Článek
Jenže neměl šanci na přijetí. Jeho otec, doktor práv, odmítl být po roce 1948 sluhou režimu a živil se jako tramvaják nebo pomocný dělník na stavbách. Vedl syna k tomu, aby se učil anglicky, tušil, že jeho život kvůli němu nebude v socialismu snadný a možná už dopředu počítal s jeho emigrací.
Na střední školu ho ještě vzali, ale po maturitě nedostal doporučení na žádnou vysokou školu. Nakonec to zkusil na DAMU. Napoprvé neuspěl, šel se učit spojovým mechanikem. Během posledního roku na učilišti se rozhodl, že zkoušky na herectví přece jen ještě jednou zkusí. Připravoval ho Ladislav Pešek. Byl přijat, absolvoval ho v roce 1965.
To už měl za sebou výrazné filmové role, které mu přinesly velkou popularitu, zednického učně Čendy ve Formanově Černém Petrovi s dodnes citovanou hláškou „Ahój! Hoj. Slyšíš ten rozdíl?“ a hlavně Filipa ze Starců na chmelu. "Nechtěl jsem ani náhodou hrát ve filmu o budovatelském úsilí studentů, ale přesvědčil mě scénář Vratislava Blažka.
Vycházel z toho, že máme rádi pohádky a westerny, jak se ve špinavém městě, ovládaném zločinem, objeví poctivý kluk a všechno vyčistí. Jenže to zakončil realisticky, Filip nakonec prohraje. Někdy někdo takový možná vyhraje, ale to je výjimka." Představil svoji roli.
Hned příští rok dostal další velkou šanci v hořké komedii Lásky jedné plavovlásky, ta byla nominovaná na Oscara i Zlatý globus! Nastoupil také do nově založeného Činoherního klubu. Jan Kačer, který dával soubor dohromady, řekl: „Chtěl jsem, aby to byli lidi, kteří nenáviděli totalitu, měli v sobě fantazii, tvořivost, svobodu.“
V roce 1967 natočil svůj poslední film Svatba jako řemen, v němž si zahrál mladého - a až příliš horlivého - příslušníka SNB, repliky „Co, co, co občane?“ a „Proč nás lidi nemají rádi?“ zlidověly. Přitom původně dostal roli ženicha. Nakonec přesvědčil režiséra Jiřího Krejčíka ke změně, kdy ho zastoupil Jiří Hrzán a udělal dobře.
V pauze mezi natáčením se bavil tím, že v uniformě a Pavel Landovský s páskou pomocníka VB zastavovali řidiče. A byli natolik přesvědčiví, že je dost často donutili vyměnit údajně měkkou pneumatiku za rezervu a pak je odměnili lízátkem. Málo se ví, že měl hrát i Miloše Hrmu v oskarovém filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky.
Odmítl to, v té době už točil další film, takže nakonec dostal přednost Václav Neckář. „Já vždycky vnímal herectví jako hru, ne jako povolání, připadalo mi podivné, živit se něčím takovým. A jestli moje role vyzněly dobře, pak to byla zásluha režisérů, kteří mě dobře vedli.“ Zhodnotil svou kariéru a nebyla to falešná skromnost.
To se ukázalo, když ho Miroslav Horníček v Hovorech přes rampu chválil jako představitele nového mladého civilního herectví. On náhodou při představení seděl v publiku a vykřikl: „Pane Horníčku, už dost, já jsem tady!“ Nicméně odejít do emigrace nebylo vůbec snadné rozhodnutí. Věděl, že bude začínat znovu od nuly jako „pan neznámý.“
„Kdybych zůstal, musel bych ve stále větší míře přistupovat na kompromisy v zásadních věcech. Jediným bohatstvím, které člověk má, je jeho duše. A tu si nesmí nechat zkazit. To byl jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsem odešel.“ Řekl o svém rozhodnutí. V Anglii se živil všelijak, uklízel byty, dělal laboranta v nemocnici.
„Asi bych i mohl hrát dál, třeba nějaké špiony s cizím přízvukem, měl jsem přece jen ve filmu trochu jméno, příležitost byla, ale já se k tomu životu nechtěl vracet.“ Místo toho obeslal britské lékařské fakulty přihláškami ke studiu. Uspěl na Universitě v Sheffieldu, i díky spisovateli Johnu le Careém. Ten mu i finančně pomáhal.
Poté, co absolvoval s vynikajícím prospěchem - získal dokonce Zlatou medaili za klinickou medicínu - s vděčností mu vše vrátil do poslední pence, i když on to nevyžadoval. Později se oženil - s anglickou manželkou Rosemary má syna a dceru - a také přesídlil do Kanady, kde chyběli lékaři s jeho specializací - neonatologie.
Jde o vysoce náročný obor v oblasti péče o novorozence. V Torontu se časem stal vedoucím lékařem neonatologického oddělení tamní nemocnice. Zároveň si otevřel pediatrickou ordinaci ve svém domě. Po roce 1989 se přijel do své staré vlasti několikrát podívat, dokonce se v Praze ženil jeho syn.
K herectví se však rozhodně vrátit nechtěl. Zahrál si jen ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje a v roce 2011, k pětasedmdesátým narozeninám Jana Kačera, nastudoval hru Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Řekl, že když náhodou vidí v televizi své staré filmy, má pocit, že v nich hrál nějaký úplně jiný člověk.
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/21322-vladimir-pucholt.html
https://www.ceskatelevize.cz/lide/pucholt-vladimir/
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5910:pucholt-vladimir&Itemid=108&lang=cs
