Článek
Už v deseti letech odešel do Francie na vojenskou školu, vynikal zejména v matematice. Měl velmi bouřlivý sexuální život. O panictví přišel v listopadu 1787, s prostitutkou, v okolí pařížského Palais-Royal, to mu bylo osmnáct. Ženy miloval vášnivě a s chutí jako málokdo. Jeho postelí jich prošly stovky, možná i tisíce,: uměl být hravý, kreativní a podle všeho byl i výtečný milovník. Pro milostné hrátky, obvykle bohatě zalévané šampaňským, vymýšlel nejrůznější inscenované situace, liboval si také v divadelních převlecích.
V erotice byl velice vynalézavý. „Napoleon ženy miluje, zbožňuje, je jimi posedlý, on jediný měl v životě více milenek, než Ludvík XV., František I. a Jindřich VI. dohromady.“ Napsal historik Guy Breton v knize Milostné příběhy Napoleona Bonaparta. Je pozoruhodné, že ani jedna z „bývalek“ se necítila po rozchodu tak zhrzeně, aby prozradila jeho slabinu. Na to, že měl mikropenis - měřil jen 2, 54 cm - se přišlo až při pitvě! Zřejmě si z toho hendikepu nic nedělal a uměl ženy dokonale uspokojit i s tím málem.
Podle průzkumu jim totiž na velikosti penisu u muže nezáleží o nic víc, než na barvě očí! Důležitá pro ně je předehra, petting, dráždění erotogenních zón, to všechno ovládal. I díky tomu, že si předtím prošel duševní krizí, provázenou depresí. Začal mít totiž velké obavy z impotence. Aby je rozptýlil a neudělal si ostudu, začal si s pěti podstatně staršími ženami, z nichž jedna mohla být klidně jeho matkou (Madame Permon - 40 let) a druhá i babičkou (Mademoiselle de Montansier - 60 let.)
Joséphine de Beauharnais
Ty ho naučily, jak uspokojit ženu i s malým „nářadím.“ Obě přiznaly, že byly šokovány vážností a pílí, s jakou přistupoval k sexuálnímu učení. Jeho femme fatale se stala první manželka Joséphine de Beauharnais, přesto, že byla o šest let starší. Na svatební noc ale nevzpomínal rád. Vášnivou soulož totiž zpovzdáli pozoroval její oblíbený mopslík Fortuné. Ten z milostného sténání usoudil, že je paničce ubližováno, vyskočil do postele a zahryzl se mu do lýtka! Přesto, že ji byl nevěrný (a ona jemu) nikdy ji nepřestal milovat.
To se projevilo, když těsně před smrtí, v kruhu svých nejbližších na dotaz, co mu bylo v životě nejdražší odpověděl: „Francie. Armáda. Josefína“. Přesto jejich sňatek nechal anulovat, nedala mu potřebného potomka, kterého nutně potřeboval. Pak si vzal - hlavně z politických důvodů - Marii Luisu Habsbursko-Lotrinskou, která ho zrovna dvakrát „nemusela.“ Nakonec spolu ale přece jen měli krásného syna, Napoleona II. Ten však zemřel na tuberkulózu již v 21 letech, v Čechách měl přezdívku Orlík.
Napoleon II.
Po smrti se také ukázalo, že pověsti o jeho malé výšce byl pouhý mýtus. Měřil totiž 1, 67 metru, což byl tehdejší průměr. Tato nezasloužená pověst vznikla hlavně kvůli britskému karikaturistovi Gillroyovi, který ale císaře nikdy neviděl. Přesto ho zesměšňoval tím, že ho zobrazoval jako postavu, která připomínala batole v příliš velkém oblečení, které chce ze světa udělat svou hračku. Nazýval ho hanlivě Little Boney -Kostřička. Tím ztrácí smysl i tzv. Napoleonský komplex, používaný pro mrňavé, extrémně ctižádostivé a slávychtivé jedince.
.
Jedna z karikatur
Údaj o malé výšce vznikl i na základě omylu v odlišném měrném systému, anglická stopa měří 30,48 cm, stará francouzská 32,48 cm. I když se Napoleon dostal k moci díky Velké francouzské revoluci, nijak zvlášť ji neprožíval. Do bojů se zapojil až po dlouhých čtyřech letech. V roce 1793 překvapivým útokem dobyl pevnost Toulon obsazenou roajalisty - díky tomu byl jmenován velitelem francouzské armády v Itálii. Tam si připsal četná vítězství a přidávali se k němu další vojáci, ale i dobrovolníci.
Nakonec disponoval armádou o síle 38 000 mužů. S nimi slavnostně vtáhl 15. května 1796 do Milána. Jeho cíl byl ale mnohem větší - Francie, kde po konci jakobínského teroru vládlo direktorium, složené z pěti politiků, volených parlamentem. Zákonodárnou moc tvořila dvoukomorová Rada pět seti a Rada starších. Situace byla přesto dost nestabilní, docházelo k pokusům o návrat monarchie i radikálním levicovým snahám (např. Spiknutí rovných.) Napoleon tomu učinil přítrž, zorganizoval v roce 1799 státní převrat a nastolil vládu tří prozatímních konzulů. Po přijetí nové ústavy se nechal zvolit tím prvním.
Jako první konzul
To mu ale nestačilo a po pěti letech vlády se prohlásil císařem. Tento titul, ve Francii do té doby nepoužívaný a neznámý, si zvolil proto, aby se odlišil od králů z rodu Bourbonů, kvůli jejichž despotismu vlastně revoluce vznikla.Vládl jako diktátor, ale vytvořil překvapivě revoluční a pokrokový Občanský zákoník, který platí v mnoha ohledech dodnes. Na svou dobu měl - až nezvykle - tolerantní vztah ke gayům. Nejen, že přehlížel jejich chování ve svém okolí, dokonce odstranil z trestního práva i pár paragrafů postihující homosexualitu.
I během dvou oficiálních manželství Napoleon udržoval milostný poměr s milenkami. Při tažení do Egypta se zamiloval do dvacetileté krásné blondýny Pauline Fourésové, manželky svého důstojníka. Ten byl spěšně odeslán do Francie s jakýmsi vzkazem a ona ubytována hned vedle jeho rezidence. Pikantní bylo, že loď zadrželi Angličani a odeslali ho zpět do Egypta, kde musel snést milostné pletky své ženy s velitelem. Pro Napoleonovy zálety byl nepostradatelným pomocníkem pobočník Duroc. Ten mu patnáct let věrně sloužil.
Působil jako dohazovač a přiváděl dívky tajně do ložnice, hned vedle císařovy pracovny v Tuileriích. Tam musely svlečené čekat, až ukončí denní práci a bude se jim moci věnovat. Některé známosti měly i delší trvání, zejména s dvorními dámami Eléonore Denuelloou a Marii Antoinette Duchatelovou. S tou první měl syna, Charlese Léona. Bez váhání své otcovství uznal. Staral se i o dva vyženěné potomky, syn Evžen se stal princem, sestra Hortense de Beauharnais královnou Nizozemska. Také byla matka Napoleona III.
Nejoblíbenější milenka byla jeden čas Polka Marie Walewská. Jejich první sex probíhal kuriózně. V jeho varšavském apartmá při milostných hrátkách omdlela, on přesto nadále pokračoval v souloži a de facto ji znásilnil. Odpustila mu, byla do něj zamilovaná, porodila mu syna, Alexandra Floriana Josepha, pozdějšího hraběte Colonna-Walewski. I toho bez námitek uznal. Milenky pro něj představovaly potřebné potěšení i relaxaci po státnických povinnostech. Preferoval také polygamii.
Měl velkou touhu vlastnit, rovnoprávnost mezi muži a ženami považoval za čiré šílenství. Svérázný názor měl na nevěru. Dopustí -li se jí muž, měl by se přiznat a kát. Žena se sice může krátce rozzlobit, ale na nic víc nemá nárok. Co nejdřív by se měla naopak uklidnit, odpustit a dělat, že se nic nestalo. Tato pravidla ale neplatila pro nevěrnice. Ty měly o svém poklesku raději mlčet, neboť s otevřeností mohly napáchat nedozírné škody na manželově psychice a sebevědomí. Přitahovaly ho i dámy ze světa umění obecně.
Jednou z nich byla tehdy jedna z nejslavnějších hereček, Marguerite Georges. Napoleon se naštěstí nedozvěděl, že byla i milenkou Arthura Wellesleyho, 1. vévody z Wellingtonu, vítěze od Waterloo. Měl poměr i Giuseppinou Grassini, italskou operní divou, s níž se zúčastnil i koncertů v Paříži. Jednou z důvodů jeho náruživosti byl mnohdy delší pobyt na vojenské tažení, kam ženy (až na výjimky) nebral a hlavně svedené bitvy. Těch absolvoval 84, mnohem víc než hned několik vládců dohromady, až na sedm vesměs vítězných.
Waterloo
K té patřila zdánlivě i poslední, osudová, bitva u Waterloo. Když ovládl klíčovou kótu, měl za to, že zvítězil. Spoléhal jen na to, kdy dorazí posily maršála Grouchyho. Ten však na naléhání podřízených odmítl rychlý pochod, i když slyšel střelbu z děl u Waterloo, včas nezasáhl. Tím se podepsal na porážce. Mezitím totiž dorazily nečekané posily nepřátelům pod vedením maršála Blüchera a rozhodly bitvu. Napoleon skončil na ostrově Svatá Helena ve vyhnanství. Odtamtud se nedalo, na rozdíl od Elby, kde byl vězněn poprvé, utéct.
Žil zde od roku 1815 až do smrti v roce 1821. Neměl se materiálně nejhůře. Jeho dům byl obklopen zahradami, které sám vytvořil, pěstoval spoustu květin i plodin. Při jídle vždy seděl v čele stolu, trval na zachování panovnických výsad a protokolů. Muži vždy nosili uniformy, ženy chodily ve večerních šatech, ozdobených drahokamy. Vše proto, aby - alespoň na chvilku - necítil, že je v zajetí. A servírovalo se šampaňské, protože s ním je spojen i jeho slavný citát: „Při vítězství si ho zasloužíš, při porážce potřebuješ.“
Ani jeho dům, pavilon Langwood, nebyl nevybavený – nechyběla ani kulečníková místnost. Slabinou ale byla vysoká vlhkost na ostrově a množící se krysy. Při své činorodosti se nudil, tak diktoval paměti pro potomky generálovi Emmanuelovi de Las Cases, v jeho doprovodu byli i další tři generálové, adjunkt Charles-Tristan de Montholonc, Henri-Gatien Bertrand a Gaspard Gourgaud Bertrandan. Ten ale později po neshodách odešel, ostatní mu zůstali věrni. Jeho každodenní rutinou se stalo čtení, karetní hry, vybraná jídla a dlouhé noční rozhovory s jeho doprovodem, čítal asi 24 lidí.
Napoleonova smrt
Vynucená nečinnost jej ubíjela, navíc nedostával mnoho zpráv z vnějšího světa; manželka a syn na něj zapomněli. Jeho zdravotní se postupně zhoršoval. Podle některých teorií, měl být otráven arzenikem, moderní rozbory ale ukázaly, že jeho množství v těle bylo vysoké celý život, stejně jako u jeho potomků. Nešlo tak zřejmě o záměrnou otravu. Má se tak za to, že zemřel na rakovinu vrátníku jako jeho otec. Nicméně někteří historici teorii o vraždě zcela nevylučují, i ve vyhnanství byl postrachem Evropy.
Zdroj:https://medicina.cz/clanky/4027/83/Bonaparte-Napoleon/
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/napoleon-bonaparte-a-zeny-mely-by-byt-otrokynemi-muzu-o-nevere-at-radeji-pomlci_332306.html
https://everything-everywhere.com/the-life-of-napoleon-bonaparte/
https://www.thecollector.com/napoleon-life-family-personal-traits/
