zákaz nebyl dodržován nijak striktně. Pomohla divácká obliba i to, že se objevoval hlavně v epizodních úlohách. Hraní mu vyvážilo mnohaleté, čím dál horší zdravotní obtíže. S nimi se nikomu nesvěřoval. Začaly už v patnácti letech ošklivou popáleninou, když usnul v autobuse a měl položenou nohu na topení.
Jenže rána se prostě „nechtěla“ zahojit. Příčinu nikdo neodhalil. Velkým problémem byla později cukrovka. Ne, že by ignoroval doporučení lékařů, prostě ji nebyli schopni správně diagnostikovat. Do toho dvakrát onemocněl žloutenkou, pak karcinomem tlustého střeva. Soucit odmítal: „No co, rakovinu má kdekdo, jenom o ní prostě neví!“ V roce 1982 odešel do invalidního důchodu. Prodělal postupně devatenáct (!) operací. Nakonec došlo i na to, z čeho mají diabetici největší hrůzu - amputaci nohy.
Brali mu ji doslova po kouskách, prst za prstem, v kotníku, pod kolenem, až následovala celá končetina. Ale nevzdal se. Za tři dny si zvykl na protézu a s berlemi začal znovu chodit. Odměnou za houževnatost a statečnost získal další dva roky života. Dokud to šlo, pořádal po republice zájezdy s pásmem swingových pořadů, které sám konferoval. Stal se také „nahrávačem“ Felixe Holzmanna ve scénkách Astrologie a Žárlivý manžel. Velkou podporu měl v manželce Marii. Ta si po padesátce udělala řidičák a vozila ho k lékaři, aby nemusel jezdit MHD.
S Felixem Holzmannem
Maruna, jak ji láskyplně oslovoval, ho s čerstvými papíry, nevyježděná, dokonce vzala k Baltskému moři. Měli spolu syna, Aleše, vystudoval žurnalistiku. Zdědil po otci „nadání“ pro politické průšvihy:„Kamarád na mě prásknul, že jsem popsal zdi v Podskalí nápisem Husák je vůl. Otec tehdy musel do školy a snažil se jim vysvětlit, že se to týkalo spolužáka, Jardy Husáka, jenže nikdo tomu nevěřil. Ale když jsem pak za to dostal dvojku z chování, koupil mi za odměnu kolo.“ řekl Aleš.
Se spisovatelem Petrem Hořcem stačil ještě vydat své memoáry s názvem „Rozpomínky“ (1997). Dlouhý boj o život nezapomenutelný herec a komik Milan Neděla prohrál 14. dubna 1997, bylo mu třiašedesát let.
Zdroj: autorský příspěvek
https://www.krajskelisty.cz/praha/13378-podeziral-svorcovou-pak-ale-s-hruzou-zjistil-ze-mu-distanc-zaridil-nejlepsi-pritel-duvodem-byla-synova-klukovina-kterou-vasnivy-karbanik-sam-proflakl-pri-mariasi-v-divadelni-satne-tajnosti-slavnych.htm
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/3275-milan-nedela
https://cnn.iprima.cz/show-time/karieru-milana-nedely-utnuli-komuniste-umiral-bez-nohy-rezali-mu-ji-po-kusech-206724
