Článek
Vyzařoval silné charisma – i když tomu sám nevěřil – které přitahovalo publikum, přestože nebyl žádný showman. Na koncertech obvykle stál nehybně s kytarou za mikrofonem, vlasy přes obličej a díval se do země. Ani o svém vzhledu neměl dobré mínění, přestože byl typ, po kterém dívky nejčastěji touží – menší, štíhlý, modrooký, dlouhovlasý blonďák.
Měl šťastné dětství, dokud se rodiče v jeho devíti letech nerozvedli. „Pamatuju si, že jsem se za ně z šíleného důvodu styděl a zároveň je nenáviděl,“ řekl později. Podle Radima Uzla je pravděpodobné, že se u něj začaly v dospívání projevovat prvky asexuality. Většina lidí si pod tím představuje muže, kteří odmítají vaginální pohlavní styk, ale není tomu tak. Mohou ho mít a někdy i mají, ale bez toho, že by u něj cítili sexuální touhu a erotickou přitažlivost. Neprožívají ho, nemají také milostné touhy, „nerandí,“ obvykle nevydávají zvuky rozkoše – zrychlený dech, sténání – ani mazlení, či líbání jim nic neříká. V Kurtově případě je třeba zmínit ještě jednu věc, která jeho orientaci potvrzuje.
Vztah k ženám byl založen na úctě k nim, tvrdil, že jsou utlačovány, že se s nimi nezachází s respektem. Takový názor je u normálních mužů zcela výjimečný, mají instinkty lovce – lačnost, dobyvačnost, dominanci – ne sociální cítění, snahu o rovnoprávnost, porozumění, empatii.
O jeho asexualitě svědčí i první a velmi podivná milostná zkušenost. „Jednou mě napadlo jít po škole za spolužačkou. Po úvodních řečech jsem šel na ‚věc‘ a sáhl jí na prsa. Hned se začala svlékat a když viděla, že nevím, co a jak, vzala mi péro do ruky a strčila ho do vagíny. Byl jsem neuvěřitelně zhnusený jejím zápachem a potem. Nakonec jsem se přemohl a měl s ní sex.“
Kurtova povaha byla složitá. Projevovala se u něj náladovost, nerozhodnost, zranitelnost, často propadal smutku, byl vzteklý, nervózní, bojácný. S tím kontrastovaly dobrodružné sklony, chtěl se stát kaskadérem, už v sedmi letech trénoval skoky ze střechy na hromadu dek.
Neměl jako dítě blízké přátele, nejevil zájem o sociální kontakty, mimoškolní aktivity. Jediný předmět, který ho bavil, bylo výtvarné umění; fascinovaly ho zejména obrázky lidské anatomie, kreslil neumělé náčrtky lidských orgánů a kostí.
Tato zvláštní záliba mu vydržela až do dospělosti, pořídil si modely lidských těl, které se používaly v patologické praxi, a různě si hrál s jejich kostmi, jako by to bylo lego. Na střední škole se cítil vykořeněný, jedinou útěchu mu přinášel homosexuální přítel, dokud mu tento vztah matka nezakázala.
Nesl to těžce: „Bylo to zničující. Konečně jsem našel někoho, kdo mě dokázal obejmout, ale také se mnou otevřeně mluvil o věcech, které pro mě byly důležité, a najednou jsem se s ním nesměl vídat. Přál jsem si být gay, už jen proto, abych naštval homofoby, ale muži mě nepřitahují.“
Jeho život výrazně ovlivnily duševní nemoci, bipolární afektivní porucha a ADHD. Měl navíc dědičný sklon ke schizofrenii, možná právě to se mu stalo osudným. Matka touto nemocí spolu s depresemi trpěla, otec byl zase závislý na alkoholu, dalo by se říci, že se narodil psychicky nemocný.
Bohužel měl i fyzické potíže, projevovaly se u něj silné žaludeční křeče a trpěl chemickou nerovnováhou. Navíc váha kytary způsobovala jeho velmi subtilní postavě (1,70 m, 55 kg) silné bolesti zad. Snažil se své choroby řešit „samoléčbou“ – drogami.
Krátkodobě pomáhaly, ale měly pro něj stále ničivější účinky. Žil v začarovaném kruhu, neschopen vyrovnat se s démony v mysli a fyzickým utrpením způsobeným nemocemi. Jeden čas to vypadalo, že by mu mohlo pomoci manželství, kdy konečně poznal ženu, ke které byl schopen alespoň něco cítit, Courtney Love.
Není jisté, kdy se poprvé setkali, ale svatba se konala 24. února 1992 na Havaji. Na sobě měl neobvyklé oblečení – pyžamo. O necelých sedm měsíců později se jim narodila dcera Frances. Mohl tedy být šťastný.
Bohužel nebyl. Jeho závislost se prohlubovala. Několikrát se předávkoval, i alkoholem. Zkusil detox, ale brzy to vzdal. První pokus o sebevraždu učinil 6. března 1995 v hotelovém pokoji v Římě. Spolykal desítky tablet a zapil je alkoholem. Byl však včas objeven a zachráněn.
Později se zamkl v ložnici s revolverem. Courtney zavolala policii a on jí řekl, že nechce ukončit život, přesto mu zbraň preventivně zabavili. Nakonec si s přispěním nic netušícího souseda koupil brokovnici, zřejmě obával, že by mu ji vzhledem k okolnostem nemuseli prodat.
5. dubna 1967 se zabarikádoval ve skleníku tak, že opřel stoličku o kliku dveří. Červeným inkoustem napsal dopis na rozloučenou adresovaný imaginárnímu kamarádovi z dětství jménem Boddah, který zněl: „Miluji tě.“ Použil také verš z písně Neila Younga: „Je lepší shořet než vyhasnout.“ V dopise byly i další řádky adresované Courtney.
Pak si vzal smrtelnou dávku heroinu, přiložil brokovnici k obličeji, stiskl spoušť a ustřelil si hlavu. Musel si být vědom ničivých účinků, které zbraň způsobí, proto odhodil na zem osobní doklady.
Tak drastický odchod ze světa je raritní; Kurt dobře věděl, že zemře na předávkování; osudný výstřel byl osudovým, tragickým mementem, gestem naprosté marnosti a neúcty k životu i sobě samému.
Zdroje:
https://abcnews.go.com/GMA/Culture/nirvana-frontman-kurt-cobain-died-30-years-ago/story?id=108859253
https://www.rollingstone.com/music/music-news/kurt-cobains-downward-spiral-the-last-days-of-nirvanas-leader-99797/
https://www.newyorker.com/culture/personal-history/my-time-with-kurt-cobain
