Článek
I když měl herecký talent, dával ho najevo jen různými žertíky pro pobavení spolužáků, které vymýšlel. Na gymnáziu při hodině náboženství, které nesnášel, velmi pobouřil pana katechetu, když na něj nalíčil třaskavé kuličky. Byl za to vyloučen ze školy, a tak odešel za otcem, který se mezitím s matkou rozvedl, do Hradce Králové. Nejprve se vyučil zedníkem, ale poté složil maturitu na Vyšší průmyslové škole stavitelské.
V době před Mnichovem byl v armádě, nejprve důstojníkem u pěchoty, pak jako vojenský stavební dozor. Po obsazení nacisty ho čekala - stejně jako všechny ostatní - demobilizace, našel si úřednickou práci, ale spokojen s ní nebyl. Nudná kancelářská činnost ho rozhodně neuspokojovala. Aby přišel na jiné myšlenky, začal psát povídky a kratší literární útvary, nejprve pouze „do šuplíku.“ Pak ale zkusil štěstí.
Nabídl je do Lidových novin a uspěl, začal s nimi spolupracovat. Také dostal nápad, napsat humoristický román. Jelikož přes den nemohl, psal ho v noci, kvůli povinnému zatemnění v koupelně, skrčený vedle vany, s psacím strojem na židli. Miloval suchý, anglický humor, nechal se proto inspirovat knihou Tři muži ve člunu a hlavně postavou svérázného a vysoce inteligentního sluhy Jeevese z díla Sira Pelhama Grenvilla Wodehouse.
Saturnin zaznamenal okamžitě obrovský čtenářský úspěch. Ten i nadále trvá, reedice se počítají na desítky, asi nejlepší je ta s ilustracemi Adolfa Borna. Protože ale žádná z jeho dalších knih nedosáhla takové popularity, vysloužil si přezdívku „muž jednoho díla.“ Nicméně v roce 2009 získal Saturnin ocenění Kniha mého srdce a v roce 2018 byl čtenáři zvolen Knihou století! Porazil třeba Harryho Pottera i ikonu naší literatury, Švejka.
Té pocty se bohužel nedožil. Svůj jedinečný humor využil i v satirickém časopisu Dikobraz, jehož byl dlouholetým spolupracovníkem, v letech 1962 až 1971 i šéfredaktorem. Protože ho vydávalo Rudé právo, musel vstoupit do strany, i když mu to nebylo po chuti. Ale autoři a karikaturisté ho přemluvili. Mohl dát prostor i nežádoucím autorům, třeba J.R. Pick nebyl mezi soudruhy oblíbený, protože jeho matka a její sestra emigrovaly do Argentiny.
Zdeněk Jirotka stál i u zrodu populárního rozhlasového cyklu Sedmilháři, v němž vyprávěl řadu historek ze svého života. Sekundovali mu známí scénáristé, František Vlček - napsal Chalupáře, Bohouše, Můj brácha má prima bráchu i jeho pokračování - Vladimír Kalina (Romance za korunu, Pevnost na Rýně, aj.) Ivan Osvald (Cirkus bude) a také spisovatelka Jindřiška Smetanová. Pořad skončil po šesti letech, v závěru roku 1968.
Z rozhlasu byla totiž odejita autorka, Dita Skálová, z její „dílny“ pocházelo i další populární pásmo, Rada moudrých. Smrákat se začalo i nad ním. Čekaly ho totiž obávané stranické prověrky. Miloslav Švandrlík o tom napsal: „Zdeněk Jirotka se na ně připravil velice pečlivě a náležitě exceloval. Nešťastní prověřovatelé na to vzpomínali ještě po letech. Ale protože byl v důchodovém věku, nemuseli ho ani vyhazovat.“
Ale dostal zákaz publikování, nepustili ho ani na oběd do restaurace Klubu novinářů. Saturnin nesměl vycházet až do roku 1985, kdy ho celkem odvážně vytisklo nakladatelství Československý spisovatel. Padesátitisícový náklad byl hned rozebrán. Suše k tomu řekl: „Je spousta lidí, co se něčím jakoby proslavili, ale dnes po nich ani pes neštěkne. Já před padesáti lety napsal jednu knížku a pořád to má pro mě příjemné důsledky.“
Zdeněk Jirotka se na třicet let odmlčel, ani změna režimu po listopadu ho nepřesvědčila k opětovnému publikování. Možná i proto, že kvalitního humoru zvolna ubývalo, zvlášť po nástupu bezduchých estrád televize Nova. Až v roce 1994 vyšla Velká kniha sedmilhářů, a o šest let později 2000 vydal sbírku povídek Pravidla se změnila. Jeho soukromý život byl bez poskvrnky, sám říkal, že měl štěstí, když se v 28 letech dobře oženil.
Když slavili 25. výročí svatby, zeptala se ho manželka, zda ji má ještě rád stejně, jako když se brali. Odpověděl: „Jak o tom tak přemýšlím, mám tě rád ještě víc, protože tehdy bych bez tebe mohl žít a teď už si to neumím představit…“ Povedli se mu i děti, dcera, Hana pracovala jako střihačka v Československé televizi, syn Zdeněk - používal i pseudonym Antonín Karous - pracoval jako redaktor a věnuje se detektivnímu žánru.
Scéna ze seriálu
Saturnin se dočkal i filmového a také televizního zpracování, do kin na něj přišlo přes čtvrt milionů diváků, úspěšný byl i čtyřdílný seriál. I když bývá u žijících autorů zvykem, že je přizvou ke spoluúčasti na scénáři, zde se to z neznámých důvodů nestalo. Ale herecké obsazení bylo skvělé, Oldřich Vízner (Saturnin) Ondřej Havelka (vypravěč) Petr Vacek (Milouš) Jana Synková (teta Kateřina) Milan Lasica (doktor Vlach) a dědeček Lubomír Lipský.
Na jeho knize víceméně parazitoval fackující politik Miroslav Macek v knihách Saturnin se vrací, Saturnin zasahuje a Saturnin se představuje. Pochopitelně, že s tím začal pro jistotu až po jeho smrti. Zdeněk Jirotka navždy odešel 12. 4. 2003, bylo mu úctyhodných 92 let. U příležitosti 105. výročí jeho narození byla v Ostravě odhalena pamětní deska. Akci provázela slavnost, na které se četly jeho texty a podávaly koblihy. Určitě by se mu líbila.
Scéna ze seriálu
Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/zdenek-jirotka-spisovatel-a-autor-oblibeneho-humor
Zdroj: https://www.krajskelisty.cz/praha/25218-mistr-dikobrazu-a-legendarni-sedmilhar-tak-pil-mocipanum-krev-ze-nakonec-musel-za-trest-do-duchodu-tajnosti-slavnych.htm
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/kulturni/zdenek-jirotka-spisovatel-a-autor-oblibeneho-humor
