Článek
Jeho cílem bylo stát se sportovcem, šel studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Přesto si podal přihlášku na DAMU. K herectví se dostal díky tomu, že si ho vybrali ve škole, jinak by na konkurs nešel. O tom, že uspěje, vůbec nepřemýšlel, vhodný typ vybírali ze sta kluků, bylo to pro něj velké překvapení.
„Vybírali metodou síta ze sta kluků. K mému štěstí povídku režíroval Jaroslav Dudek, vrcholný profesionál. Přes všechny úspěchy a že jich bylo, od Tří chlapů v chalupě, přes Nemocnici na kraji města, Takovou normální rodinku, měl pro mě velké pochopení a také trpělivost.
Já mu navíc padl do oka a obsazoval mě do dalších rolí. Mým první hereckým partnerem se stal legendární Vladimír Menšík, s kterým byla velká sranda, i později se přidali další - Martin Růžek, Josef Vinklář, Petr Čepek. Asi nejvíc mě ale proslavil Zdeněk Troška hlavní rolí v pohádce o Princezně Jasněnce a létajícím ševci.“ Líčí Jan své začátky.
V Jasněnce
Jeho klukovská tvář, i nebezpečné scény, které sám točil, zaujala nejen diváky, ale hlavně dívky a ženy od 10 do 100 let. Jeho sláva ještě raketově vzrostla po dramatu Bony a klid. Ten měl ironií osudu skončit v trezoru, ale ke kopii se dostali vesksláci, o kterých film byl, a začali ho šířit na videokazetách, takže ho kina nakonec raději uvedla.
„Herectví nebylo mé vysněné povolání, víc mě bavil fotbal i sport, byl akčnější. Natáčení je plné čekání – až přijde na řadu vaše scéna, vyjde slunce, spousta prostojů, kdy se nic neděje. Pro aktivního kluka mého typu trest. Ale zase mě jsem viděl, že stejně jsou na tom všichni ti „Páni herci“ a nestěžují si, berou to jako otravnou ale nutnou součást své práce.
No a pak při cestě z Ostravy došlo k té havárii. Tam bylo štěstí v neštěstí, že jel ve dvě ráno okolo řidič v dodávce, v tu dobu nebyl zdaleka takový provoz na silnících. Nepřivolat pomoc, zřejmě bych zmrznul. Já zůstal ležet pod převráceným vozem, takže o mě zachranáři nejdřív vůbec nevěděli. Až když se zeptali ostatních, začali mě hledat.
Ještě že tam byl nerovný terén, tak si na mě auto nemohlo „nalehnout“ celou vahou. Po nehodě mi řekl traumatolog, že má šance na přežití se pohybovala tak nanejvýš 7 %. Beru to tak, že zázrak mi dal novou šanci. Nejen v okamžitém přežití. Mě se v mozku vytvořila krevní sraženina a lékaři řešili, zda ji odstranit, což by zvýšilo šanci na uzdravení.
Jenže by se mohl poškodit mozek a skončil bych nejen na vozíku, ale i na psychiatrické klinice u jako nesvéprávný. Nebo ji nechat vstřebat a uvidí se, co to udělá. Rozhodli se naštěstí správně pro to druhé. Dlouhé měsíce, kdy jsem se potácel v bezvědomí měly pochopitelně velký vliv. Já ale neřešil, že zůstanu na vozíku, ale že jsem naživu.
V Bony a klid
Změnilo mi to myšlení, z toho co dřív byly priority, se staly nepodstatné záležitosti, cítím a vnímám svět, události, lidi jinak, nezabývám se tím, co nemohu změnit. Když mě lékaři konečně probrali a jediný pohyb, který se mi povedl, bylo koulení očima. Pusu jsem měl kvůli rozdrcené čelisti zadrátovanou pomalu jako Anthony Hopkins v Mlčení jehňátek.
Obrovskou oporou byla rodina, kamarádi. Když jsem se probral, táta pronesl zdánlivě nelogickou větu, která mě nakopla. Já najednou věděl, že nic z toho, co se stalo, nebylo marné. Neřekl: „Jsme rádi že si živý“, nebo nějakou frázi, ale „Václav Havel je prezident.“ Já to bral jako impulz, že všechno se dá změnit. Každý si myslel, že soudruhy máme na věčné časy a ejhle…
Já když se vrátil domů z nemocnice a napil se z hrnečku, na který jsem byl léta zvyklý, najednou mi připadal mnohem hezčí, tráva v okolí mi přišla víc zelená. Ono je to asi tím, že si i podvědomě uvědomujete, že jste dostal druhou příležitost, vážíte si jí a nechcete prošvihnout nic krásnýho. Dnes vím, že nehoda nebyla tragédie, ale dar.
Života si začnete pořádně vážit, ale i užívat si ho, až když o něj skoro přijdete. Ze začátku mi připadalo, že se ze mě stalo mimino. Chvíle, kdy ti tělo nedovolí udělat něco tak běžnýho jako zavázat si tkaničku, přesunout z postele na vozík byly někdy deprimující. Ale pak jdete do lesa, vidíte strom a dojde vám, že tam bude stát stejně tak třeba za sto let.
Uvědomíte si pomíjivost času a radujete se z každého dne. Když se nad tím zamyslíte, člověk potřebuje ke štěstí strašně málo. Střechu nad hlavou, postel, něco jídla a pití. Práci, která vás uspokojí a naplňuje, lidi, kteří vás mají rádi a vy je. To bohatě stačí. Ale spousta lidí je na tom hůř. Já zažil ještě jeden zázrak, v podobě své manželky a dětí.
Potěšilo mě, že když jsem si šel sednout po představení hry Růže pro Algernon mezi kolegy, byl tam jeden divák a udiveně se zeptal. „Vy rekvizitu neodložíte ani tady?“ Nedošlo mu, že jsem na vozíku. Na to rád vzpomínám, byla to satisfakce za všechna trápení, já se sám pro sebe usmíval. Problém je, že na vozíku se obtížné navazuje vztah se zdravou ženou, kterou zase akutně potřebujete.
Soužití dvou paraplegiků je hrozně komplikované, jsou skoro ve všem odkázáni na pomoc druhých. Říká se, že Bůh každému najde tu pravou, jen ji nenabízí často a nesmí správný okamžik prošvihnout. Mě se to povedlo až ve chvíli, kdy už jsem v to nijak zvlášť nedoufal. Není nic krásnějšího než nečekaný a příjemný překvapení. Nevím proč, ale v kostele jsem se vždycky cítil dobře.
Ale víru v Boha beru jako soukromou záležitost a nespojuji ji s náboženstvím. Jsou věci, a ona mezi ně patří, o kterých se nemá moc mluvit, musí se cítit, vnímat ne mozkem, ale srdcem. Jinak jsem se když byli synové malí, bál jak přijmou moji invaliditu. Ale na dětech je fantastické, jak se dovedou přizpůsobit a v mozku plném fantazie pro ně není nic nenormálního.
Myslím, že moji kluci vozík nevnímají. Ale dělají mi někdy malé zlomyslnosti, do cesty mi schválně dávají věci, abych se jim musel vyhýbat. Ale zároveň instinktem poznají či vycítí, kdy je potřebuju a přispěchají. Vedli jsme je odmala ke sportu, ale vybrali si ho sami. Nutit je do něj, tím jim ho jen znechutíte. Chodili na Aikido, starší Šimon ještě na šerm.
Ve výchově držíme se ženou basu, není nic horšího, když jeden z rodičů dítěti něco zakáže a druhý povolí. Rozmazlování nevedeme. Ale dobře ví, že když mají problém mohou kdykoli přijít. Učím je neskrývat své emoce, věta, že kluci nepláčou, je největší blbost pod sluncem! Naopak, slzy očisťují, odplavují problémy, napětí, strach, bolest v duši.
Hodně je vedu ke čtení, snažím se jim kupovat knihy, co je zaujmou. Nemluvím jim do života víc, než je potřebné, spíš jim pomalu zkouším dát trochu volnosti, jakou jsem měl kdysi já. Byla období, při natáčení seriálu, kdy mě naši pár měsíců skoro neviděli, ale věřili mi – nebo své výchově – a neměli strach, že jim udělám ostudu.
Můj otcovský sen je prostý, . Aby v životě měli něco co je baví, dává jim pocit zadostiučení, ať už je to cokoli a šli si za svými sny. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když uděláte maximum, tak se splní i ty, o kterých si myslíte, že jsou nemožné. Ale nelze na to spoléhat, bohyně Fortuna je, jak známo, vrtkavá. Ale když to vyjde, zažijete absolutního štěstí.“
Zdroj: Autorský rozhovor
