Článek
Sluhové ho odvedli do postele, stěžoval si na silné břišní bolesti, dostal také horečku. Během následujících dnů se jeho stav i přes téměř neustálou medicínskou péči zhoršoval. Trpěl slabostí, žízní, křečemi, částečným ochrnutím končetin a propadal se do bezvědomí a zase se z něj probouzel. Lékaři byli bezradní, zkoušeli, co se dalo. Marně. Upadl do stavu podobného smrti, nemohl mluvit, ani se hýbat, až nakonec v pouhých 33 letech skonal.
Ještě šest dnů po smrti nevykazovala jeho pokožka vůbec žádné známky rozkladu! Pro staré Řeky to byl důkaz, že byl spíš bůh, než člověk. Pro patology i vědce zůstává tak dlouhé uchování nedotčeného těla po více než 2000 let záhadou. Stejně jako příčina smrti. Než se k ní ale dostaneme, je místě zmínit jeho neobyčejný život, který i po tisíciletích způsobuje úžas. Narodil se jako syn makedonského vládce Filipa II. Ten mu zajistil prvotřídní servis.
Jako vychovatele najal Aristotela ze Stageiry, nejvýznamnějšího žáka filozofa Platona - jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Odmalička byl zázračné dítě, v pěti letech hrál na flétnu, lyru, zpíval, tančil, zbožňoval poezii, dramatickou tvorbu. Byl přitažlivý i fyzicky, měl, štíhlé, přesto svalnaté tělo, dlouhé světlé kadeřavé vlasy, krásný obličej s jemnými rysy (nerostly mu vousy, tak zavedl módu oholených tváří.) Odmalička přitahoval ženy a dívky, ale jejich zájem mu byl lhostejný.
Rodiště Alexandra Pella
Mnohem víc než v paláci zdržoval mezi vojáky v polních leženích, kde se cítil nejlépe. Již v šestnácti letech dokázal v nepřítomnosti potlačit otce povstání rebelů. Dva roky poté měl hlavní zásluhu na porážce tzv. Svatého oddílu, thébské elitní jednotky. Byla považovaná za nepřemožitelnou, díky tomu, že ji tvořily stejnopohlavní páry. Řekové totiž věřili, že láska a závazek bojovat vedle svého milence posílí jejich statečnost, odvahu a loajalitu v boji.
Podle historika Quintuse Curtiuse Rufuse najali rodiče v jeho patnácti letech nejkrásnější kurtizánu, Kallixeinu z Thesálie, aby ho „odpanila“, protože měl ženské způsoby (holil si chlupy na nohou.) Neuspěla. To potvrzuje i dějepisec Plútarchos, podle něj neměl vaginální styk až do 23 let. Dával přednost nejlepšímu příteli Héfaistiónovi, s nímž vyrůstal, miloval ho tak, že když zemřel, šílel žalem a nechal spálit hrobku Asklépia, boha lékařství.
Homosexuálních extempore měl Alexandr víc. Měl i mnoho předností – inteligenci, strategické schopnosti, prozíravost, odvahu, s níž se vrhal do nejprudší bitevní vřavy, velkomyslnost – na dobytém území nechal vládnout ty, které porazil, když mu odpřisáhli věrnost. Mohl si přisvojit jakoukoli dceru i manželku vládců poražených zemí. A že jich bylo – Turecko, Sýrie, Babylon, Mezopotámie, Pákistán, Egypt, Indie, Afghánistán, Uzbekistán.
Mapa Alexandrovy říše a jeho trasy
Jenže neměl čas, sžírala ho touha po ovládnutí světa, po dobytí území se zastavil na krátký odpočinek a šel dál. V Damašku ho mezi zajatci zaujala jistá Barsiné. Z té se stala jeho první milenka, bral ji s sebou na cesty, čtyři roky poté porodila syna Hérakla. O jejím osudu se bohužel moc neví. Možná ale přišel ženám konečně na chuť. Zorganizoval hromadnou svatbu 10 000 svých vojáků s Peršankami. Při té se oženil dvakrát, s dcerami místních vládců Stateirou a Parysatidou.
Nakonec ale potkal svou „femme fatale“ sogdijskou princeznu Roxanu. Do té se na první pohled zamiloval, měl s ní syna, ten zemřel ještě před jeho narozením. Po jeho skonu se pak obrovská říše rozpadla a vlády se chopili především jeho generálové či dvorská elita (tzv. diadochové) válčící mezi sebou o moc. Asi nejhorší byl tyran Kassandros, některé antické prameny ho činí zodpovědným dokonce za smrt samotného Alexandra.
Za oběť mu padla Roxana, její syn - z toho se stal nakrátko král Alexandr IV. (dožil se jen čtrnácti let) i nevlastní Hérakles a Alexandrova matka Olympias, vyvraždil v podstatě celý rod. Navzdory četným teoriím a mnoha spekulacím je smrt Alexandra jedním z největších nevyřešených případů historie. Již v antice lidé diskutovali o možné příčině Alexandrovy smrti. Někteří se domnívali, že byla způsobena nemocí, vyčerpáním organismu, či infekcí.
Od mnoha historiků zaznívalo podezření z vraždy jedem z řeky Styx, známé z řeckých bájí. Podle nich přes ni převáží převozník Cháron duše do říše mrtvých. Ale byl to také skutečný vodní tok. Tuto teorii šířil především římský vzdělanec Pausaniás, o „smrtící síle“ řeky se vyjadřoval i životopisec Plútarchos. V článku publikovaném v časopise Geoheritage se A. Mayorová, uznávaná badatelka v oboru klasických studií a dějin na Stanfordu, rozhodla tuto otázku prozkoumat.
Zjistila, že v antice rozpoznalo škodlivé vlastnosti řeky Styx mnoho známých učenců. Platón se zmiňuje o „děsivých silách“ , geograf Strabón ji popsal jako „toxickou vodu,“ přírodovědec Plinius řekl, že „její vypití způsobuje i okamžitou smrt“. Vody Styxu dokonce rozleptaly kovy a keramické nádoby. Německý přírodovědec von Humboldt, poznamenal, že má mezi lidmi špatnou pověst, bojí se jí. Jedovaté vody byly ovšem v antice velmi dobře známé.
Jedna, zmíněná v Bibli, byla používána jako část zkoušky pravdy pro potenciálně cizoložné ženy – ale tato samotná skutečnost nevysvětluje temnou a trvale špatnou pověst Styxu. Je otázka, jak se dostala do těla Alexandra a čí „zásluhou.“ Další záhadou je ztráta jeho ostatků. Těch se zmocnil generál Ptolemaios a převezl je do Egypta, kde je okázale pohřbil. Byly vystaveny v mauzoleu, kam se mu ještě po staletí chodili klanět slavní vládci, např. Caesar či Augustus.
Ve 3. století však v Alexandrii vypukly rozsáhlé náboženské nepokoje a část města, včetně mauzolea, byla zničena. Podařilo se hrobku zachránit? Mezi archeology na to existuje mnoho názorů. V osmdesátých letech řecká archeoložka Leana Souvaltzi objevila vstup do podzemní chodby, výzdoba i nápisy naznačovaly spojitost s Alexandrem. Tým strávil na vykopávkách několik let. Místo slavnostního nálezu však archeology čekal hořký konec.
Egyptská vláda zastavila a zakázala další vykopávky. Vliv měl nátlak Řecka, objev hrobky mohl přispět k nestabilitě regionu, to v té době vedlo spory s Makedonií o název území. Objev tak nebyl učiněn kvůli politice. Nešlo však o jediný údajný objev Alexandrova hrobu. V roce 2014 objevili opět řečtí archeologové nové nadějné místo. V oblastí Amfipolis byla objevena rozsáhlá hrobka s několika kostrami, datované právě do období Alexandrovy smrti.
Tým odborníků však nakonec došel k závěru, že jde pouze o pomník zasvěcený nejlepšímu příteli, Héfaistónovi. Naděje na objevení hrobky největšího Makedonského krále se ovšem archeologové nevzdávají. Však by také šlo o možná největší archeologický nález tohoto století. Díky objevu ostatků Alexandrova otce Filipa Makedonského, by bylo navíc možné porovnat DNA a určit tak pravost nálezu.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.cz/historie/alexandr-veliky-smrt-otrava-voda-styx-vyzkum/
https://21stoleti.cz/2010/11/19/otravil-alexandra-velikeho-jed-z-reky-styx/
https://www.memento-historia.cz/clanek/76/nejvetsi-vyzva-pro-archeology-kde-muze-byt-hrob-alexandra-velikeho
